Větrná hora
| Větrná hora | |
|---|---|
| Země původu | Československo |
| Jazyk | čeština |
| Délka | 100 min |
| Žánr | dobrodružný |
| Námět | Miloš Velínský |
| Scénář | Miloš Velínský, Jiří Sequens |
| Režie | Jiří Sequens |
| Obsazení a filmový štáb | |
| Hlavní role | Josef Vinklář, Stanislav Fišer, Zdeněk Braunschläger, Rudolf Deyl, Rudolf Hrušínský |
| Hudba | Miloš Vacek |
| Kamera | Rudolf Milič |
| Kostýmy | Anna Kuchačevičová, Marie Malá |
| Střih | Jan Chaloupek |
| Zvuk | Dobroslav Šrámek |
| Architekt | Karel Lier |
| Výroba a distribuce | |
| Premiéra |  3. února 1956 |
| Produkční společnost | Studio uměleckých hraných filmů Praha |
| Větrná hora na FP, ČSFD, Kinoboxu, FDb, IMDb Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Větrná hora je československý dobrodružný film z roku 1956.
Děj
Dvanáct nových pracovníků a pracovnic odjíždí do rudného dolu v českém pohraničí. Jeden však nedojede.
Obsazení
| Josef Vinklář | Antonín Homolka |
| Stanislav Fišer | Ctirad Šantora |
| Zdeněk Braunschläger | Vojta Dufek |
| Rudolf Deyl mladší | Karel Škvajn |
| Rudolf Hrušínský | Alois Pohanka |
| Miloš Kopecký | Melichar Hnátek |
| Robert Vrchota | Ludvík Mikula |
| Josef Kemr | František Ježek |
| Eva Kubešová | Ivanka Bartáková |
| Stella Zázvorková | Květa Vejvodová |
| Marie Kyselková | Anička Šafránková |
| Otto Lackovič | Rudolf Pecián |
| Radovan Lukavský | závodní |
| Jaroslav Mareš | šofér |
| Bohuš Záhorský | Renner |
| Václav Voska | Terský |
| Stanislav Neumann | Jonáš |
| Miloš Vavruška | poručík Plotek |
| Oldřich Vykypěl | Jiřička |
| Jiřina Steimarová | Jiřičková |
| Lubomír Lipský | staršina Pohraniční stráže |
| Ladislav Herbert Struna | minér |
| Miroslav Svoboda | havíř |
| Josef Chvalina | hlavní geolog |
| Jiří Smutný | geolog |
| Karel Kocourek | |
| Vladimír Linka |
Zajímavosti
Film byl natočen na řadě míst v oblasti Labských pískovců a Krušných hor: na příjezdu k turistické chatě u vstupu do Tiských stěn[1] (turistická chata), na silnici II/248 mezi Telnicí a Nakléřovem[1] (průjezd krajinou k Větrné hoře), na příjezdu do Nakléřova se siluetou zaniklého kostela svatého Josefa[1] (krajina se siluetou domu a kostela), na cestě k Děčínskému Sněžníku[1] (před poslední zatáčkou), na cestě na vrchol Děčínského Sněžníku k rozhledně[1] (vrchol Větrné hory), u restaurace na Děčínském Sněžníku[1] (ubytovna na Větrné hoře), na příjezdové cesta s pohledem na rozhlednu[1] (cesta k Větrné hoře) a ve fluoritovém dole na úbočí Děčínského Sněžníku.
Dobová recenze v Rudém právu uvádí autora námětu Miloše Velínského[2] předsedu MNV ve Sněžníku, což je omyl způsobený podobností jmen[3], předsedou MNV byl učitel Velimský. Miloš Velínský byl scenáristou řady filmů s kriminální zápletkou (105% alibi, Zlatý pavouk, Dva tygři a dalších).
Reference
- ↑ a b c d e f g Větrná hora [online]. Filmová místa.cz [cit. 2014-07-07]. Dostupné online.
- ↑ Jiří Plachetka. Nový český film „VĚTRNÁ HORA“. Rudé právo. 3. 2. 1956, roč. 36 (Právo lidu ročník 59), čís. 34, s. 3. Dostupné online [png, cit. 2014-7-6].
- ↑ NEDVĚDOVÁ, Petra. Kamenná dáma aneb život rozhledny a pod rozhlednou. Jílové: Město Jílové, 2014. 41 s. (Historická ohlédnutí). Kapitola Filmaři na Sněžníku, s. 38.
Externí odkazy
Média použitá na této stránce
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“