Van Morrison

Van Morrison
Van Morrison, Notodden Blues Festival 2013
Základní informace
Rodné jméno	George Ivan Morrison
Přezdívka	Van the Man
Narození	31. srpna 1945 (78 let) Belfast
Původ	Belfast, Severní Irsko
Žánry	rock, blue-eyed soul, R&B, folk, blues, keltská hudba, jazz, country
Povolání	Zpěvák-skladatel, muzikant
Nástroje	zpěv, kytara, harmonika, saxofon, klávesy, bicí, tamburína
Aktivní roky	1960–současnost
Příbuzná témata	Them
Významná díla	Astral Weeks Moondance Brown Eyed Girl Moondance
Ocenění	Rock and Roll Hall of Fame (1993) Johnny Mercer Award (2015) Americana Lifetime Achievement Award for Songwriting (2017) důstojník Řádu britského impéria důstojník Řádu umění a literatury … více na Wikidatech
Manžel(ka)	Michelle Rocca
Děti	Shana Morrison
Web	VanMorrison.co.uk
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Van Morrison, OBE, rodným jménem George Ivan Morrison, (* 31. srpna 1945 v Belfastu, Severní Irsko) je britský zpěvák, písničkář, básník a multiinstrumentalista, nositel Řádu britského impéria a držitel hudební ceny Grammy.

Patří k nejvýznamnějším představitelům populární hudby v její dosavadní historii. Vyniká suverénním hlasovým projevem a je také uznávaným skladatelem a mnohostranným hudebníkem (kytaristou, saxofonistou, hráčem na foukací harmoniku, bicí atd.). Jeho osobitý hudební výraz vyrůstá z kořenů rhythm and blues a keltské hudby, který je dále obohacen o vlivy rocku, folku, soulu, jazzu i country. Je pro něj příznačné střídání rozmanitých stylů a jejich míšení. V anglofonní oblasti se ujala jeho přezdívka „Van the Man“ („Člověk Van“).

K jeho nejúspěšnějším písním patří „Gloria“, kterou nazpíval se skupinou Them a kterou později převzala Patti Smithová (otevírala její debutové album Horses z roku 1975). K jeho dalším písňovým úspěchům z jeho následné sólové dráhy patří Brown Eyed Girl, v 70. letech pak Moondance, Domino, Wild Night a další. Natočil na 35 alb, z nichž zvláště legendární Astral Weeks (1968) a komerčně úspěšné Moondance (1970) se řadí k základním albům rockové historie a v autoritativních anketách hudebních kritiků celého světa se trvale objevují na nejpřednějších příčkách (srov. např. anketu amerického hudebního časopisu Rolling Stone 500 nejlepších alb všech dob nebo anketu amerického magazínu Mojo Top 100 Mojo - Readers 1996).

V jeho dosavadní tvorbě lze pozorovat střetávání i propojování několika určujících poloh: folk-rockové, především na albech Astral Weeks a Veedon Fleece (1974), soul-rockové s prvky blues, zvláště Moondance, His Band and the Street Choir (1970), přičemž určitou syntézu obou uvedených poloh představuje album Saint Dominic's Preview (1972). Country se objevuje na albech Tupelo Honey (1971), Into the Music (1979) a zejména Pay the Devil (2006). K jeho umělecky nejpřesvědčivějším výkonům na poli jazzové inspirace patří album What's Wrong with This Picture? (2003).

V roce 1993 se stal členem Rock'n'rollové síně slávy (Rock and Roll Hall of Fame) a v roce 2003 vstoupil do Síně slávy písničkářů (Songwriters Hall of Fame). Je populární ve Velké Británii, v rodném Irsku nebo ve Spojených státech amerických. Svojí tvorbou ovlivnil řadu dalších tvůrců (Bruce Springsteen).

