Index vulkanické aktivity

Index vulkanické aktivity (anglicky VEI: Volcanic Explosivity Index) je stupnice pro klasifikaci intenzity sopečné činnosti, založená na kvantitativním přístupu. Byla sestavena v roce 1982 dvojicí britských vulkanologů Chrisem Newhallem a Stephen Selfem na havajské univerzitě. VEI představuje semikvantitativní škálu stupňů 0–8 o narůstající explozivitě, které odpovídají relativní velikosti (magnitudě) dané vulkanické erupce. Jednotlivé stupně škály se přidělují na základě určení dílčích faktorů indexu, z nichž nejpodstatnější jsou: celkové množství produkovaného pyroklastického materiálu (spad,tefry, žhavá mračna aj.), výška erupčního sloupce, trvání hlavní fáze eruptivní činnosti, kvalitativní parametry (tj. popisné, např. mírná, efuzivní, explozivní, kataklyzmatická apod.), styl dosavadní aktivity sopky a výška rozmývání erupčního oblaku (troposféra x stratosféra). Jako hlavní parametr se používá zejména objem vyvrženého materiálu, přičemž měřítko stupnice je logaritmické (nárůst objemu desetinásobně s každým přibývajícím stupněm), neplatí však pro VEI 0, VEI 1 a VEI 2. Čím je číslo indexu vyšší, tím je erupce větší. Do VEI 0 patří nejčastěji efuzivní aktivita (výlev lávy na povrch).

Index

VEIObjem vyvrženého materiáluKlasifikacePopisVýška sopečného mrakuFrekvencePrůnik vyvrženin do troposféryPrůnik vyvrženin do stratosféry
Příklady
0< 104 m3Havajská erupceefuzivní< 100 mnepřetržitězanedbatelnýžádný
Erebus (1963), Kīlauea (1977), Mawson Peak (2006), Dallol (2011), Piton de la Fournaise (2017)
1> 104 m3Havajská erupce
Strombolská erupce
mírná100 m – 1 kmdenněvelmi malýžádný
Stromboli (od dob Římské říše), Nyiragongo (2002)
2> 106 m3Strombolská erupce
Vulkánská erupce
explozivní1–5 kmkaždé 2 týdnymírnýžádný
Unzen (1792), Cumbre Vieja (1949), Galeras (1993), Sinabung (2010)
3> 107 m3Vulkánská erupce
Peléjská erupce
Sub-pliniovská erupce
katastrofální3–15 kmkaždé 3 měsícepodstatnýmožný
Lassen Peak (1915), Nevado del Ruiz (1985), Soufrière Hills (1995), Ontake (2014)
4> 0.1 km3Peléjská erupce
Sub-pliniovská erupce
Pliniovská erupce
kataklyzmatická> 10 kmkaždých 18 měsícůpodstatnýpravděpodobný
Laki (1783), Kīlauea (1790), Mayon (1814), Mont Pelée (1902), Colima (1913), Sakuradžima (1914), Katla (1918), Galunggung (1982), Eyjafjallajökull (2010), Calbuco (2015)
5> 1 km3Peléjská erupce
Pliniovská erupce
obrovská> 10 kmkaždých 12 letpodstatnývýznamný
Vesuv (79), Fudži (1707), Agung (1963), Mount St. Helens (1980), El Chichón (1982), Hudson (1991)
6> 10 km3Pliniovská erupce
Ultra-pliniovská
kolosální> 20 kmkaždých 50–100 letpodstatnýpodstatný
Nevado de Toluca (8550 př. n. l.), Mount Veniaminof (1750 př. n. l.), Ilopango (450), Huaynaputina (1600), Krakatoa (1883), Santa Maria (1902), Novarupta (1912), Pinatubo (1991)
7> 100 km3Ultra-pliniovskásuperkolosální> 20 kmkaždých 500 až 1000 letpodstatnýpodstatný
Campi Flegrei (před 37 000 lety), Kikai (4300 př. n. l.), Robledo (2300 př. n. l.), Théra (1620 př. n. l.), Taupo (180), Pektusan (946), Tambora (1815)
8> 1000 km3Ultra-pliniovskámegakolosální> 20 kmkaždých 50 000 letobrovskýobrovský
Yellowstone (před 630 000 lety), Toba (před 74 000 lety), Taupo (před 25 360 lety)

Dosud je známo kolem čtyřiceti erupcí o síle VEI 8 za posledních 132 milionů let. Třicet z nich se odehrálo během posledních 36 milionů let. To naznačuje, že nezanedbatelné množství není stále známo a údajně by jich mohlo být celkem šedesát. Podle dosavadních dat dochází k těmto enormním erupcích jednou za 50 tisíc let. Posledním byl výbuch supervulkánu Taupo na Novém Zélandu před 27 tisíci lety.

