Vítězslav Dvořák
| JUC. Vítězslav Dvořák[1] | |
|---|---|
![Vazební fotografie z Pankrácké věznice (rok 1944)[2]](/Obr%c3%a1zek/Soubor:Vazebni.Foto.1944.Vitezslav.Dvorak.gif) | |
| Jiná jména | JUC. Vítězslav Dvořák-Adler[3][4] |
| Narození | 15. prosince 1910[4] Brno,  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 20. října 1944[4] Praha,  Německá říše |
| Bydliště | Na Jezerce 1197/3, 140 00 Praha 4 – Nusle |
| Povolání | právní úředník[4] |
| Zaměstnavatel | Poštovní ředitelství Praha [p 1] |
| Znám jako | "Čeněk" |
| Titul | JUC. |
| Rodiče | Marie Adlerová[1] |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Vítězslav Dvořák (15. prosince 1910 v Brně – 20. října 1944 v Praze) pracoval za protektorátu jako právní úředník na poštovním ředitelství v Praze na Smíchově v Holečkově ulici.[4][p 1][p 2] Historiky je zařazován mezi levicové odbojáře a charakterizován jako jedna z vůdčích osobností Ústředního vedení odboje domácího (ÚVOD). Spolupracoval též s parašutisty.[1]
Práce v odboji
V ilegalitě používal krycí jméno "Čeněk".[4]
Vazby na sokolskou organizaci
Vítězslav Dvořák bydlel se svojí matkou Marií Adlerovou v Praze - Nuslích (Na Jezerce 1197/3, 140 00 Praha 4 – Nusle) a byl aktivním členem Sokola v Praze - Michli. Zdejší tělocvičnou jednotu sokolskou vedl (v Michli bydlící) Jaroslav Pechman, Dvořákův kolega ze zaměstnání (Ředitelství pošt v Holečkově ulici v Praze na Smíchově[p 1]). Pechmanovým přítelem "na život a na smrt" byl Jan Zelenka-Hajský. Pechman spolupracoval i s Karlem Baxou (starosta Radobyčic) a přes K. Baxu a V. Dvořáka měl napojení na plzeňský ÚVOD respektive na skupinu "Vašek-Čeněk".[4]
Vazby na Tři krále
Vítězslav Dvořák v odboji mimo jiné koordinoval činnost malých odbojových skupin. Například na jaře 1940 získal radiotelegrafistu Otto Linharta ke spolupráci s legendárními Třemi králi. Později, když se Otto Linhart musel po přepadení jinonického akcízu (4. října 1941) nějaký čas skrývat, zajistil mu Dvořák dočasný úkryt v bytě u své matky paní Marie Adlerové v Nuslích.
Ilegální časopisy
Dvořák se v odboji zabýval především spoluprací s vydavateli a s distributory ilegálních časopisů V boj, Český kurýr a "Kapitán Nemo".[6][5][1] Na poštovním úřadě v Křesomyslově ulici 593/12 v Praze 4, kde pracoval[p 1], se mu podařilo vytvořit ilegální organizaci, která oba časopisy (a jiné nelegální tiskoviny) distribuovala.[1]
Na Jezerce 1197/3 Praha 4
V letech 1939 až 1940 se v bytě Dvořákovy matky paní Marie Adlerové přepisovala na tiskové blány řada vydávaných ilegálních tiskovin a to včetně týdeníku V boj a nelegálního časopisu Český kurýr. Ve druhé polovině roku 1940 se tu krátce V boj i tiskl.[1]
Kobrova ulice
V období od září 1940 až do konce roku 1940 zajišťoval Vítězslav Dvořák spolu s Otto Linhartem (oba spolupracovníci štábního kapitána Josefa Sojky) distribuci vojenské mutace časopisu V boj a ilegálního týdeníku "Kapitán Nemo". Tisklo se nejspíše v dnes již neexistující budově Ředitelství pošt v Kobrově ulici (německy: Kobergasse) v Praze 5 na Smíchově.