Valentinianus II.

Valentinianus II.
Narození371
Trevír
Úmrtí15. května 392 (ve věku 20–21 let)
Vienne
Příčina úmrtíoběšení
Povolánípolitik
RodičeValentinianus I. a Justina
RodValentiniánská dynastie
PříbuzníGratianus a Galla (sourozenci)
Funkceřímský císař (375–392)
římský senátor
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Flavius Valentinianus, známý jako Valentinianus II., případně Valentinián II. (podzim 371,[1] patrně Augusta Treverorum – 15. května 392, Vienna), byl římský císař panující od 22. listopadu 375 do 15. května 392 na západě impéria. Jeho spoluvládcem na východě byl v letech 375–378 strýc Valens a v letech 379–392 Theodosius I., západní část říše do roku 383 reálně spravoval bratr Gratianus.

Vláda

Proklamace za císaře

Valentinianus byl synem císaře Valentiniana I. a jeho druhé ženy Iustiny, někdejší manželky uzurpátora Magnentia. Měl nevlastního staršího bratra Gratiana, který získal císařský titul v roce 367, a tři sesty, Gallu, Gratu a Iustu. Císařem ho provolali roku 375 v Aquinku, krátce poté, co zemřel jeho otec. Byly mu pouhé čtyři roky, takže se jednalo o čistě formální akt. Jak se zdá, jeho proklamaci prosadil germánský magister militum Merobaudes,[2] schválili ji však oba stávající císaři, Gratianus i Valens.[3]

Říše byla rozdělena mezi tři augusty, aniž by tím stejně jako v minulosti utrpěla její státoprávní jednota. Gratianus dostal do správy zaalpské provincie, Valentinianus Itálii, část Illyrika a severní Afriku a konečně Valens si podržel východ. Valentinianovým sídlem se stalo Miláno (Mediolanum), přičemž Gratianus de facto vykonával roli císařova poručníka. Po Valentově smrti v bitvě u Adrianopole se rozložení sil změnilo jen v tom smyslu, že místo Valenta převzal vládu na východě Theodosius I., jehož do funkce jmenoval Gratianus.

Milánské období

Kromě staršího bratra měla na Valentiniana v době jeho nedospělosti zásadní vliv i matka Iustina – prakticky ho až do své smrti (388) ovládala. Iustina se stala ariánkou a její smýšlení způsobovalo konflikty s milánským biskupem Ambrosiem, katolíkem, který patřil do okruhu císařových rádců.[4] Z ostatních vlivných osob u dvora je třeba jmenovat magistra militum Bautona, původem Franka a pohana. Jemu lze přičíst těch několik vojenských úspěchů, jichž vláda v osmdesátých letech dosáhla (vítězství nad Juthungy).

Valentinianus a jeho okolí udržovali relativně dobré vztahy s pohanskými intelektuály, v politice i mimo ni, panovník však potvrdil nařízení svého bratra, aby z budovy senátu zmizel oltář bohyně Vítězství – petice předního zastánce tradičních kultů, Quinta Aurelia Symmacha, byla odmítnuta.[5] S rozhodnutím vyslovil souhlas i Bauto, ač sám pohan.

V roce 383 prohlásily britské legie nespokojené s Gratianovou vládou svého velitele Magna Maxima za císaře. Vzpoura rychle přeskočila do severní Galie a Porýní a Gratianus, který se ji pokoušel potlačit, přišel o život. Uzurpátor Maximus se roku 387 vypravil přes Alpy do Itálie, což donutilo mladého císaře a jeho matku, aby uprchli z Milána.[6] Oba zamířili do Soluně k Theodosiovi I., od něhož očekávali pomoc. Theodosius ve dvou bitvách porazil Maxima,[7] dosadil Valentiniana II. opět na trůn a situaci na západě stabilizoval. Maxima zabili v srpnu 388 vlastní vojáci v Aquileji.

