Výuka

Vyučování je pedagogický proces, v němž vystupují učitel, žák a obsah vzdělávání neboli učivo za účelem splnění výchovně vzdělávacích cílů. Probíhá za nějakých podmínek, kde subjekty vstupují do vzájemných vztahů. Učitel musí vycházet z obsahu vzdělání, ale přizpůsobit se také zpracování učiva tak, aby to bylo vhodné pro žáky. Žáci přijímají učivo a zpracují si ho v mozku do podoby, které rozumí v souvislosti s jejich osobní zkušenosti.

V didaktickém pojetí má tento pojem jiné vymezení. Didaktika vymezuje vyučování jako druh lidské činností, která spočívá v interakci učitele a žáků. Základem takové interakce je záměrné působení na žáky tak, aby u nich došlo k procesu učení. Synonymem pro tento výraz může být pojem výuka jakožto sociální systém, ve kterém jsou různé prvky v určité relaci a dochází k vlivu z vnějšku.

Výchovně vzdělávací cíle

Cíle výuky jsou ideální představa toho, čeho je třeba procesem vyučování dosáhnout. Je to něco obecného, například jaké znalosti a dovednosti by měl žák mít po absolvování povinné školní docházky. Cíle se dělí na dlouhodobé a krátkodobě. Krátkodobé jsou konkrétnější, zatímco dlouhodobé jsou obecnější.

Druhy cílů, které jsou na sobě závislé:

• cíle škol
• cíle předmětu
• cíle ročníků
• cíle tematických celků
• cíle témat
• cíle vyučování

Vyučování v čase

Pohledy na vyučování se v čase měnily. V průběhu dějin byla vytvořená spousta modelů a teorií, které nám objasňují, co je to vyučování. Průcha (2009b) uvádí, že například Jan Amos Komenský se ve svém díle Didaktika analytická vyjadřuje k vyučování jako k činnosti, které v žákovi budí snahu učit se hbitě, důkladně a s chutí. Dále pak J. F. Herbart vysvětluje podstatu vyučování na didaktickém trojúhelníku, jehož teorie je postavena na pojmech formální stupně poznávání a artikulace výuky. Další zajímavé vymezení pojmu vyučování definoval J. Dewey, který vidí vyučování jako učení se prostřednictvím jednání, zkušenosti a praxe. Ve 20. století došlo k velkému rozmachu teorií vyučování a mnoho z nich ovlivnil konstruktivismus.

Jak uvádí Průcha (2009b), vyučování vždy předpokládá určité rozdělení rolí učitele a žáka, avšak pojetí vyučování může být různé. Školní vyučování je specifickým typem jednání učitele, které se realizuje v pedagogických situacích – ty představují určitý časem ohraničený úsek. Tyto pedagogické situace učitel musí nejen zvládat, ale také je utvářet.

Fáze

Vyučování je tedy tvořivým a dynamickým procesem, který má tři fáze:

1. plánování výuky – do této fáze spadá učitelova příprava na výuku, učitel didakticky analyzuje učivo
2. realizace výuky – tato fáze zahrnuje aktivity žáků a učitele ve výuce, ve které se používají různé metody výuky
3. reflexe výuky – v této fázi jsou obsaženy myšlenkové aktivity učitele, cílem této fáze je zhodnotit výuku, která již prošla prvními dvěma fázemi a získat tak návod pro další tvoření výuky

Dělení výukových metod

Hlavní rozdělení vyučovacích metod je rozdělení na tradiční a inovativní metody. Zormanová (2012) výukové metody dělí takto:

• Tradiční výukové metody
  • metody slovní – monologické a dialogické
  • metody názorně demonstrační – předvádění a pozorování, práce s obrazem, instruktáž
  • metody dovednostně praktické
• Inovativní výukové metody
  • metody diskusní
  • metody situační
  • metody inscenační
  • didaktická hra
  • metody heuristické, řešení problémů
  • individualizovaná forma
  • samostatná práce žáků
  • skupinová výuka
  • diferencované vyučování
  • projektová výuka
  • týmové vyučovaná
  • výuka dramatem
  • metody kritického myšlení

Dle výzkumu Soni Tikalské^[zdroj?] dnešní žáci preferují metody, které je podporují v aktivitě a tvořivosti. Mezi jejich oblíbené metody patří didaktické hry a soutěže, dále pak také práce s PC, laboratorní experimenty a skupinová práce. Avšak používání internetu k snižuje výsledky žáků.^[1] Danielle Evansová, výzkumná pracovnice v oblasti matematiky na univerzitě v Sussexu je toho názoru, že vliv rodičů je jedním z nejsilnějších faktorů, ale současně zdůrazňuje důležitost toho, aby školy a učitelé vytvářeli pozitivní a spravedlivá prostředí pro výuku.^[2]

Z výzkumu Tikalské^[zdroj?] vyplývá, že přestože žáci preferují spíše inovativní způsoby vyučování, učitelé používají spíše metody tradiční, jako je například metoda vyprávění, vysvětlování a názorná demonstrace. Dále používají také práci s učebnicí či samostatnou práci, které patří spíše k méně oblíbeným metodám ve skupině žáků.

Porovnání tradiční a inovativní výuky

Upraveno dle Výukové metody v pedagogice (2012)

Jak uvádí Průcha (2009b), klíčovou součástí vyučování je učitelova práce s učivem. Když učitel má didaktické znalosti obsahu, je mu umožněno vybalancovat žákovo porozumění s ohledem na správnost didaktického ztvárnění obsahu vyučování.

Reference

Literatura

• DOSTÁL, J. Učební pomůcky a zásada názornosti. Olomouc: Votobia, 2008. 40 s. ISBN 978-80-7220-310-9.
• DOSTÁL, J. Výukové programy. Olomouc: UP, 2011. 67 s. ISBN 978-80-244-2782-9.
• DOSTÁL, J. Internet druhé generace pro učitele. Olomouc: UP, 2011. 70 s. ISBN 978-80-244-2779-9.
• PRŮCHA, Jan, Eliška WALTEROVÁ a Jiří MAREŠ. Pedagogický slovník. 6., rozš. a aktualiz. vyd. Praha: Portál, 2009, 395 s. ISBN 9788073676476.
• PRŮCHA, Jan a Tomáš JANÍK. Pedagogická encyklopedie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2009, 935 s. ISBN 9788073675462.
• ZORMANOVÁ, Lucie. Výukové metody v pedagogice: tradiční a inovativní metody, transmisivní a konstruktivistické pojetí výuky, klasifikace výukových metod. Vyd. 1. Praha: Grada, 2012, 155 s. ISBN 9788024741000.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu výuka na Wikimedia Commons
• Téma Vyučování ve Wikicitátech
• Téma Výuka ve Wikicitátech
• Slovníkové heslo výuka ve Wikislovníku