VFA-11

VFA-11
Země	Spojené státy americké Spojené státy americké
Vznik	1. září 1950
Typ	taktické letectvo
Funkce	taktické bombardování, blízká letecká podpora (CAS), letecký průzkum
Posádka	NAS Oceana
Přezdívka	„Red Rippers“
Velitelé	Cmdr. Greg Valdez (2023) [1]
Nadřazené jednotky	Carrier Air Wing One (CVW-1)
Účast
Války	Válka ve Vietnamu Operace Trvalá svoboda Válka v Iráku Válka proti Islámskému státu
Letouny
Stíhací	F4U Corsair F9 Cougar F2H Banshee F-8 Crusader F-4 Phantom F-14 Tomcat F/A-18F Super Hornet

VFA-11, známá pod přezdívkou „Red Rippers“ (volací znak „Ripper“), je víceúčelová peruť námořnictva Spojených států. Sídlí na Námořní letecké základně Oceana ve Virginii. Peruť byla založena v roce 1950. Aktuálně je vybavena letouny F/A-18F Super Hornet a je přidělena ke křídlu Carrier Air Wing One (CVW-1).^[2]

Pod označením VF-11 existovaly celkem tři různé perutě. Dvě byly známé jako „Red Rippers“, ale původně označení VF-11 nenesly. První VF-11, nesoucí přezdívku „Red Rippers“, byla založena v roce 1927 a prošla mnoha přeznačeními, než byla nakonec v únoru 1959 zrušena. Druhá VF-11, která pro změnu nikdy nenesla přezdívku „Red Rippers“, vznikla v roce 1942, ačkoli pak byla v roce 1948 přeznačena na VF-111 a následně v lednu 1959 také zrušena. Třetí významná peruť tohoto označení byla založena v roce 1950 pod označením VF-43, ale v průběhu let byla nakonec přeznačena na VFA-11 a toto označení nese dodnes. Americké námořnictvo při vytváření nové perutě oficiálně neuznává přímou linii s předchozími perutěmi nesoucí stejné označení.^[3] Nová peruť však často přebírá přezdívku, znaky a tradice předchozích perutí.

1. září 1950 byla na NAS Jacksonville na Floridě založena VF-43, známá jako „Rebel's Raiders“. Po sedmnácti dnech se přesunuly na základnu NAS Cecil Field. Zpočátku byly vybaveny novými F4U-5N Corsair (noční stíhač). O měsíc později pak peruť vyměnila své noční stíhače za F4U-5 (denní varianta). První nasazení se peruť dočkala na palubě letadlové lodi USS Oriskany (CV-34) ve Středomoří v období od dubna do října 1951.^[4]

V únoru 1952 přešla squadrona na stíhače F4U-4 a znovu se vydala do Středomoří, tentokrát však na palubě letadlové lodě USS Coral Sea (CV-43).^[5]

V polovině 50. let přešla peruť na proudové stíhačky F9F-8 Cougar, později na F2H Banshees. V únoru 1958 byla peruť s letouny F2H-4 nasazena do Středozemního moře na palubě USS Essex. Zde poskytovala vzdušné krytí pro vylodění v Libanonu. Poté byla peruť poslána přes Suezský průplav do Tchajwanské úžiny během ostřelování Quemoy-Matsu komunistickými Číňany. Po návratu do států byla přemístěna na základnu NAS Jacksonville, aby byla 15. února 1959 zrušena. Namísto toho však byla VF-43 hned den poté, co byla zrušena druhá VF-11, přeznačena na VF-11 a přesunuta na základnu NAS Cecil Field s letouny F-8 Crusaders. Přijali tradice a odznaky první perutě „Red Rippers“ (ačkoli se nepřihlásili k historii předchozí perutě).

VF-11 byla první operační perutí, která obdržela F8U-2NE (první letoun obdržela 8. února 1962.)^[6]

V lednu 1966 vyměnila peruť své F-8E za F-8D. Koncem roku 1966 se přesunula na základnu NAS Oceana a přešla na letouny F-4B Phantom.

