Vŭlko Červenkov

Vylko Červenkov
Rodné jméno	Вълко Вельов Червенков
Narození	6. září 1900 Zlatica
Úmrtí	21. října 1980 (ve věku 80 let) Sofie
Místo pohřbení	Ústřední hřbitov v Sofii
Alma mater	Mezinárodní Leninova škola
Povolání	politik, důstojník a voják
Ocenění	Leninův řád Řád Georgiho Dimitrova
Politická strana	Bulharská komunistická strana
Nábož. vyznání	ateismus
Partner(ka)	Elena Dimitrova
Funkce	Předseda Rady ministrů Bulharské lidové republiky (1950–1954) Předseda Rady ministrů Bulharské lidové republiky (1954–1956) poslanec Bulharského národního shromáždění … více na Wikidatech
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vŭlko Červenkov, někdy zjednodušeně přepisováno také jako Valko Červenkov (bulharsky: Вълко Вельов Червенков; 6. září 1900 Zlatica - 21. října 1980 Sofie) byl bulharský komunistický politik, v letech 1949-1956 nejmocnější muž Bulharska, držící dva klíčové posty: premiéra (1950-1956) a předsedy Komunistické strany Bulharska (1949-1954). Jeho vláda byla ve znamení rychlé industrializace, násilné kolektivizace zemědělství a rozsáhlého pronásledování politických oponentů.

Život

Členem komunistické strany se stal v roce 1919 a ihned, jako devatenáctiletý, kandidoval ve volbách do Velkého národního shromáždění. V roce 1923 se aktivně účastnil komunistického povstání, které mělo svrhnout vládu premiéra Alexandra Cankova (tzv. zářijové povstání). Po porážce povstání na něj byl vydán zatykač a byl v nepřítomnosti odsouzen k smrti. Žil pak v ilegalitě, o dva roky později (1925) uprchl do Moskvy. Navštěvoval tam školu marxismu-leninismu a nakonec se stal jejím ředitelem. Stal se nadšeným stalinistou a agentem tajné policie NKVD pod přezdívkou „Spartak“. V roce 1941, poté co se vládnoucí režim v Bulharsku připojil k hitlerovské koalici, se stal ředitelem a hlavním redaktorem komunistické rozhlasové stanice Christo Botev, která z Moskvy vysílala do Bulharska.

Do vlasti se vrátil v roce 1944, spolu s Rudou armádou. Stal se členem první poválečné vlády, která nastoupila v roce 1945. Nebyla ještě plně komunistická (systém ustavené Vlastenecké fronty hodně připomínal systém Národní fronty v Československu), ale již v ní komunisté měli rozhodující slovo. V roce 1947 se v této vládě stal ministrem kultury, v roce 1949 místopředsedou vlády.

Jako švagr vůdce bulharských komunistů Georgie Dimitrova rychle stoupal i ve stranické hierarchii a stal se členem politbyra (byl jím až do roku 1962). Když Georgi Dimitrov v roce 1949 zemřel, rozhodli se komunisté pro kolektivnější vedení a dvě klíčové funkce rozdělili - Červenkov byl zvolen generálním tajemníkem ústředního výboru komunistické strany, kdežto premiérem (předsedou Rady ministrů) byl zvolen Vasil Kolarov. Jenže Kolarov v lednu 1950 zemřel a Červenkov získal i druhý klíčový post. V letech 1950-1954 tak byl takřka všemocným vládcem Bulharska, neboli také "malým Stalinem", jak se mu přezdívalo.

Za jeho vlády byl například popraven Trajčo Kostov, šlo o typický zinscenovaný proces stalinské éry. Na začátku roku 1951 začal Červenkov vylučovat ze strany tisíce lidí, včetně mnoha vysokých funkcionářů, v kampani za úplnou stranickou disciplínu. Ze 460 000 členů jich bylo do roku 1953 vyloučeno 100 000. Klíčovým projektem byla kolektivizace zemědělství, v letech 1950 až 1953 se podíl státní orné půdy zvýšil z 12% na 61%. Navzdory tomu však pětiletý plán z let 1949–1953 nedosáhl v zemědělství svého cíle, zemědělství v tomto období zaznamenalo růst pouze o 0,9%. Naopak průmysl, v Bulharsku z velké části budovaný nově "na zelené louce", zaznamenal růst o 20,7%.

V roce 1953, po smrti Stalina, Červenkov začal režim mírně uvolňovat. Obnovil vztahy s Řeckem a Jugoslávií, byly uděleny některé politické amnestie a začalo se diskutovat o zvýšení produkce spotřebního zboží, namísto dosavadního důrazu na těžký průmysl. Přesto Červenko cítil, že ztrácí půdu pod nohama, což se obezřetně rozhodl řešit tím, že se sám vzdal části moci - odstoupil v roce 1954 z funkce generálního tajemníka strany a na této pozici ho nahradil Todor Živkov. Post premiéra si ponechal a pokoušel se posílit své postavení dalším uvolňováním režimu - omezil sovětské zásahy do bulharského hospodářského a politického života, snížil tempo kolektivizace a v období 1954-1955 propustil 10 000 politických vězňů. Nepomohlo mu to však. Červenko rezignoval i na funkci premiéra v roce 1956, po Chruščovově kritice kultu osobnosti, kdy i bulharská komunistická strana tento kult odsoudila (tzv. dubnová linie), byť explicitně neodsoudila i jeho bulharskou podobu a Červenka samotného. Symbolicky ho nahradil Anton Jugov, představitel národně-komunistických tendencí a bývalý ministr vnitra, kterého smetl proces s Kostovem v roce 1949. Moc ale reálně přebral plně Živkov, jemuž Chruščov velmi důvěřoval. Ten se nakonec zbavil i Jugova (roku 1962).

Červenkov nebyl od moci odstaven zcela a hned, stal se nejprve vicepremiérem a ministrem školství a kultury. Protistalinistické tažení ve straně ho ale nakonec dostihlo v roce 1962, kdy byl ze strany vyloučen. V roce 1969 byl rehabilitován a do strany se mohl vrátit, nikoli však na významné posty.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Valko Chervenkov na anglické Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Vylko Červenkov na Wikimedia Commons