Umělecká kariéra

60. léta: Od skupiny Them k albu Astral Weeks

V roce 1964 na sebe upozornil jako frontman blues-rockového uskupení Them. Skupina svým syrovým „garážovým“ zvukem a Morrisonovým divokým vokálem plně zapadala do kontextu kapel The Rolling Stones nebo The Who. Skupina zaznamenala úspěch díky několika písním, jejichž autorem je vesměs sám Morrison: kromě zmíněné „Gloria“ také „Here Comes the Night“ nebo coververzí Dylanovy „It's All Over Now, Baby Blue“. Po odchodu ze skupiny se začal věnovat sólové dráze. Jeho styl zpočátku kráčel ve šlépejích stylu Them. Po vydání singlu „Brown Eyed Girl“ zaznamenal jako sólista svůj první výrazný úspěch. Píseň, nahraná v New Yorku, se v roce 1967 umístila na 10. příčce americké hitparády a dodnes patří k jeho nejznámějším opusům.^[zdroj?] Během amerického pobytu vzniklo několik nahrávek, jejichž výsledkem se stalo album Blowin' Your Mind! (1967). Album však bylo vydáno bez jeho souhlasu, a proto jej nelze považovat za umělcův oficiální sólový debut. V té době také vznikají zárodečné verze písní „Beside You“ a „Madame George“. Po uzavření kontraktu se společností Warner Bros. Records začal pracovat na svém prvním albu. Dostalo název Astral Weeks (podle stejnojmenné úvodní písně) a lze bez nadsázky říct, že dodnes patří ke klenotům populární hudby, jehož cena časem spíše ještě vzrůstá.^[zdroj?] Toto jeho mistrovské dílo nese všechny znaky konceptuálního alba: není volným sledem několika skladeb, ale cyklem osmi motivicky vzájemně provázaných skladeb s propracovanou výrazovou strukturou. Na celkové působivosti alba se podepsalo citlivé hudební aranžmá, stejně jako jeho nezapomenutelný hlasový přednes a v neposlední řadě také jeho vlastní texty. Tímto albem opustil svůj dosavadní hudební styl a současně se jím zařadil mezi vůdčí zjevy populární hudby své doby, hned po boku Boba Dylana.

První polovina 70. let: Objevování nových stylů

Do 70. let vstoupil dvojicí alb Moondance a His Band and the Street Choir (obě 1970). Oproti meditativním, melancholicky laděným Astral Weeks z předchozí dekády jsou obě alba naopak plná hudebního optimismu a živočišnosti. Zvuk obou alb je ovlivněn soulem a některé nahrávky (např. „Gypsy Queen“) upomínají na charakteristický sound Motownu. Titulní skladba alba Moondance zase směřuje k jazzu. Obě alba se setkala s příznivým přijetím kritiky i posluchačů; ve Spojených státech zůstává Moondance jeho nejpopulárnějším dílem vůbec. Pro následující Tupelo Honey (1971) je příznačné inspirativní křížení blues a country. V roce 1972 bylo vydáno album Saint Domic's Preview, další jeho opus magnum, v němž se částečně vrací k poetice Astral Weeks. Týká se to jmenovitě dvou rozměrných skladeb „Listen to the Lion“ a „Almost Independence Day“. Svým stylem i strukturou dílo stojí na pomezí Astral Weeks a Moondance. Po vydání Hard Nose the Highway (1973) s hitem „Warm Love“ se objevuje dvojalbum It's Too Late to Stop Now (1974), hudebně sytý dokument jeho koncertního umění, jedno z největších live alb rockové historie.^[1] Ještě téhož roku došlo k jeho další proměně, a to albem Veedon Fleece. Tento titul stojí patrně nejblíž Astral Weeks – i zde převládá zvuk akustické kytary a smyčců, obohacený o výraznější prvky keltské hudby (např. v závěrečné skladbě „Country Fair“, ale také v hypnotické „You Don't Pull No Punches, But You Don't Push the River“). Tímto dílem, v jehož textech se nacházejí četné odkazy na poezii Williama Blakea, vyvrcholilo klasické období jeho tvorby a nastala tříletá odmlka.