[p 1] Přepisování a tisk se uskutečňoval na psacích strojích „Poštovní protiletecké ochrany“. Možná se ale tisklo na Bílé Hoře u klempíře Josefa Líkaře (spolupracovníka Tří králů) nebo tisk pomáhali realizovat lidé z okruhu druhého ilegálního časopisu Český kurýr.[5] Není zcela jasné, kdo časopis V boj v této fázi vyráběl. Uvádění "ilegalisté" Dvořák s Linhartem byli zřejmě jenom distributoři. Členové ilegální organizace Kapitán Nemo byli napojeni přes Václava Morávka na Obranu národa (ON) a přes Václava Sinkuleho na ilegální KSČ. Skupina "Ředitelství pošt" pokračovala v ilegální práci a napojila se na odbojovou skupinu "KOS" (Kázeň - Odvaha - Síla). Skupina KOS byla ale infiltrována konfidenty gestapa ("volavčí síť") a následně pak (v létě roku 1944) ji gestapo zlikvidovalo.[1]
Český Kurýr
Vítězslav Dvořák spolu se zřízencem YMCA Josefem Ungerem a středoškolskou profesorkou Marií Hornofovou pomáhali Ing. Miroslavu Satranovi při tiskařské práci na "Českém kurýrovi".[6]
Přesun do Plzně
Po zatýkání "ilegalistů" v karlínské obchodní akademii v Praze, které proběhlo před koncem roku 1941 se musel Vítězslav Dvořák uchýlit do ilegality a přesunul se z Prahy do Plzně, kde se zapojil do práce pro odboj. Spolu s MUC. Václavem Rusým stál v čele ilegální skupiny "Vašek-Čeněk".[4]
CANNONBURY
V noci ze soboty na neděli 26. dubna 1942 se uskutečnil plánovaný letecký úder Angličanů (krycí název CANNONBURY) na strategický cil - Plzeňskou Škodovku, která byla za protektorátu nejdůležitějším zbrojním podnikem v říšskoněmeckém koncernu Hermann-Göring-Werke. Letecký úder měl ušetřit životy civilních zaměstnanců a proto byli o útoku předem informováni vedoucí ilegální skupiny "Vašek-Čeněk" MUC. Václav Rusý, JUC. Vítězslav Dvořák-Adler a jejich zástupce Karel Prokop. Členové skupiny (spolu s Václavem Honomichlem, strojníkem Škodovky Tomášem Nágrem, úřednicemi Škodových závodů Milenou Dubskou a Vlastou Koželskou) vyřadili z provozu poplašné sirény a nenápadně varovali zaměstnance Škodovky. Výsledek akce CANNONBURY byl ale žalostný. Bombardéry proletěly v 01.30 hodin několikrát na Plzní, ale ani jedna ze shozených bomb Škodovy závody nezasáhla. Následně byla britská letadla nad Německem napadena a rozptýlena. Ani druhý pokus Angličanů (5. května 1942) nebyl úspěšný.[4]
Řetězec neblahých událostí
Tato kapitola demonstruje na příkladu Vítězslava Dvořáka a jeho spolupracovníků v protiněmeckém odboji, jaké souhry náhod mnohdy rozhodovaly o jejich zatčení a jaké důsledky mělo nedodržení zásad konspirace při ilegální práci v "podzemí".
Zatčení Vítězslava Dvořáka
Dne 30. června 1942 se Vítězslav Dvořák vypravil z Plzně do Prahy na Smíchovské nádraží, aby zde vyzvedl (v úschovně uloženou) novou náhradní radiostanici. Gestapo jej ale v Praze sledovalo, takže při pokusu o její vyzvednutí byl před Národním divadlem[1] zatčen a ihned podroben ostrému (intenzivnímu) výslechu.[3][4] Gestapem „vytěžené“ informace posloužily k tomu, aby ještě týž den byla přepadena další vysílačka ÚVODU, pracující v pivovaru v Cerhovicích na Berounsku. Tuto vysílačku ukrýval odbojář Čeněk Šillinger. Ten byl při pokusu o útěk těžce zraněn a spáchal sebevraždu. Bývalý radiotelegrafista Sparty II František Peltán na útěku těžce zranil úředníka gestapa ale podařilo se mu uniknout do Plzně.
