Významní druzí

Významní druzí je sociologický pojem, užívaný především teoretiky socializace. Někdy se užívá i v psychologii. Významní druzí jsou pro jedince všichni, k nimž má nějaký významný vztah (obvykle rodina, partner, přátelé). V sociologii s pojmem pracoval zejména symbolický interakcionismus (zejm. George Herbert Mead) a sociální konstruktivismus (zejm. Thomas Luckmann a Peter L. Berger). S pojmem pracoval i Daniel Bell.^[1] V psychologii ho jako první užíval patrně Harry Stack Sullivan (práce The Interpersonal Theory of Psychiatry z roku 1953). Z odborných diskurzů pojem přešel i do obecné řeči díky užití v populární kultuře - Significant others je titul seriálu televize Fox z roku 1998, sitcomu televize Bravo z roku 2004 a jmenuje se tak i druhé album skupiny Limp Bizkit z roku 1999.

Významní druzí u Meada a Cooleyho

George Herberta Meada zajímala především role významných druhých při socializaci jedince. Podle Meada je prvním stadiem socializace "hra typu play". V ní významní druzí hrají klíčovou roli, neboť dítě si hraje především na ně (na matku, na otce apod.), kdy na zkoušku přebírá jejich role, čímž se s jejich existencí, rozporuplností, mocí a vůbec existencí někoho druhého vyrovnává. Druhým aspektem je přebírání zcela konkrétních postojů a typů chování významných druhých v této fázi. Druhým stadiem socializace je pak "hra typu game", což je jednak hra s druhými, ale podstatnější je, že v této nové, vyšší fázi, se významní druzí transformují do tzv. generalizovaného druhého. Ten už není konkrétní, je to souhrn postojů a očekávání celé skupiny, nebo společnosti jako celku. Generalizovaný druhý pak vytvoří novou složku v Self, které Mead říká Me. Transformací role významných druhých do abstraktní entity generalizovaného druhého je dovršena socializace.^[2] Dalším symbolickým interakcionistou, který pojmu významní druzí hojně užíval, byl Charles Horton Cooley. Ten zdůrazňoval, že významní druzí tvoří především jakési "zrcadlo". Jedinec u nich neustále odhaduje jejich představu o sobě a tuto představu nakonec internalizuje, stane se součástí jeho já jakožto "představa o sobě" (či "self-idea").^[3]

Významní druzí u Bergera a Luckmanna

Berger a Luckmann tvrdí, že významní druzí slouží jedinci především ke stvrzování vlastní identity (a touto funkcí mohou být ostatně i definováni). Druhou funkcí významných druhých je tvořit realitu, především prostřednictvím konverzace.^[4] Lidi, kteří pro jedince nejsou významní, nazývají Luckmann a Berger chór. Vztah mezi významnými druhými a chórem je dialektický. Tato koncepce vysvětluje vnitřní dynamiku uzavřených skupin (např. sekt, gangů apod.). Uzavřené skupiny přetnou vazbu s chórem a dialektický proces se zastaví. Pokud ve významných druhých není nikdo s vazbou na chór, může jedinec akceptovat i z vnějšího hlediska "morální zvrácenosti" jako normu. Významní druzí v takových skupinách mají pak velkou moc i svou druhou funkcí - stvrzují jedinci identitu. Když jedinec naplňuje očekávání, identita je udílena plně, když se vyčlení, je mu plně odňata - takový jedinec se může dostat až na práh úplné vnitřní dezintegrace (která může nabrat i schizofrenní podobu, má-li k tomu jedinec dispozice). To vysvětluje manipulativní sílu uzavřených skupin - skupiny vládnou jedincům distribucí identity. Koncept je stejně tak možno použít pro pochopení vlivu nečekaných nebo vypjatých situací (např. teroristický útok, politická krize) na jedince. V konverzaci s významnými druhými je situace pozvolna začleněna do reality, získá v ní své místo a stává se tím také reálnou. Bez tohoto začlenění může zůstat událost zvláštním způsobem izolována, jako by "mimo realitu". V tu chvíli mohou ale vypomoci rituály širší komunity. V sociologii významných druhých je důležitá role jazyka - ten musí být společný (ve smyslu úzu o významu některých pojmů). Důležitá je také trvalost konverzace. Když například jedinec přeruší konverzaci s celou uzavřenou skupinou významných druhých, může se mu s odstupem času realita tehdy sdílená a společně konstruovaná zdát zcela nepochopitelná.^[5]

Wisconsinský model

Empiricky se roli významných druhých v životě jedince snažil změřit tým Archie O. Hallera, Edwarda L. Finka a Josepha Woelfela na univerzitě ve Wisconsinu. Výzkum byl publikován roku 1971.^[6][7] Výzkumníci zkoumali sto adolescentů ve Wisconsinu, měřili jejich vzdělávací a pracovní úsilí. Poté identifikovali skupinu osob, kteří byli významnými druhými těchto studentů a sloužili jim jako vzor (zejm. rodiče, pochopitelně). Poté se s těmito významnými druhými spojili a snažili se změřit jejich očekávání toho, co jedinci z první skupiny (studenti) dosáhnou, nebo mají dosáhnout. Výsledky výzkumu ukázaly, že očekávání významných druhých představovala zdaleka nejsilnější vliv na vlastní aspirace studentů. Tento výsledek měl značný dopad na psychologii výchovy a její populární pojetí v USA ("věřit ve své děti" apod.).

Odkazy

Reference