Svůj první boj peruť zažila dne 25. července 1967 nad Severním Vietnamem operujícím z letadlové lodi USS Forrestal (CV-59). Toto bojové nasazení však bylo krátké, neboť dne 29. července 1967 bylo přerušeno v důsledku požáru na USS Forrestal. VF-11 při této nehodě ztratila celkem 47 mužů.^[7]

V 70. letech podnikla peruť několik plaveb po Středomoří na palubě Forrestalu. V roce 1972 pak v rámci mezinárodního cvičení podporu letových operací ze spojeneckých letadlových lodí přistáli se svými F-4B na palubě HMS Ark Royal (R09).

Dne 20. srpna 1973 peruť obdržela svůj první F-4J, čímž zahájila přechod z letounů F-4B.^[8]

V roce 1980 přešla peruť na letouny F-14 Tomcat. Roku 1982 byla vyslána přes Suezský průpla do Indického oceánu, odkud se vrátila 14. července téhož roku. O dva roky později se uskutečnila první bojová mise perutě na F-14. Stalo se tak počátkem prosince 1983, kdy letouny VF-11 napadly osm MiGů Syrského letectva nad Libanonem a byly ostřelovány syrskými raketami s plochou dráhou letu (SAM) a protiletadlovým dělostřelectvem. Dne 4. prosince 1983 létala peruť na bojových leteckých hlídkách nad údernými silami námořnictva z letadlové lodi USS John F. Kennedy (CV-67), zatímco A-6E Intruders (také z USS John F. Kennedy) zaútočily na syrské pozice v údolí Bekaa . Údery byly reakcí na útoky syrskou PVO. Celkem byly sestřeleny 2 z 28 útočících letadel, jeden A-7 z USS Independence a jeden A-6 z USS John F. Kennedy. Pilot z posádky A-6 zemřel, zatímco bombometčík/navigátor Lt Bobby Goodman byl na dobu 30 dní zajat Syřany a následně propuštěn. Po dobu nasazení pro operace v Libanonu, utrpělo jedno letadlo poškození kvůli raketě země-vzduch. VF-11 a tři další squadrony z CVW-3 a USS John F. Kennedy obdrželi za rok 1983 vyznamenání.

Po třech plavbách s Carrier Air Wing Three a Bojovou skupinou Kennedy byly VF-11 a její sesterská peruť převedeny na Carrier Air Wing Six a USS Forrestal. V roce 1985 získala VF-11 ocenění „Battle E“ jako nejlepší stíhací peruť v Atlantické flotile a cenu Josepha C. Cliftona jako nejlepší stíhací peruť celého amerického námořnictva. Znovu byla peruť vyslána v roce 1986 a zůstaly s CVW-6 / Forrestalem až do své poslední plavby v roce 1991. Celkem se tedy jednalo o pět nasazení.

V lednu 1992 byla VF-11 společně s VF-31 přesunuta na základnu NAS Miramar a následně prošly přeškolením na novou variantu letounu Tomcat pod označením F-14D. Stávající F-14A byly převedeny k perutím VF-24 a VF-211.

Kvůli podpoře operace Southern Watch byla VF-11 v únoru 1994 společně s CVW-14 vyslána na palubě USS Carl Vinson (CVN-70). Z této operace se pak 15. srpna téhož roku vrátila zpět na základnu NAS Miramar.

Ke konci roku 1994 získala VF-11 brýle pro noční vidění, které však vyžadovaly značné úpravy vnitřního osvětlení kokpitu a osvětlení palubních přístrojů v F-14.

Následně obdržela VF-11 v roce 1995 novou modifikaci svých palubních počítačů, které umožnili schopnosti útoku na pozemní cíle (také známé jako útok vzduch-země). U příležitosti 50. výročí Dne vítězství nad Japonskem byla při návštěvě Havajských ostrovů VF-11 na palubě USS Carl Vinson.

V květnu 1996 byla CVW-14 znovu nasazena společně s letadlovou lodí USS Carl Vinson na podporu operace Southern Watch. 31. srpna zaútočila irácká armáda na město Irbíl v severním Iráku. Zároveň bylo odpáleno několik raket SAM proti americkým letadlům. Spojené státy odpověděly operací Desert Strike - útokem na cíle v jižní bezletové zóně pomocí raket s plochou dráhou letu odpálených z B-52, které byly doprovázeny letouny Tomcat z VF-11. USS Carl Vinson pak 1. října záliv opustila.