Zatčení Václava Rusého a bratrů Linhartových
Řetězec neblahých událostí pokračoval 3. července 1942, kdy se do Prahy z Plzně vypravil MUC. Václav Rusý, aby zjistil příčinu zdržení JUC. Vítězslava Dvořáka–Adlera, aniž měl zprávu o jeho zatčení. Již při odjezdu z Prahy byl Václav Rusý sledován gestapem, ale podcenil situaci a nevšiml si toho. Při návratu z Prahy byl pak zatčen u východu z Plzeňského nádraží tak nečekaně, že ani nestačil použít zbraň nebo jed. Zatčení Rusého v Plzni sledoval i radiotelegrafista Otto Linhart, který na Rusého před nádražím čekal. Sám neodhalen zareagoval Otto dle zásad konspirace a okamžitě odjel do Strakonic, kde se ukryl na interním oddělení tamní nemocnice. Václav Linhart, který tou dobou v Plzni působil neuposlechl varování svého bratra Otty a byl zatčen následujícího dne (4. července 1942). V souvislosti s touto akcí byl v Praze zatčen (v červenci 1942) i další z bratrů Linhartových - Bedřich Linhart.[3]
Prozrazení schůzky v Kinského sadech
Zatčený Václav Rusý byl od 4. července 1942 vyslýchán v Petschkově paláci v Praze. Kriminální zaměstnanec pražského gestapa SS-Sturmscharführer Hans Siebert spolu s kriminálním zaměstnancem Aloisem Schmalstiegem završili svoje kruté výslechové postupy tím, že Rusému vymkli obě chodidla dozadu. Není divu, že nelidskými metodami vyslýchání zlomený Rusý prozradil čas (v noci z 11. července 1942 na 12. července 1942) a místo (Kinského zahrada v Praze) svojí schůzky s radiotelegrafistou Františkem Peltánem a JUDr. Rudolfem Marešem.[7]
Zatčení Františka Peltána a Rudolfa Mareše
Místo a ani čas schůzky s radiotelegrafistou Františkem Peltánem a MUC. Václavem Rusým ale JUDr. Rudolf Mareš nezměnil. V noci z 11. července 1942 na 12. července 1942[8] na místě schůzky v Kinského zahradě v Praze marně čekali Peltán s Marešem na Rusého u vchodu do Seminářské zahrady. Poté, co vytušili, že něco není jak má být, pokusili se uniknout, ale zjistili, že padli do léčky a jsou v obklíčení gestapa. Peltán zahájil střelbu, ale zakrátko byl sám zasažen (utrpěl průstřel hlavy). Další z výstřelů zasáhl Rudolfa Mareše do břišní krajiny. Na konci přestřelky zůstali Peltán i Mareš těžce raněni.[9]
Hromadné zatýkání členů plzeňského odboje
Na základě vynucených výpovědí při výslechu Vítězslava Dvořáka proběhla v noci na 4. července 1942 první vlna zatýkání. Další likvidace členů plzeňského odboje nastala 5. srpna 1942, kdy plzeňské gestapo v hromadném zátahu pozatýkalo 85 členů odboje. Šest z nich předešlo zatčení sebevraždou. Jen mizivý počet "ilegálů" se ale zachránil.[4]
Poprava
Vítězslav Dvořák byl popraven v pátek dne 20. října 1944 v 16:00 v sekyrárně Pankrácké věznice.[3] Společně s ním byli téhož dne a prakticky ve stejnou hodinu (16:00) popraveni:
- JUDr. Rudolf Mareš (představitel YMCA, člen ÚVODu a PVVZ),[2]
- MUC. Václav Rusý (vedoucí osobnost ilegální organizace ÚVODu v západních Čechách),[2]
- Bedřich Linhart (tlumočník v Petschkově paláci pracující ve prospěch československého odboje)[2]
- a štábní kapitán Miroslav Šára (starší) (vedoucí odbojové skupiny KOS).[2]
Odkazy
Poznámky
