Vandalská válka
Vandalská válka proběhla v letech 533 a 534, kdy Byzantská říše ovládla Vandalské království v severní Africe. Dobývání vedl generál Belisarios, který v září 533 porazil vandalského krále Gelimera v bitvě u desátého milníku, následně bez prolití krve získal Kartágo a v následných bojích definitivně porazil Vandaly a ovládl tak značnou část pobřeží severozápadní Afriky, Sardinii a některé další ostrovy v západním Středomoří.
| Vandalská válka | |||
|---|---|---|---|
 | |||
| Trvání | červen 533 – březen 534 | ||
| Místo | Severní Afrika, Sardinie | ||
| Výsledek | Dobytí Vandalského království Byzantskou říší | ||
| Strany | |||
| |||
| Lídři | |||
| |||
| Síla | |||
| |||
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |||
Pozadí
Vandalové vpadli do Afriky v roce 428 u dnešního Tangeru a v roce 439 dobyli Kartágo. Vandalové ovládali část pobřeží dnešního Tuniska a Alžírska, Sardinii, Korsiku a Baleáry. Východořímská říše se snažila získat území zpět, v roce 468 východořímský císař Basiliskos vedl společnou západořímskou a východořímskou flotilu proti Vandalům, ovšem Vandalové v námořní bitvě vyhráli, v důsledku čehož císař Zenon uzavřel s Vandaly mírovou smlouvu.[1] Vandalové vyznávali ariánství a utlačovali chalkedonské křesťany. V letech 523–530 vládl Vandalskému království král Hilderich, který udržoval dobré vztahy s Byzantskou říší a zrušil pronásledování chalkedonských křesťanů. Roku 527 se byzantským císařem stal Justinián.
V roce 530 byl Hilderich svržen a na trůn nastoupil Gelimer. Justinián požadoval propuštění Hildericha a dovolení mu odjet do azylu do Konstantinopole. Gelimer ultimátum odmítl splnit. Gelimer začal ve strachu z povstání popravovat svoji šlechtu.[2] Vandalský správce Sardinie Godas proti Gelimerovi povstal a prohlásil se vládcem Sardinie. V Tripolitanii proti Vandalům povstali Berbeři v čele s Pudentiem.[3] Gelimer poslal svého bratra Tzaza potlačovat povstání na Sardinii.[4]
Příprava
Císař Justinián pro tažení proti Vandalům pověřil generála Belisaria, jelikož zvítězil nad Sasánovskou Persií v bitvě u Dary a potlačil povstání Níká a byl by schopen udržet přízeň obyvatel severozápadní Afriky díky schopnosti se snadno domluvit (Belisarios byl rodilý mluvčí latiny) a schopnosti udržet své jednotky na uzdě. [3] Gelimer poslal svého bratra Tzaza potlačovat povstání na Sardinii.[5] Belisaria doprovázela manželka Antonina a historik Prokopios. Gelimer poslal svého bratra Tzaza potlačovat povstání na Sardinii.[6] Belisarova armáda čítala 10 000 pěšáků (ze stálé armády comitatenses i spojenců foedaratů), 500 jezdců, 2 000 bucellari, elitního sboru, 600 Hunů a 400 Herulů.[7]
Dne 1. července armáda opustila Dardanely. Při přijímání posil v Methoni na Peloponésu zemřelo 500 vojáků na úplavici ze špatně upečeného chlebu. Během přistání v Katánii se Byzantinci dozvěděli, že vandalská armáda bojuje na Sardinii.[8]
Válka
Byzantské vojsko se vylodilo u města Chebba jižně od Kartága. Belisarios se prezentoval jako osvoboditel od vandalské nadvlády. Prokopius uvádí: „Vojáci se chovali uměřeně, nezačali žádné nespravedlnosti, ani neučinili nic z cesty a Belisarios tím projevil velkou mírnost a laskavost, získal Libyjce na svou stranu tak dokonale, že se poté vydal na cestu jako ve své vlastní zemi".[8] Armáda postupovala pevninou na sever podél pobřeží doprovázená flotilou, která plula poblíž armády. Gelimer se dozvěděl o vylodění Byzantinců a nechal popravit Hildericha i s jeho rodinou.
Bitva u desátého milníku
Byzantská a vandalská armáda se setkaly u desátého milníku na jih od Kartága. K bitvě došlo 13. září 533 v jižní části dnešní aglomerace města Tunis. Byzantská armáda rychle porazila armádu Vandalů.