Druhá polovina 70. let: Krize a postupné obnovení tvůrčích sil

Během těchto tří let žil v ústraní, „daleko od vyšlapaných cestiček“. V jednom interview prohlásil, že si po deseti letech vyčerpávající práce potřebuje od hudby odpočinout. Později se dokonce přiznal, že se tehdy vážně zaobíral myšlenkou opustit hudební průmysl nadobro. Až v listopadu 1976 vystoupil s kapelou The Band, a to byl počátek jeho obnoveného aktivního zájmu o hudbu. V následujících dvou letech 1977 a 1978 vydal dvě alba A Period of Transition a Wavelenght, přičemž druhé jmenované se stalo nejrychleji prodávaným albem v jeho kariéře.^[zdroj?] Jeho skutečným comebackem se stalo album Into the Music (1979), řazené - zvláště pro zdařilou čtveřici posledních písní - mezi jeho nejlepší díla. Album je zajímavé míšením country, blues a keltské hudební tradice a slouží jako živoucí důkaz renesance jeho tvůrčích sil, kterou měl v následující dekádě potvrdit.

80. a 90. léta: Ve znamení tvůrčí kontinuity

Na samém počátku 80. let, v roce 1980, bylo vydáno album Common One, jímž se, podobně jako v případě Veedon Fleece, znovu vrátil k básnickému mysticismu Astral Weeks. Album se skládá ze šesti nestejně dlouhých písní, z nichž především více než patnáctiminutová skladba „Summertime in England“ patří k Morrisonovým nejpozoruhodnějším textům. Byla částečně inspirována anglickými básníky Williamem Wordsworthem a Samuelem Taylorem Coleridgem, avšak objevují se v ní i jména T. S. Eliota a W. Blakea. Ačkoli hudebně stojí album ve stínu svých starších předchůdců Astral Weeks a Veedon Fleece, zůstává přesvědčivým dokladem jeho pokračujícího básnického vyzrávání. V Beautiful Vision (1982) se Morrison přiklání ke svým belfastským kořenům, populární se stala autobiograficky laděná píseň „Cleaning Windows“ (mytí oken bylo jeho první zaměstnání poté, co opustil školu). Jako básnickou poctu Rimbaudovi, s jehož dílem se Morrison seznamoval už v 70. letech, lze charakterizovat úvodní píseň alba A Sense of Wonder (1985), nazvanou „Tore Down a La Rimbaud“. Akustická kytara převažuje v aranžmá následujícího alba No Guru, No Method, No Teacher (1986), upomínající místy opět na zvuk Astral Weeks či Veedon Fleece. Oblíbeným se stal jeho duet s Cliffem Richardem „Whenever God Shines His Light“, jehož chytlavá melodie otvírá album Avalon Sunset (1989).

V roce 1990 se objevila kompilace The Best of Van Morrison, shrnující jeho dosavadní tvorbu, reprezentovanou těmi nejznámějšími písněmi („Gloria“, „Sweet Thing“, „Moondance“, „Warm Love“, „Cleaning Windows“). V témže roce vystoupil jako jeden z hostů berlínského hudebního show The Wall, které organizoval Roger Waters ze skupiny Pink Floyd. Společně s Watersem a některými členy kapely The Band zde zazpíval pinkfloydovskou „Comfortably Numb“. Rok nato pak v řecké Akropoli zpíval s Bobem Dylanem „Crazy Love“, „Foreign Window“ a „One Irish Rover“. V roce 1993 se stal členem Rock'n'rollové síně slávy (Rock and Roll Hall of Fame), kam byl uveden svým přítelem Robbie Robertsonem ze skupiny The Band. Po celá 90. léta však především dál vydával svá alba. Kromě působivého Too Long in Exile (1993) vzpomeňme melancholické Days Like This (1998), hudebně nápadité The Healing Game (1997) nebo posluchačsky úspěšné Back on Top (1999).

