Věc (filozofie)

Věc znamená ve filosofii jednotlivý předmět poznání a rozhovoru, případně téma k jednání. Řečtí filosofové zdůrazňovali požadavek, aby se poznávání řídilo „věcí samou“ a snažili se při tom vyloučit náklonnosti a zájmy poznávajícího. Kantova transcendentální filosofie rozlišila jev či fenomén od věci samé, která je nám jinak nepřístupná. V praktické filosofii od stoicismu a Cicerona může zejména ve spojení „něčí věc“ znamenat také nárok nebo úkol, to, co se určitého člověka zvláště týká nebo oč se má postarat.

Předmět poznání

Věc jakožto jednotlivý předmět poznání se v řecké filosofii často označuje spojením „toto zde“ (řecky tode ti), na něž se dá ukázat prstem. Platón zdůrazňuje, že skutečně a spolehlivě poznávat znamená poznávat věc „podle ní samé“ (kata to auto) s vyloučením všech subjektivních sklonů či preferencí poznávajícího. Jen takové poznání může totiž být všem lidem společné a různí poznávající se na něm mohou shodnout. Tento požadavek věcnosti čili objektivity (od obiectum, předmět) je jedním ze základních předpokladů věd, který se v krajním případě uskutečňuje standardizovaným měřením.

Věc o sobě

Zvláštní význam dostal pojem věc v transcendentální filosofii Immanuela Kanta. Kant si všiml, že naše poznání okolního světa nevychází z věcí samých, které jsou nám více či méně nepřístupné a „dávají se“ jen v různých zkušenostech, zejména smyslových. Tak člověk, který „vidí“ psa, se ve skutečnosti setkává pouze s fenoménem, jak mu jej zprostředkují různé zrakové, případně sluchové a jiné vjemy, které ovšem závisejí i na dalších okolnostech: na osvětlení, na kvalitě jeho zraku, na předchozích zkušenostech. Proto se může stát, že domnělý pes se ukáže být vlkem nebo ještě něčím jiným.

Kant proto důsledně rozlišoval mezi zkušeností smyslů a věcí o sobě (Ding an sich), o níž nemůžeme vědět nic víc než co nám podává zkušenost. Prvním a hlavním úkolem filosofie je tak podle něho zkoumat podmínky možné zkušenosti a nedat se svést „naivním realismem“, který to co vidí, pokládá rovnou za věci samé.

Toto Kantovo rozlišení kritizoval už Arthur Schopenhauer a jeho kritiku výrazně radikalizoval Friedrich Nietzsche: pokud je „věc o sobě“ tak zcela nepřístupná lidskému poznání, nemůže ani nic znamenat a je to prázdný, zbytečný pojem. Na Kanta naopak navázal Edmund Husserl a jeho myšlenku podmínek poznání a fenoménu vůbec důkladně rozpracoval ve své fenomenologii.

Martin Heidegger

Jiným směrem se vydal jeho žák Martin Heidegger ve slavné přednášce „Věc“ (Das Ding).[1] Moderní člověk je do té míry zvyklý s „věcmi“ zacházet a manipulovat zcela libovolně, že se domnívá, že skutečnost kolem nás se prostě skládá z jednotlivých „faktů“ (Wittgenstein) nebo předmětů, které spolu nesouvisejí a k ničemu dalšímu neodkazují. Ve zmíněné přednášce Heidegger zvolil jako příklad „věci“ džbán a na něm se snažil ukázat, že i tak zdánlivě prostá věc ve skutečnosti odkazuje k množství velmi bohatých významů, jako je pití vína, družná zábava, pohostinnost a mnoho dalších, takže „předmět“ džbán je ve skutečnosti křižovatka či uzel významů, které nakonec odkazují až k celku světa, v Heideggerově podání k součtveří či „čtveřině“.

Odkazy

Reference

  1. ↑ "Věc" in: M. Heidegger, Básnicky bydlí člověk. Praha 2006.

Literatura

  • M. Heidegger, Básnicky bydlí člověk. Praha: Oikoymenh 2006 - 203 s. ISBN 80-7298-165-X

Související články

Externí odkazy

  • Slovníkové heslo věc ve Wikislovníku