Vítězslav Dvořák

JUC. Vítězslav Dvořák[1]
Vazební fotografie z Pankrácké věznice (rok 1944)
Vazební fotografie z Pankrácké věznice (rok 1944)
Jiná jménaJUC. Vítězslav Dvořák-Adler[2][3]
Narození15. prosince 1910
Brno, Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí20. října 1944 (ve věku 33 let)
Praha, Německá říšeNěmecká říše Německá říše
BydlištěNa Jezerce 1197/3, 140 00 Praha 4 – Nusle
Povoláníprávní úředník[3]
ZaměstnavatelPoštovní ředitelství Praha [p 1]
Znám jako"Čeněk"
TitulJUC.
RodičeMarie Adlerová[1]
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vítězslav Dvořák (15. prosince 1910 v Brně – 20. října 1944 v Praze) pracoval za protektorátu jako právní úředník na poštovním ředitelství v Praze na Smíchově v Holečkově ulici.[3][p 1][p 2] Historiky je zařazován mezi levicové odbojáře a charakterizován jako jedna z vůdčích osobností Ústředního vedení odboje domácího (ÚVOD). Spolupracoval též s parašutisty.[1]

Práce v odboji

V ilegalitě používal krycí jméno "Čeněk".[3]

Vazby na sokolskou organizaci

Jaroslav Pechman

Vítězslav Dvořák bydlel se svojí matkou Marií Adlerovou v Praze - Nuslích (Na Jezerce 1197/3, 140 00 Praha 4 – Nusle) a byl aktivním členem Sokola v Praze - Michli. Zdejší tělocvičnou jednotu sokolskou vedl (v Michli bydlící) Jaroslav Pechman, Dvořákův kolega ze zaměstnání (Ředitelství pošt v Holečkově ulici v Praze na Smíchově[p 1]). Pechmanovým přítelem "na život a na smrt" byl Jan Zelenka-Hajský. Pechman spolupracoval i s Karlem Baxou (starosta Radobyčic) a přes K. Baxu a V. Dvořáka měl napojení na plzeňský ÚVOD respektive na skupinu "Vašek-Čeněk".[3]

Vazby na Tři krále

Vítězslav Dvořák v odboji mimo jiné koordinoval činnost malých odbojových skupin. Například na jaře 1940 získal radiotelegrafistu Otto Linharta ke spolupráci s legendárními Třemi králi. Později, když se Otto Linhart musel po přepadení jinonického akcízu (4. října 1941) nějaký čas skrývat, zajistil mu Dvořák dočasný úkryt v bytě u své matky paní Marie Adlerové v Nuslích.

Ilegální časopisy

Dvořák se v odboji zabýval především spoluprací s vydavateli a s distributory ilegálních časopisů V boj, Český kurýr a "Kapitán Nemo".[5][4][1] Na poštovním úřadě v Křesomyslově ulici 593/12 v Praze 4, kde pracoval[p 1], se mu podařilo vytvořit ilegální organizaci, která oba časopisy (a jiné nelegální tiskoviny) distribuovala.[1]

Na Jezerce 1197/3 Praha 4

V letech 1939 až 1940 se v bytě Dvořákovy matky paní Marie Adlerové přepisovala na tiskové blány řada vydávaných ilegálních tiskovin a to včetně týdeníku V boj a nelegálního časopisu Český kurýr. Ve druhé polovině roku 1940 se tu krátce V boj i tiskl.[1]

Kobrova ulice

V období od září 1940 až do konce roku 1940 zajišťoval Vítězslav Dvořák spolu s Otto Linhartem (oba spolupracovníci štábního kapitána Josefa Sojky) distribuci vojenské mutace časopisu V boj a ilegálního týdeníku "Kapitán Nemo". Tisklo se nejspíše v dnes již neexistující budově Ředitelství pošt v Kobrově ulici (německy: Kobergasse) v Praze 5 na Smíchově.[p 1] Přepisování a tisk se uskutečňoval na psacích strojích „Poštovní protiletecké ochrany“. Možná se ale tisklo na Bílé Hoře u klempíře Josefa Líkaře (spolupracovníka Tří králů) nebo tisk pomáhali realizovat lidé z okruhu druhého ilegálního časopisu Český kurýr.[4] Není zcela jasné, kdo časopis V boj v této fázi vyráběl. Uvádění "ilegalisté" Dvořák s Linhartem byli zřejmě jenom distributoři. Členové ilegální organizace Kapitán Nemo byli napojeni přes Václava Morávka na Obranu národa (ON) a přes Václava Sinkuleho na ilegální KSČ. Skupina "Ředitelství pošt" pokračovala v ilegální práci a napojila se na odbojovou skupinu "KOS" (Kázeň - Odvaha - Síla). Skupina KOS byla ale infiltrována konfidenty gestapa ("volavčí síť") a následně pak (v létě roku 1944) ji gestapo zlikvidovalo.[1]