- ↑ a b c d e Některé prameny[4] uvádějí jako pracoviště JUC. Vítězslava Dvořáka poštovní ředitelství v Praze na Smíchově v Holečkově ulici, jiné uvádí jako jeho pracoviště poštovní úřad v Křesomyslově ulici 593/12 v Praze 4.[1] Kromě toho se v souvislosti s osobou Vítězslava Dvořáka zmiňuje ještě adresa dnes již neexistující budovy Ředitelství pošt v Kobrově ulici (německy: Kobergasse) v Praze 5 na Smíchově.[5]
- ↑ Některé prameny[3][4] uvádějí jeho příjmení jako Dvořák-Adler, jiné[1] o něm hovoří jen jako o poštovním úředníkovi Vítězslavu Dvořákovi. (Pozor, v případě V. Dvořáka-Adlera se jedná o jinou osobu než byl, v odboji také působící, podplukovník generálního štábu Štěpán Adler.) Jeho matka - Marie Adlerová bydlela za protektorátu na adrese Na Jezerce 1197/3, 140 00 Praha 4 – Nusle (německy se ulice za protektorátu nazývala "Am Weiher"). V jejím bytě s ní bydlel i Vítězslav Dvořák; zde se také po přepadení jinonického akcízu (4. října 1941) nějaký čas skrýval radiotelegrafista Otto Linharta a také tato adresa byla spojena s ilegálními tiskovinami V boj a Český kurýr.[1]
Reference
- ↑ a b c d e f g h i j k PADEVĚT, Jiří. Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé (rejstřík osob: Vítězslav Dvořák). 1. vyd. Praha: Academia, Archiv hlavního města Prahy, 2013. 804 s. ISBN 978-80-200-2256-1, ISBN 978-80-86852-53-9. S. 203, 464, 467, 494, 515.
- ↑ a b c d e f RAMEŠ, Karel. Žaluji: pankrácká kalvarie (svazek II). Příprava vydání Vladimír Thiele; ilustrace akademický malíř dr. Jaroslav Lebeda. 2. vyd. Praha: Orbis - Praha, srpen 1946. 2 svazky (864 s.). Katalogový záznam v Národní knihovně Dostupné online. S. 792; Rejstřík odsouzených k smrti; fotografie odsouzených k smrti. Obsahuje rejstřík; Graficky upravil a obálku navrhl Boris Hanš s použitím kresby akademického malíře dr. Jaroslava Lebedy; Svazek II: Obsahuje 76 stran hlubotiskových obrazových příloh, 104 stran obrazových příloh na křídě.
- ↑ a b c d e LUDVÍK, Karel; POBŘÍSLO, Pavel. Bratři Linhartové, čeští Ryanové [online]. 2015-05-29 [cit. 2015-09-23]. Dostupné online.
- ↑ a b c d e f g h i j k l m ČVANČARA, Jaroslav. Někomu život, někomu smrt : československý odboj a nacistická okupační moc (1941 - 1943). 3., upravené vyd. Praha: Laguna (nakladatelství a vydavatelství), 2008. 253 s. záznam v databázi Národní knihovny ČR Dostupné online. ISBN 978-80-86274-81-2. Kapitola Tristan, Prsten Nibelungův, Parsifal, Jízda Valkýr, s. 20, 54, 77, 166, 168. Celá trilogie obsahuje 3 svazky (1939 – 1941; 1941 – 1943; 1943 – 1945) (351 stran; 253 stran; 415 stran); toto je druhý z nich; (1. vydání: 1997; 2. vydání: 2003 – 2008; 3. vydání 2008). Všechna vydání: Laguna, Praha.
- ↑ a b c KOURA, Petr. Podplukovník Josef Balabán : život a smrt velitele legendární odbojové skupiny Tři králové. Praha: Rybka, 2003. 309 s. ISBN 80-86182-72-X. Kapitola Ilegální časopis "V boj", s. 89 až 97.
- ↑ a b MECNEROVÁ, Iveta. Problematika cenzury v období Protektorátu Čechy a Morava [online]. Redakce Mgr. Daniel Jakubíček, Ph.D. (vedoucí bakalářské práce). OLOMOUC: PALACKÉHO UNIVERZITA V OLOMOUCI, 2013 [cit. 2015-12-05]. S. 15–16 (z celkových 53 str.). PALACKÉHO UNIVERZITA V OLOMOUCI; Pedagogická fakulta; Katedra českého jazyka a literatury; III.ročník – prezenční studium; obor: český jazyk – společenské vědy; Bakalářská práce. Dostupné online.
