Valéry Giscard d'Estaing

Valéry Giscard d'Estaing
© European Communities, 1975, CC BY 4.0 Valéry Giscard d'Estaing (1975)
20. prezident Francie
Ve funkci: 27. května 1974 – 21. května 1981
Předchůdce	Georges Pompidou
Nástupce	François Mitterrand
Stranická příslušnost
Členství	Unie pro francouzskou demokracii Independent Republicans
Narození	2. února 1926 Koblenz
Úmrtí	2. prosince 2020 (ve věku 94 let) Authon
Místo pohřbení	Authon (47°38′45″ s. š., 0°53′37″ v. d.)
Choť	Anne-Aymone Giscard d'Estaing (od 1952)
Rodiče	Edmond Giscard d'Estaing a May Bardouxová
Děti	Louis Giscard d'Estaing Valerie-Anne Giscard d'Estaing Henri Giscard d'Estaing Jacinte Giscard d'Estaing
Příbuzní	Olivier Giscard d'Estaing a Sylvie Giscard d'Estaing (sourozenci)
Alma mater	École Nationale d'Administration (1949–1951) École polytechnique Lyceum Ludvíka Velkého Lycée Janson-de-Sailly
Profese	státník, úředník a politik
Náboženství	katolická církev
Ocenění	velkokříž Řádu svatého Olafa (1962) velkokříž Řádu Isabely Katolické (1963) velký záslužný kříž s hvězdou a šerpou Záslužného řádu Spolkové republiky Německo (1965) rytíř velkokříže Řádu za zásluhy o Italskou republiku (1973) velkokříž speciální třídy Záslužného řádu Spolkové republiky Německo (1975) … více na Wikidatech
Podpis
Commons	Valéry Giscard d'Estaing
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Valéry Giscard d'Estaing [valéri žiskár destéⁿ, valeˈʀi ʒiskaʀdɛsˈtɛ̃], celým jménem Valéry René Marie Georges Giscard d'Estaing, někdy krátce Giscard nebo VGE (2. února 1926 Koblenz – 2. prosince 2020 Authon, Loir-et-Cher)^[1] byl francouzský politik, úřadující jako dvacátý prezident Francouzské republiky mezi lety 1974 až 1981.

Život

Narodil se v rodině vysokého finančního úředníka a významného ekonoma, který tehdy byl s francouzskou okupační armádou v Německu. V 17 letech vstoupil do odbojového hnutí, po maturitě a přípravném roce na Lyceum Ludvíka Velikého (Lycée Louis-le-Grand) v Paříži vystudoval inženýrskou Polytechniku École polytechnique a pak École nationale d'administration. Roku 1952 se oženil s Anne-Aymon Sauvage de Brantes, s níž pak měl čtyři děti.

Zemřel 2. prosince 2020 na následky nemoci covid-19.^[2]

Politická kariéra

V letech 1952–1956 pracoval ve finanční inspekci, od roku 1956 byl poslancem francouzského parlamentu, roku 1962 se stal státním tajemníkem v ministerstvu financí a krátce nato ministrem. Roku 1966 byl z této funkce odvolán, zůstal však stále poslancem. Zasazoval se o evropskou integraci a podporoval vstup Velké Británie do EU. Když byl roku 1969 Georges Pompidou zvolen prezidentem, stal se Giscard opět ministrem financí a roku 1974 byl těsnou většinou zvolen prezidentem.

Prezident

Jako prezident musel čelit dvěma ropným krizím (1973–1974 a 1979–1980), během nichž prudké zvýšení cen nafty zvýšilo inflaci a oslabilo francouzské hospodářství. Francie na to zahájila program výstavby jaderných elektráren. Giscard prosadil řadu liberalizačních opatření, zjednodušil prezidentský ceremoniál a výrazně podpořil evropskou integraci.

Zavedl pravidelné schůzky hlav evropských států, z nichž pak vznikla Evropská rada, posílil pravomoci Evropského parlamentu, který byl roku 1979 poprvé volen v přímé volbě. V úzké spolupráci s německým kancléřem Helmutem Schmidtem prosadil vytvoření evropské převodní měny ECU, která se stala předchůdcem eura a snížila rizika kurzových změn uvnitř EU. Od roku 1979 zavedl neformální schůzky hlav států G8. V závěru období Giscarda poškodil skandál s dary od afrického diktátora Bokassy a ve volbě roku 1981 těsně prohrál s François Mitterrandem.

Další působení

Po porážce se věnoval regionální politice v kraji Auvergne, snažil se o sjednocení středopravicových stran a v letech 1989–1993 byl poslancem evropského parlamentu. Roku 2001 se stal předsedou Evropského konventu, který roku 2003 předložil návrh Evropské ústavní listiny. Téhož roku byl Giscard oceněn cenou Karla Velikého a zvolen členem Francouzské akademie. Po neúspěchu ústavní listiny ve francouzském a holandském referendu roku 2005 se z politiky stáhl, důležité otázky však často komentoval v novinách. Roku 2006 byl zvolen čestným občanem rodného města Koblence.

Vyznamenání

Francouzská vyznamenání

• velkokříž (a bývalý velmistr) Řádu čestné legie^[3]
• velkokříž (a bývalý velmistr) Národního Řádu za zásluhy^[3]
• Válečný kříž (1939–1945)^[3]

Zahraniční vyznamenání

• velkokříž Řádu svatého Olafa – Norsko, 1962
• velkokříž Řádu Isabely Katolické – Španělsko, 1963^[4]
• velký záslužný kříž s hvězdou a šerpouZáslužného řádu Spolkové republiky Německo – Německo, 1965
• velkokříž Řádu zásluh o Italskou republiku – Itálie, 1. října 1973^[5]
• velkokříž Maltézského záslužného řádu – Suverénní řád Maltézských rytířů, 1974
• velkokříž speciální třídy Záslužného řádu Spolkové republiky Německo – Německo, 1975
• velkokříž Řádu za zásluhy Polské republiky – Polsko, 1975
• velkokříž Řádu republiky – Tunisko, 1975
• velkokříž s řetězem Řádu svatého Jakuba od meče – Portugalsko, 14. října 1975^[6]
• velkokříž s řetězem Řádu Isabely Katolické – Španělsko, 1976
• velkokříž s řetězem Řádu Jižního kříže – Brazílie, 26. dubna 1976
• velkokříž s řetězem Řádu Karla III. – Španělsko, 28. června 1978^[7]
• rytíř Řádu slona – Dánsko, 12. října 1978^[8]
• velkokříž s řetězem Řádu prince Jindřicha – Portugalsko, 21. října 1978^[6]
• rytíř Řádu Serafínů – Švédsko, 6. června 1980
• Řád za zásluhy Bádenska-Württemberska – Bádensko-Württembersko, 8. dubna 2005
• Cena Karla Velikého – Cáchy, 2003
• velkokříž Národního řádu za zásluhy – Guinea

Odkazy

(c) Claude Truong-Ngoc / Wikimedia Commons - cc-by-sa-3.0

Reference

Související články

• Auvergne
• Evropská měnová jednotka
• Konvent o budoucnosti Evropy
• G8

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Valéry Giscard d'Estaing na Wikimedia Commons
• Galerie Valéry Giscard d'Estaing na Wikimedia Commons
• Osoba Valéry Giscard d'Estaing ve Wikicitátech
• (francouzsky) Interview s Valéry Giscard d'Estaing November 2008 CVCE
• (francouzsky) Na stránkách Francouzské akademie
• (německy) Dossier Valéry Giscard d’Estaing na Spiegel Online
• (německy) Cena Karla Velikého 2003