Český Kurýr

Vítězslav Dvořák spolu se zřízencem YMCA Josefem Ungerem a středoškolskou profesorkou Marií Hornofovou pomáhali Ing. Miroslavu Satranovi při tiskařské práci na "Českém kurýrovi".[5]

Přesun do Plzně

Po zatýkání "ilegalistů" v karlínské obchodní akademii v Praze, které proběhlo před koncem roku 1941 se musel Vítězslav Dvořák uchýlit do ilegality a přesunul se z Prahy do Plzně, kde se zapojil do práce pro odboj. Spolu s MUC. Václavem Rusým stál v čele ilegální skupiny "Vašek-Čeněk".[3]

CANNONBURY

V noci ze soboty na neděli 26. dubna 1942 se uskutečnil plánovaný letecký úder Angličanů (krycí název CANNONBURY) na strategický cil - Plzeňskou Škodovku, která byla za protektorátu nejdůležitějším zbrojním podnikem v říšskoněmeckém koncernu Hermann-Göring-Werke. Letecký úder měl ušetřit životy civilních zaměstnanců a proto byli o útoku předem informováni vedoucí ilegální skupiny "Vašek-Čeněk" MUC. Václav Rusý, JUC. Vítězslav Dvořák-Adler a jejich zástupce Karel Prokop. Členové skupiny (spolu s Václavem Honomichlem, strojníkem Škodovky Tomášem Nágrem, úřednicemi Škodových závodů Milenou Dubskou a Vlastou Koželskou) vyřadili z provozu poplašné sirény a nenápadně varovali zaměstnance Škodovky. Výsledek akce CANNONBURY byl ale žalostný. Bombardéry proletěly v 01.30 hodin několikrát na Plzní, ale ani jedna ze shozených bomb Škodovy závody nezasáhla. Následně byla britská letadla nad Německem napadena a rozptýlena. Ani druhý pokus Angličanů (5. května 1942) nebyl úspěšný.[3]

Řetězec neblahých událostí

Tato kapitola demonstruje na příkladu Vítězslava Dvořáka a jeho spolupracovníků v protiněmeckém odboji, jaké souhry náhod mnohdy rozhodovaly o jejich zatčení a jaké důsledky mělo nedodržení zásad konspirace při ilegální práci v "podzemí".

Zatčení Vítězslava Dvořáka

Čeněk Šillinger, majitel pivovaru v Cerhovicích
Šillingerův pivovar v Cerhovicích před první světovou válkou na dobové pohlednici

Dne 30. června 1942 se Vítězslav Dvořák vypravil z Plzně do Prahy na Smíchovské nádraží, aby zde vyzvedl (v úschovně uloženou) novou náhradní radiostanici. Gestapo jej ale v Praze sledovalo, takže při pokusu o její vyzvednutí byl před Národním divadlem[1] zatčen a ihned podroben ostrému (intenzivnímu) výslechu.[2][3] Gestapem „vytěžené“ informace posloužily k tomu, aby ještě týž den byla přepadena další vysílačka ÚVODU, pracující v pivovaru v Cerhovicích na Berounsku. Tuto vysílačku ukrýval odbojář Čeněk Šillinger. Ten byl při pokusu o útěk těžce zraněn a spáchal sebevraždu. Bývalý radiotelegrafista Sparty II František Peltán na útěku těžce zranil úředníka gestapa ale podařilo se mu uniknout do Plzně.