V posledních 10 000 letech (celé období holocénu) nastalo nejméně 10 erupcí o síle VEI 7. Dále je známo padesát osm erupcí pliniovského typu, včetně třinácti erupcí, během nichž došlo k vzniku kaldery. U všech se bohužel nedala přesně stanovit intenzita na VEI stupnici.

Global Volcanism Program (GVP) eviduje 7 742 sopečných erupcí v holocénu (9700 př. n. l. až po současnost), což představuje 75 % veškerých erupcí v daném období, 49 % z nich má menší intenzitu než VEI 2 a 90 % menší než VEI 3.

Galerie

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Eruption of Mount Pinatubo, June 12, 1991.jpg
The first major eruption of Pinatubo on June 12, 1991; view to the west from Clark Air Base. Pyroclastic flows (clouds of ash and steam) advanced 5-15 km down the north, northwest, and southwest flanks of the volcano. Most of the remaining personnel at Clark Air Base were evacuated along with thousands of people at nearby Angeles City. However, personnel returned to Clark Air Base within a few hours of the start of this first eruption, as winds had blown the volcanic ash south of the base.
White Island 9 December 2019 eruption.jpg
Autor: GNS Science (formerly Institute of Geological and Nuclear Sciences Ltd.), Licence: CC BY 3.0 nz
View of the 2019 Whakaari / White Island eruption from Whakatane at 14:20, 9 minutes after the start of the eruption
MSH80 eruption mount st helens 05-18-80-dramatic-edit.jpg
On May 18, 1980, at 8:32 a.m. Pacific Daylight Time, a magnitude 5.1 earthquake shook Mount St. Helens. The bulge and surrounding area slid away in a gigantic rockslide and debris avalanche, releasing pressure, and triggering a major pumice and ash eruption of the volcano. Thirteen-hundred feet (400 meters) of the peak collapsed or blew outwards. As a result, 24 square miles (62 square kilometers) of valley was filled by a debris avalanche, 250 square miles (650 square kilometers) of recreation, timber, and private lands were damaged by a lateral blast, and an estimated 200 million cubic yards (150 million cubic meters) of material was deposited directly by lahars (volcanic mudflows) into the river channels. Fifty-seven people were killed or are still missing. USGS Photograph taken on May 18, 1980, by Austin Post.
Stromboli Eruption.jpg
(c) Wolfgangbeyer, CC BY-SA 3.0
Eruption of Stromboli (Isole Eolie/Italia), ca. 100m (300ft) vertically. Exposure of several seconds. The dashed trajectories are the result of lava pieces with a bright hot side and a cool dark side rotating in mid-air.
Eyjafjallajokull volcano plume 2010 04 17.jpg
Autor: Boaworm, Licence: CC BY 3.0
Overlooking the Eyjafjallajökull glacier and the ongoing volcano eruption from Hvolsvöllur on April 17th, 2010.
Aa large.jpg
Glowing `a`a lava flow front advancing over pahoehoe lava on the coastal plain of Kilauea Volcano, Hawaii. 'A'a (pronounced "ah-ah") is a Hawaiian term for lava flows that have a rough rubbly surface composed of broken lava blocks called clinkers. The incredibly spiny surface of a solidified 'a'a flow makes walking very difficult and slow. The clinkery surface actually covers a massive dense core, which is the most active part of the flow. As pasty lava in the core travels downslope, the clinkers are carried along at the surface. At the leading edge of an 'a'a flow, however, these cooled fragments tumble down the steep front and are buried by the advancing flow. This produces a layer of lava fragments both at the bottom and top of an 'a'a flow.