Vanda Biněvská

Vanda Biněvská
Narození27. září 1925
Umaň
Úmrtí26. března 1991 (ve věku 65 let)
Praha
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
Povolánívojačka, zdravotnická pracovnice a odstřelovačka
PříbuzníVěra Biněvská-Holuběva (sourozenec)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Vanda Biněvská, rozená Valentina, provdaná Vielošíková a později Lisková (27. září 1925 Umaň – 26. března 1991 Praha)[1], byla česká odstřelovačka, hrdinka bojů na východní frontě druhé světové války a Slovenského národního povstání.

Život

Narodila se do rodiny Biněvských, původně z okolí Třeboně, která se před první světovou válkou odstěhovala z ekonomických důvodů do Umaně na dnešní Ukrajině. Měla mladší sestru Věru. Jejich otec Nikonor v roce 1934 zemřel a matka Růžena se v roce 1936 znovu provdala za Luciana Morozoviče. Protože rodina stále udržovala kontakt s Československem, odstěhovali se z obav před politickou perzekucí do vesnice Koltubanka poblíž Orenburgu.[2] Ani tak se však otčím Lucian nevyhnul zatčení a internaci v pracovním táboře.[1]

V lednu 1942 se v Buzuluku, ležícím přibližně 25 kilometrů od Koltubanky, začal utvářet z do té doby internovaných československých vojáků 1. československý samostatný polní prapor.[3] Celá rodina se dobrovolně přihlásila do služby v jednotce, Vanda ve svých sedmnácti letech jako jedna z prvních deseti žen. Původně měla být pouze zdravotnicí, avšak kvůli velmi dobrým výkonům ve střelbě prošla spolu s Marií Ljalkovou také odstřelovačským kurzem s puškou SVT-40.[4] Své první nasazení prodělala v bitvě u Sokolova v březnu 1943 jako pozorovatelka-odstřelovačka. Zlikvidovala zde několik nepřátelských průzkumníků a jednoho odstřelovače,[5] avšak při následném ústupu utrpěla těžké podchlazení a omrzliny.[6]

Po uzdravení byla přeřazena do 2. československé paradesantní brigády a prošla parašutistickým výcvikem. V létě 1944 se vdala za spolubojovníka z brigády, Slováka Juraje Vielošíka.[2] Počátkem září 1944 se zúčastnila bojů v rámci karpatsko-dukelské operace, 17. září pak byla (na šestý pokus) vysazena na Slovensku na pomoc Slovenskému národnímu povstání.[1] Pracovala tam především jako zdravotnice, ošetřovala zraněné, kteří byli letecky transportováni na léčení do SSSR. Po potlačení povstání se přemístila do hor a pokračovala v boji partyzánským způsobem; dobrovolně se účastnila výzvědných akcí, zúčastnila se ústupu přes Chabenec spolu s Janem Švermou. V únoru 1945 byla při rekonvalescenci z dny v Horné Lehotě na základě udání zatčena gestapem a 3. března uvězněna v Banské Bystrici. Z vězení se jí však 17. března podařilo s pomocí matky jedné ze spoluvězeňkyň uprchnout a připojit se k partyzánské skupině Stalin. Spolu s ní přešla frontu a v dubnu 1945 se v Kežmaroku připojila ke své jednotce. Válku skončila v hodnosti četařky.[6]

Po konci války zůstala v armádě jako velitelka 1. spojovací vojenské skupiny do roku 1951, kdy odešla do invalidního důchodu v hodnosti kapitánky.[2] Dva roky studovala na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, avšak studia musela zanechat kvůli péči o mladšího nevlastního bratra Kazimira, neboť matka Růžena zemřela v roce 1946 na následky válečného zranění a sestře Věře byl po návštěvě Sovětského svazu téhož roku zakázán návrat do vlasti. Živila se poté jako prodavačka a často se účastnila školních besed na téma druhé světové války.

V šedesátých letech se provdala za Františka Lisku, s nímž měla v roce 1960 dceru Evu. Zemřela v roce 1991 na rakovinu.[6]

Ocenění

  • Čestné občanství Prahy 7 (2010, in memoriam)[1]

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c d Čestní občané Prahy 7. Praha 7 [online]. Praha 7 [cit. 2020-09-24]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c MACOURKOVÁ, Anna; HIMMEROVÁ, Kristýna. Sestry ve zbrani. Příběh Věry a Vandy Biněvských, které bojovaly na východní frontě. Paměť národa [online]. 2020-05-22 [cit. 2020-09-24]. Dostupné online. 
  3. ↑ Věra Biněvská-Holuběva (1929). www.pametnaroda.cz [online]. [cit. 2020-09-24]. Dostupné online. 
  4. ↑ STEJSKALOVÁ, Helena. Češky ve zbrani: Ženy ve Svobodově armádě: Kvůli nasazení do bojů falšovaly i datum narození. Epochaplus.cz [online]. 2020-03-22 [cit. 2020-09-24]. Dostupné online. 
  5. ↑ Biněvská-Lísková, Valentina. https://www.valka.cz [online]. [cit. 2020-09-24]. Dostupné online. 
  6. ↑ a b c Vanda Biněvská: Medailonek. Československé ženy bojující [online]. [cit. 2020-09-24]. Dostupné online. 

Literatura

FLIMELOVÁ, Alena a ŠTÉR, Roman. Marie Ljalková a Vanda Biněvská: československé legendy s odstřelovačskou puškou. [Praha]: Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel, z.s., 2021. 157 stran.

FLIMELOVÁ, Alena a ŠTÉR, Roman. Ve stínu mužů: ženy v československých vojenských jednotkách na východní frontě v letech 1942-1945. Vydání první. Praha: Academia, 2021. 491 stran. 1938-1953; svazek 34.