Zatčení Václava Rusého a bratrů Linhartových

Řetězec neblahých událostí pokračoval 3. července 1942, kdy se do Prahy z Plzně vypravil MUC. Václav Rusý, aby zjistil příčinu zdržení JUC. Vítězslava Dvořáka–Adlera, aniž měl zprávu o jeho zatčení. Již při odjezdu z Prahy byl Václav Rusý sledován gestapem, ale podcenil situaci a nevšiml si toho. Při návratu z Prahy byl pak zatčen u východu z Plzeňského nádraží tak nečekaně, že ani nestačil použít zbraň nebo jed. Zatčení Rusého v Plzni sledoval i radiotelegrafista Otto Linhart, který na Rusého před nádražím čekal. Sám neodhalen zareagoval Otto dle zásad konspirace a okamžitě odjel do Strakonic, kde se ukryl na interním oddělení tamní nemocnice. Václav Linhart, který tou dobou v Plzni působil neuposlechl varování svého bratra Otty a byl zatčen následujícího dne (4. července 1942). V souvislosti s touto akcí byl v Praze zatčen (v červenci 1942) i další z bratrů Linhartových - Bedřich Linhart.[2]

Prozrazení schůzky v Kinského sadech

Zatčený Václav Rusý byl od 4. července 1942 vyslýchán v Petschkově paláci v Praze. Kriminální zaměstnanec pražského gestapa SS-Sturmscharführer Hans Siebert spolu s kriminálním zaměstnancem Aloisem Schmalstiegem završili svoje kruté výslechové postupy tím, že Rusému vymkli obě chodidla dozadu. Není divu, že nelidskými metodami vyslýchání zlomený Rusý prozradil čas (v noci z 11. července 1942 na 12. července 1942) a místo (Kinského zahrada v Praze) svojí schůzky s radiotelegrafistou Františkem Peltánem a JUDr. Rudolfem Marešem.[6]

Zatčení Františka Peltána a Rudolfa Mareše

Místo a ani čas schůzky s radiotelegrafistou Františkem Peltánem a MUC. Václavem Rusým ale JUDr. Rudolf Mareš nezměnil. V noci z 11. července 1942 na 12. července 1942[7] na místě schůzky v Kinského zahradě v Praze marně čekali Peltán s Marešem na Rusého u vchodu do Seminářské zahrady. Poté, co vytušili, že něco není jak má být, pokusili se uniknout, ale zjistili, že padli do léčky a jsou v obklíčení gestapa. Peltán zahájil střelbu, ale zakrátko byl sám zasažen (utrpěl průstřel hlavy). Další z výstřelů zasáhl Rudolfa Mareše do břišní krajiny. Na konci přestřelky zůstali Peltán i Mareš těžce raněni.[8]

Hromadné zatýkání členů plzeňského odboje

Na základě vynucených výpovědí při výslechu Vítězslava Dvořáka proběhla v noci na 4. července 1942 první vlna zatýkání. Další likvidace členů plzeňského odboje nastala 5. srpna 1942, kdy plzeňské gestapo v hromadném zátahu pozatýkalo 85 členů odboje. Šest z nich předešlo zatčení sebevraždou. Jen mizivý počet "ilegálů" se ale zachránil.[3]

Poprava

Vazební fotografie Miroslava Šáry (staršího) z Pankrácké věznice (rok 1944)[9]

Vítězslav Dvořák byl popraven v pátek dne 20. října 1944 v 16:00 v sekyrárně Pankrácké věznice.[2] Společně s ním byli téhož dne a prakticky ve stejnou hodinu (16:00) popraveni:

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ a b c d e Některé prameny[3] uvádějí jako pracoviště JUC. Vítězslava Dvořáka poštovní ředitelství v Praze na Smíchově v Holečkově ulici, jiné uvádí jako jeho pracoviště poštovní úřad v Křesomyslově ulici 593/12 v Praze 4.[1] Kromě toho se v souvislosti s osobou Vítězslava Dvořáka zmiňuje ještě adresa dnes již neexistující budovy Ředitelství pošt v Kobrově ulici (německy: Kobergasse) v Praze 5 na Smíchově.[4]
  2. ↑ Některé prameny[2][3] uvádějí jeho příjmení jako Dvořák-Adler, jiné[1] o něm hovoří jen jako o poštovním úředníkovi Vítězslavu Dvořákovi. (Pozor, v případě V. Dvořáka-Adlera se jedná o jinou osobu než byl, v odboji také působící, podplukovník generálního štábu Štěpán Adler.) Jeho matka - Marie Adlerová bydlela za protektorátu na adrese Na Jezerce 1197/3, 140 00 Praha 4 – Nusle (německy se ulice za protektorátu nazývala "Am Weiher"). V jejím bytě s ní bydlel i Vítězslav Dvořák; zde se také po přepadení jinonického akcízu (4. října 1941) nějaký čas skrýval radiotelegrafista Otto Linharta a také tato adresa byla spojena s ilegálními tiskovinami V boj a Český kurýr.[1]