- ↑ ČVANČARA, Jaroslav. Někomu život, někomu smrt : československý odboj a nacistická okupační moc (1941 - 1943). 3., upravené vyd. Praha: Laguna (nakladatelství a vydavatelství), 2008. 253 s. záznam v databázi Národní knihovny ČR Dostupné online. ISBN 978-80-86274-81-2. Kapitola Tristan, Parsifal, Jízda Valkýr, s. 20, 77, 166, 167, 168, 174. Celá trilogie obsahuje 3 svazky (1939 – 1941; 1941 – 1943; 1943 – 1945) (351 stran; 253 stran; 415 stran); toto je druhý z nich; (1. vydání: 1997; 2. vydání: 2003 – 2008; 3. vydání 2008). Všechna vydání: Laguna, Praha.
- ↑ PADEVĚT, Jiří. Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé (rejstřík osob: Rudolf Mareš). 1. vyd. Praha: Academia, Archiv hlavního města Prahy, 2013. 804 s. ISBN 978-80-200-2256-1, ISBN 978-80-86852-53-9. S. 146, 172, 237, 249,390, 430, 438, 442, 480, 490, 494, 502, 514, 529, 589, 642, 660, 706, 707.
- ↑ ČVANČARA, Jaroslav. Někomu život, někomu smrt : československý odboj a nacistická okupační moc (1941 - 1943). 3., upravené vyd. Praha: Laguna (nakladatelství a vydavatelství), 2008. 253 s. záznam v databázi Národní knihovny ČR Dostupné online. ISBN 978-80-86274-81-2. Kapitola I. Tristan; VI. Jízda Valkýr, s. 14, 15, 20, 85, 166, 167, 168, 169, 174. Celá trilogie obsahuje 3 svazky (1939 – 1941; 1941 – 1943; 1943 – 1945) (351 stran; 253 stran; 415 stran); toto je druhý z nich; (1. vydání: 1997; 2. vydání: 2003 – 2008; 3. vydání 2008). Všechna vydání: Laguna, Praha.
Související články
Média použitá na této stránce
Autor: Dragovit (of the collage), Licence: CC BY-SA 4.0
Both national flags of Austro-Hungary, the collage of flags of the Cisleithania (Habsburg Monarchy) and the Transleithania (Kingdom of Hungary)
.svg)
National flag and merchant ensign of Germany from 1935 to 1945.
Vítězslav Dvořák (* 1910 – 1944) pracoval za protektorátu jako právní úředník na poštovním ředitelství v Praze na Smíchově v Holečkově ulici. Historiky je zařazován mezi levicové odbojáře a charakterizován jako jedna z vůdčích osobností Ústředního vedení odboje domácího (ÚVOD). Spolupracoval též s parašutisty. Vazební fotografie z Pankrácké věznice v Praze, asi polovina roku 1944.
Jaroslav Pechman (* 1. května 1900 Radobyčice – 5. října 1942 Praha) byl za Protektorátu Čechy a Morava starostou pražské sokolské jednoty v Michli. Spolu se svojí manželkou Marií Pechmanovou (1902–1943) a synem Jaroslavem Pechmanem mladším (1925–1943) byl příslušníkem radikální sokolské odbojové skupiny Říjen, která byla fundamentální složkou sokolské protiněmecké ilegální organizace Jindra. Rodina Pechmanových patřila mezi nejbližší podporovatele operace ANTHROPOID a rozhodujícím způsobem pomohla československým parašutistům splnit jejich úkol.
Čeněk Šillinger, někdy uváděn jako Šilinger (* 29. prosince 1896 Mirovice u Třeboně – 30. června 1942 Cerhovice) byl za první světové války příslušníkem československých legií. Po první světové válce se stal majitelem pivovaru a starostou obce Cerhovice. Po okupaci Čech a Moravy Němci působil v rámci vojenské ilegální odbojové organizace Obrana národa.
Šillingerův pivovar v Cerhovicích před první světovou válkou na dobové pohlednici.
Štábní kapitán Miroslav Šára (starší) (* 1901 - 1944) za protektorátu vedoucí odbojové organizace Kázeň - Odvaha - Síla (KOS), bratranec brigádního generála Václava Šáry (* 1893 - 1941) - jedné z ústředních postav vojenské ilegální organizace Obrana Národa (ON). Vazební fotografie z Pankrácké věznice v Praze, asi polovina roku 1944.