Viennské období

(c) Classical Numismatic Group, Inc. http://www.cngcoins.com, CC BY-SA 3.0
Valentinianův solidus. Na reversu jsou zobrazeni Valentinianus I. a Theodosius I. jako vítězové

Od roku 389 sídlil Valentinianus většinou ve Vienně nebo v Augustě Treverorum (Trevíru), ale ani v této době nevedl samostatnou politiku, ačkoli byl formálně „senior augustus“. Přičinil se o to francký magister militum Arbogast, skutečný vládce Západu a podle všeho Theodosiův člověk. O mocenských poměrech u dvora svědčí mj. fakt, že Arbogast veřejně roztrhal listinu, kterou ho císař propouštěl, a dal jasně najevo, že jeho pánem je Theodosius, nikoli Valentinianus.[8] Kromě toho prý jeho rukou zemřel císařův přítel, jenž mu oponoval, a to před zraky samotného Valentiniana. Na druhou stranu dokázal Arbogast hájit hranice říše, ohrožované Franky.[9]

Smrt

Valentinianus, většinou pramenů hodnocený pozitivně, Arbogastovým „poručnictvím“ a svou bezmocí patrně velmi trpěl. Dne 15. května 392 ho za nejasných okolností nalezli v paláci ve Vienně oběšeného. Současníci se domnívali, že ho dal odstranit Arbogast, mnohem pravděpodobnější však je sebevražda.[10] Smuteční řeč nad teprve dvacetiletým císařem proslovil v Miláně biskup Ambrosius („De obitu Valentiniani“).

Poznámky a reference

  1. ↑ Ammianus Marcellinus 30, 10, 4 a Zosimos 4, 19, 1 shodně uvádějí, že Valentinianovi byly v době otcovy smrti (375) čtyři roky.
  2. ↑ Ammianus Marcellinus 30, 10, 1-5.
  3. ↑ Sokrates Scholastikos 4, 31 a Sozomenos 6, 26 tvrdí, že Gratianus Valentinianovu volbu akceptoval jen neochotně, podle Ammiana Marcellina 30, 10, 6 ji naopak přijal vlídně.
  4. ↑ Zlou krev vyvolal například Valentinianův toleranční edikt vůči ariánům, vydaný 23. ledna 386. Viz Codex Theodosianus 16, 1, 4; 4, 1; Ambrosius, Epistulae 20n; Sozomenos 7, 13.
  5. ↑ Symmachus, Relatio 3.
  6. ↑ Zosimos 4, 42–43.
  7. ↑ Ambrosius, Epistulae 73 (40), 23.
  8. ↑ Zosimos 4, 53.
  9. ↑ Zpráva Sulpicia Alexandera dochovaná u Řehoře z Tours (Historiae 2, 9).
  10. ↑ Sokrates Scholastikos 5, 25, Zosimos 4, 54, 3 a Orosius 7, 35 hovoří o vraždě, Sozomenos 7, 22 zmiňuje vraždu nebo sebevraždu.

Literatura

  • ČEŠKA, Josef. Zánik antického světa. Praha: Vyšehrad, 2000. 280 s. ISBN 80-7021-386-8. 
  • GRANT, Michael. Římští císařové. Praha: BB art, 2002. 387 s. ISBN 80-7257-731-X. 
  • SOCRATES SCHOLASTICUS. Církevní dějiny, díl 2. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1990. 155 s. Dostupné online. 
  • Synové slávy – oběti iluzí: Z pozdních římských panegyriků. Praha: Svoboda, 1997. 345 s. 
  • ZOSIMOS. Stesky posledního Římana. Praha: Odeon, 1983. 303 s. 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Statue of emperor Valentinian II detail.JPG
A Statue of emperor Valentinian II - Marble - Aphrodisias Geyre - Aydin - 387 – 390 Ad
SPQR.svg
SPQR logo (Senatus Populusque Romanus; The Senate and Roman People)