Reference

  1. ↑ a b c d e f g h i j k PADEVĚT, Jiří. Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé (rejstřík osob: Vítězslav Dvořák). 1. vyd. Praha: Academia, Archiv hlavního města Prahy, 2013. 804 s. ISBN 978-80-200-2256-1, ISBN 978-80-86852-53-9. S. 203, 464, 467, 494, 515. 
  2. ↑ a b c d e LUDVÍK, Karel; POBŘÍSLO, Pavel. Bratři Linhartové, čeští Ryanové [online]. 2015-05-29 [cit. 2015-09-23]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c d e f g h i j k ČVANČARA, Jaroslav. Někomu život, někomu smrt : československý odboj a nacistická okupační moc (1941 - 1943). 3., upravené vyd. Praha: Laguna (nakladatelství a vydavatelství), 2008. 253 s. záznam v databázi Národní knihovny ČR Dostupné online. ISBN 978-80-86274-81-2. Kapitola Tristan, Prsten Nibelungův, Parsifal, Jízda Valkýr, s. 20, 54, 77, 166, 168. Celá trilogie obsahuje 3 svazky (1939 – 1941; 1941 – 1943; 1943 – 1945) (351 stran; 253 stran; 415 stran); toto je druhý z nich; (1. vydání: 1997; 2. vydání: 2003 – 2008; 3. vydání 2008). Všechna vydání: Laguna, Praha. 
  4. ↑ a b c KOURA, Petr. Podplukovník Josef Balabán : život a smrt velitele legendární odbojové skupiny Tři králové. Praha: Rybka, 2003. 309 s. ISBN 80-86182-72-X. Kapitola Ilegální časopis "V boj", s. 89 až 97. 
  5. ↑ a b MECNEROVÁ, Iveta. Problematika cenzury v období Protektorátu Čechy a Morava [online]. Redakce Mgr. Daniel Jakubíček, Ph.D. (vedoucí bakalářské práce). OLOMOUC: PALACKÉHO UNIVERZITA V OLOMOUCI, 2013 [cit. 2015-12-05]. S. 15–16 (z celkových 53 str.). PALACKÉHO UNIVERZITA V OLOMOUCI; Pedagogická fakulta; Katedra českého jazyka a literatury; III.ročník – prezenční studium; obor: český jazyk – společenské vědy; Bakalářská práce. Dostupné online. 
  6. ↑ ČVANČARA, Jaroslav. Někomu život, někomu smrt : československý odboj a nacistická okupační moc (1941 - 1943). 3., upravené vyd. Praha: Laguna (nakladatelství a vydavatelství), 2008. 253 s. záznam v databázi Národní knihovny ČR Dostupné online. ISBN 978-80-86274-81-2. Kapitola Tristan, Parsifal, Jízda Valkýr, s. 20, 77, 166, 167, 168, 174. Celá trilogie obsahuje 3 svazky (1939 – 1941; 1941 – 1943; 1943 – 1945) (351 stran; 253 stran; 415 stran); toto je druhý z nich; (1. vydání: 1997; 2. vydání: 2003 – 2008; 3. vydání 2008). Všechna vydání: Laguna, Praha. 
  7. ↑ PADEVĚT, Jiří. Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé (rejstřík osob: Rudolf Mareš). 1. vyd. Praha: Academia, Archiv hlavního města Prahy, 2013. 804 s. ISBN 978-80-200-2256-1, ISBN 978-80-86852-53-9. S. 146, 172, 237, 249,390, 430, 438, 442, 480, 490, 494, 502, 514, 529, 589, 642, 660, 706, 707. 
  8. ↑ ČVANČARA, Jaroslav. Někomu život, někomu smrt : československý odboj a nacistická okupační moc (1941 - 1943). 3., upravené vyd. Praha: Laguna (nakladatelství a vydavatelství), 2008. 253 s. záznam v databázi Národní knihovny ČR Dostupné online. ISBN 978-80-86274-81-2. Kapitola I. Tristan; VI. Jízda Valkýr, s. 14, 15, 20, 85, 166, 167, 168, 169, 174. Celá trilogie obsahuje 3 svazky (1939 – 1941; 1941 – 1943; 1943 – 1945) (351 stran; 253 stran; 415 stran); toto je druhý z nich; (1. vydání: 1997; 2. vydání: 2003 – 2008; 3. vydání 2008). Všechna vydání: Laguna, Praha. 
  9. ↑ a b c d e RAMEŠ, Karel. Žaluji: pankrácká kalvarie (svazek II). Příprava vydání Vladimír Thiele; ilustrace akademický malíř dr. Jaroslav Lebeda. 2. vyd. Praha: Orbis - Praha, srpen 1946. 2 svazky (864 s.). Katalogový záznam v Národní knihovně Dostupné online. S. 792; Rejstřík odsouzených k smrti; fotografie odsouzených k smrti. Obsahuje rejstřík; Graficky upravil a obálku navrhl Boris Hanš s použitím kresby akademického malíře dr. Jaroslava Lebedy; Svazek II: Obsahuje 76 stran hlubotiskových obrazových příloh, 104 stran obrazových příloh na křídě. 