Po návratu z mise se VF-11 přesunul na základnu NAS Oceana ve Virginii z důvodu převzetí základny Miramar námořní pěchotou Spojených států. Ve stejné době VF-11 přešla na letouny F-14B a stala se součástí Carrier Air Wing Seven.

V roce 1997 VF-11 obdržela nový infračervený zaměřovací modul LANTIRN s jehož pomocí následně shodila svou první laserem naváděnou bombu GBU-16.

V únoru roku 1998 byla VF-11 vyslána společně se zbytkem CVW-7 z Norfolku na palubě USS John C. Stennis při své první plavbě. Prováděli podporu operaci Southern Watch, navštívili Austrálii a Pearl Harbor než dorazili na svou novou Námořní leteckou základnu North Island.

VF-11 byla v roce 2000 znovu nasazena na podporu operace Southern Watch, tentokrát na palubě letadlové lodě USS Dwight D. Eisenhower.

Sedm hodin po útocích z 11. září vyslala VF-11 všechna svá letadla na palubě USS John F. Kennedy (CV-67) na podporu operace Noble Eagle.^[9]

Na začátku února 2002 byla VF-11 vyslána na podporu operace Trvalá svoboda. Dne 11. března 2002 pak poprvé v boji shodila bomby JDAM ze svých F-14.

V roce 2004 byla VF-11 naposledy nasazena s letouny F-14 na palubě USS George Washington na podporu operace Irácká svoboda. Během této mise se VF-11 se svými letouny F-14 zúčastnila bombardování Fallúdže v rámci 48hodinového nasazení mezi 28. a 29. dubnem.

VF-11 doručila 20. dubna 2005 na leteckou základnu Davis-Monthan v Tucsonu poslední ze svých letounů F-14.

Peruť se následně hlásila u VFA-106 pro výcvik k přechodu na nové letouny F/A-18 Super Hornet, který dokončila 5. listopadu 2005.

V květnu 2006 byla VFA-11 nasazena na dobu dvou měsíců do Karibského moře jako součást Carrier Air Wing Seventeen v rámci podpory Partnerství Amerik.

VFA-11 byla převedena na Carrier Air Wing 3 a v listopadu 2007 nasazena na letadlové lodi USS Harry S. Truman do Perského zálivu.^[10] VFA-11 a zbytek CVW-3 se z nasazení vrátili 4. června 2008.

V lednu 2011 se VFA-11 připojila k CVW-1 na palubě USS Enterprise (CVN-65) pro nasazení na podporu operace Trvalá svoboda v oblasti operací 5. loďstva.Po vyřazení USS Enterprise v prosinci 2012 byl CVW-1 převelen na letadlovou loď USS Theodore Roosevelt (CVN-71).

11. března 2015 úderný svaz letadlové lodě USS Theodore Roosevelt opustil námořní stanici Norfolk na plavbu kolem světa s nasazením v americké 5., 6. a 7. loďstvu, než dorazila do svého nového domovského přístavu v San Diegu v Kalifornii.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku VFA-11 na anglické Wikipedii.

• Námořní letectví
• Seznam leteckých perutí námořnictva Spojených států
• Seznam neaktivních leteckých perutí námořnictva Spojených států

• Obrázky, zvuky či videa k tématu VFA-11 na Wikimedia Commons
• Historie VF-11 (anglicky)
• Historie Squadron VF-11 Red Rippers (anglicky)
• Libanon: VF-11 a VF-31 v Libanonu (anglicky)
• Mnohonárodní síly USA (USMNF) Libanon (anglicky)
• Oficiální webová stránka VFA-11 Red Rippers Archivováno 3. 7. 2015 na Wayback Machine. (anglicky)
• Tony Holmes (2005). US Navy F-14 Tomcat Units of Operation Iraqi Freedom, Osprey Publishing Limited.