Po roce 2000 a současné projekty

V roce 2001 získal čestný doktorát Queen's University v severoirském Belfastu, svém rodišti (o devět let dříve, v roce 1992, získal čestný doktorát univerzity v Ulsteru). Už roku 2000 se na trhu objevila jeho dvě nová alba: The Skiffle Sessions - Live in Belfast 1998, záznam vystoupení s Lonnie Doneganem a Chrisem Barberem, a studiové You Win Again. Zejména první jmenované album je plné svěží hudby a výborně zachycuje spontánní atmosféru koncertu. Rok po vydání alba Down the Road (2002) se stal členem Síně slávy písničkářů (Songwriters Fame of Hall). Slavnostní ceremoniál se uskutečnil v New Yorku v červnu 2003 a během něho vystoupil Ray Charles s vlastní verzí jeho skladby „Crazy Love“ z alba Moondance. On sám se později, roku 2004, vyznal ze svého obdivu k Ray Charlesovi a v článku publikovaném na stránkách časopisu Rolling Stone popsal také Charlesův hudební vliv na svou tvorbu ^[2]. V témže roce vydal pod legendární značkou Blue Note Records album What's Wrong with this Picture?, které získalo nominaci Grammy za nejlepší jazzové album současnosti. Jedná se patrně o jeden z hudebně nejdokonalejších produktů v jeho dosavadní diskografii – v písních ho doprovázejí renomovaní hudebníci, včetně proslulého klarinetisty Acker Bilka či multiinstrumentalisty Lee Godalla. Z kolekce třinácti písní vynikají především titulní „What's Wrong with this Picture“, svižná „Once in a Blue Moon“ nebo posluchačsky působivá předělávka tradicionálu „Saint James Infirmary“. Naproti tomu na countryovém opusu Pay the Devil (2006) dal přednost muzikantské bezprostřednosti před dokonalostí (album sám produkoval). V souboru patnácti countryových skladeb se objevují i jeho tři písně, včetně titulní. Album se setkalo s úspěchem: v žebříčku Billboard 200 se umístilo na sedmé příčce nejlepších alb z oblasti country. Ještě předtím, v roce 2004, vyšlo album Magic Time, shrnující rozmanité styly: keltský rock, R&B a blues. Dočkalo se příznivého hodnocení ze strany profesionální hudební kritiky. Jeho zatím posledním vydaným titulem je kompilace The Best Of Van Morrison Vol. 3 (2007), obsahující dosud nevydaný duet s Tomem Jonesem „Cry for Home“.^[3]

Diskografie

Studiová alba a záznamy koncertních vystoupení

Kompilace

Singly

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Van Morrison na anglické Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Van Morrison na Wikimedia Commons
• Osoba Van Morrison ve Wikicitátech
• Oficiální stránky Van Morrisona (anglicky)
• Rolling Stone: Van Morrison (umělcův portrét na stránkách časopisu Rolling Stone; anglicky)
• Karel Vepřek: Irský zpěvák Van Morrison (stránky Českého rozhlasu) (o spirituálním rozměru Morrisonovy tvorby)
• Petr Zlámal in: Best Rock od A do Z (recenze alba The Best Of Van Morrison)
• Hynek Just: Morrison stále na cestě (musicserver.cz) (recenze alba Down The Road)
• Ladislav Tajovský: Seřadit a smeknout (musicserver.cz) (recenze alba What's Wrong With This Picture?)
• Tomáš Parkan: Zpívá andělům, ale platí ďáblu (musicserver.cz) (recenze alba Pay The Devil)
• Kateřina Červenková: Ochutnávka z Van Morrisonovy rozmanitosti (musicserver.cz) (recenze alba The Best Of Van Morrison Vol. 3)