Související články

Média použitá na této stránce

Flags of Austria-Hungary.png
Autor: Dragovit (of the collage), Licence: CC BY-SA 4.0
Both national flags of Austro-Hungary, the collage of flags of the Cisleithania (Habsburg Monarchy) and the Transleithania (Kingdom of Hungary)
Flag of German Reich (1935–1945).svg
National flag and merchant ensign of Germany from 1935 to 1945.
Flag of Germany (1935–1945).svg
National flag and merchant ensign of Germany from 1935 to 1945.
Vazebni.Foto.1944.Vitezslav.Dvorak.gif
Vítězslav Dvořák (* 1910 – 1944) pracoval za protektorátu jako právní úředník na poštovním ředitelství v Praze na Smíchově v Holečkově ulici. Historiky je zařazován mezi levicové odbojáře a charakterizován jako jedna z vůdčích osobností Ústředního vedení odboje domácího (ÚVOD). Spolupracoval též s parašutisty. Vazební fotografie z Pankrácké věznice v Praze, asi polovina roku 1944.
Jaroslav Pechman 1900 1942.png
Jaroslav Pechman (* 1. května 1900 Radobyčice – 5. října 1942 Praha) byl za Protektorátu Čechy a Morava starostou pražské sokolské jednoty v Michli. Spolu se svojí manželkou Marií Pechmanovou (1902–1943) a synem Jaroslavem Pechmanem mladším (1925–1943) byl příslušníkem radikální sokolské odbojové skupiny Říjen, která byla fundamentální složkou sokolské protiněmecké ilegální organizace Jindra. Rodina Pechmanových patřila mezi nejbližší podporovatele operace ANTHROPOID a rozhodujícím způsobem pomohla československým parašutistům splnit jejich úkol.
Cenek Sillinger 1896 1942.png
Čeněk Šillinger, někdy uváděn jako Šilinger (* 29. prosince 1896 Mirovice u Třeboně – 30. června 1942 Cerhovice) byl za první světové války příslušníkem československých legií. Po první světové válce se stal majitelem pivovaru a starostou obce Cerhovice. Po okupaci Čech a Moravy Němci působil v rámci vojenské ilegální odbojové organizace Obrana národa.
Sillingeruv Pivovar Cerhovice.png
Šillingerův pivovar v Cerhovicích před první světovou válkou na dobové pohlednici.
Vazebni.Foto.1944.Miloslav.Sara.gif
Štábní kapitán Miloslav Šára starší (* 20. září 1901 Praha - † 20. října 1944 Praha) nebyl v žádném blízkém příbuzenském vztahu s brigádním generálem Václavem Šárou(1893–1941), jedné z ústředních postav odbojové organizace Obrana národa (ON), která působila na území Protektorátu Čechy a Morava. (Generál Václav Šára byl popraven v průběhu prvního stanného práva dne 1. října 1941.) Miloslav Šára starší (1901–1944) byl za protektorátu vedoucí odbojové organizace KOS (Kázeň-Odvaha-Síla). Byl zatčen gestapem (spolu se svým synem Miroslavem Šárou mladším) dne 27. března 1944; odsouzen k smrti pro politický delikt a popraven v pátek 20. října 1944 v 16:00 v pankrácké sekyrárně v Praze pod pořadovým číslem 723. (Jeho syn Miloslav Šára mladší následné věznění přežil; konce druhé světové války se dožil.) Vazební fotografie z Pankrácké věznice v Praze, asi polovina roku 1944.