Vstup do Kartága
Po vítězství u desátého milníku jezdectvo Jana Arména rychle pádilo ke Kartágu a pěchota šla pomaleji za ním. Obyvatelé Kartága otevřeli brány města Byzantincům. Belisarios se obával, zda se nejedná o léčku, tak nařídil armádě přes noc počkat poblíž města. Obyvatelé vítali Belisaria jako osvoboditele. Belisarios vojákům zakázal plenění města a zabíjení obyvatel. Vojáci opravili hradby kvůli očekávanému příchodu Gelimera. Flotila vplula do jezera Tunis. Belisarios dle Prokopia přišel do Gelimerova královského paláce a snědl jeho připravenou večeři. Do Kartága přišli vyslanci několika berberských kmenů a slíbili věrnost Belisariovi.[9]
Tzazon se vrátil ze Sardinie a přistál severně od Kartága a spojil své síly s Gelimerem. Gelimier zničil akvadukty vedoucí vodu do Kartága a infiltroval do města několik špionů. Špioni se snažili přesvědčit Huny, ať se vzbouří, ale po slibu, že se po válce budou moci vrátit z Afriky do své domoviny zůstali věrni Byzantské říši.[10]
Bitva u Tricamarum
Vandalové si postavili tábor před branami Kartága několik stovek metrů jihozápadně od pahorku Byrsa. Jezdectvo Jana Arména přitáhlo k vandalskému táboru a Vandaly rychle porazilo. Gelimer se svými věrnými vzal věci z tábora a uprchl.[11]
Hon na Gelimera
Jan Armén pět dní pronásledoval Gelimera, ale nakonec zemřel při nehodě. Gelimer uprchl do Hippo Regius a dále do horské vesnice Medeus obývané jeho spojeneckými Berbery. Belisarios vyslal 400 mužů k obležení Gelimera.[12] Gelimerům věrný Bonifatius chtěl odvést královský poklad z Hippo Regius do Vizigótské Hispánie, což ovšem kvůli nepříznivým větrům nestihl, a tak poklad předal Byzantincům výměnou za svoji bezpečnost. Následně se vandalská posádka v Hippo Regius bez boje vzdala Belisariovi pod podmínkou dobrého zacházení. Byzantská říše rychle získala kontrolu nad jednotlivými vandalskými městy v Africe, na Sardinii, Korsice a Baleárech. Obléhání Gelimera v Atlasu se protáhlo přes zimu, obě strany konfliktu trpěly hladem a zimou. Byzantinci se pokusili o útok, ale byli odraženi. Nakonec byla podepsána dohoda, že se Gelimer vzdá, bude transportován do Kartága a bude mu zajištěna bezpečnost.[12]
Následky
Někteří důstojníci rozšířili údajnou informaci, že Belisarios chce vytvořit v Africe vlastní království. Justinián chtěl otestovat pravdivost této zprávy tím, že Belisarovi napsal, ať si vybere, zda zůstane v Africe nebo se vrátí do Konstantinopole. Belisarios se rozhodl se vrátit do Konstantinopole, přivezl s sebou i zajatého Gelimera.[13] Belisariovi byl v Konstantinopoli složen triumf. Belisarios přivezl do Konstantinopole královský poklad, včetně předmětů uloupených Vandaly v Římě v roce 455, mezi kterými byla i menora z Druhého jeruzalémského chrámu. Gelimer byl propuštěn a získal pozemky v Galacii.[12]
Obnovení římské nadvlády v Africe
Císař Justinián ve svém zákoníku uvedl: "Naši předchůdci si tuto Boží přízeň nezasloužili, protože jim nejen nebylo dovoleno osvobodit Afriku, ale dokonce viděli, jak byl samotný Řím zajat Vandaly a všechny císařské insignie odtud odvezeny do Afriky. Nyní nám však Bůh ve svém milosrdenství předal do našich rukou nejen Afriku a všechny její provincie, ale také císařské insignie, které nám poté, co byly odebrány při dobytí Říma, vrátil."
Vandalům bylo zakázáno zastávat úřady a došlo k restitucím majetku jeho dřívějším majitelům. Majetky ariánské církve byly vyvlastněny. Byzantští vojáci si brali za manželky vdovy po zemřelých vandalských vojácích. Došlo k obnovení jednotlivých římských provincií.[13] Byzantská říše kontrolovala pobřeží přibližně k dnešnímu městu Oran, dále na západ Byzantská říše ovládala jen poloostrov Tingitan. Zbytek pobřeží a vnitrozemské oblasti byly pod kontrolou berberských států. Následně probíhaly moje mezi Byzantskou říší a částí Berberů. Další rok po porážce Vandalů vypukla gótská válka mezi Byzantskou říší a Ostrogóty, která se od vandalské války velice lišila svoji délkou a ztrátami obyvatelstva, probíhala v letech 535–554 a během ní Byzantská říše získala kontrolu nad Itálií.
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Vandalic War na anglické Wikipedii.
- ↑ BURY, John Bagnell. History of the Later Roman Empire: From the Death of Theodosius I to the Death of Justinian. Londýn: MacMillan & Co, 1923. ISBN 0-486-20399-9. S. 125–126. (angličtina)
- ↑ BURY, John Bagnell. History of the Later Roman Empire: From the Death of Theodosius I to the Death of Justinian. Londýn: MacMillan & Co, 1923. ISBN 0-486-20399-9. S. 390. (angličtina)
- ↑ a b HUGHES, Ian. Belisarius: The Last Roman General. Yardley. [s.l.]: PA: Westholme Publishing, LLC, 2009. ISBN 978-1-59416-528-3. S. 72.
- ↑ BURY, John Bagnell. History of the Later Roman Empire: From the Death of Theodosius I to the Death of Justinian. Londýn: MacMillan & Co, 1923. ISBN 0-486-20399-9. S. 128. (angličtina)
- ↑ BURY, John Bagnell. History of the Later Roman Empire: From the Death of Theodosius I to the Death of Justinian. Londýn: MacMillan & Co, 1923. ISBN 0-486-20399-9. S. 74–75. (angličtina)
- ↑ BURY, John Bagnell. History of the Later Roman Empire: From the Death of Theodosius I to the Death of Justinian. Londýn: MacMillan & Co, 1923. ISBN 0-486-20399-9. S. 129. (angličtina)
- ↑ BURY, John Bagnell. History of the Later Roman Empire: From the Death of Theodosius I to the Death of Justinian. Londýn: MacMillan & Co, 1923. ISBN 0-486-20399-9. S. 127. (angličtina)
- ↑ a b BURY, John Bagnell. History of the Later Roman Empire: From the Death of Theodosius I to the Death of Justinian. Londýn: MacMillan & Co, 1923. ISBN 0-486-20399-9. S. 130. (angličtina)
- ↑ BURY, John Bagnell. History of the Later Roman Empire: From the Death of Theodosius I to the Death of Justinian. Londýn: MacMillan & Co, 1923. ISBN 0-486-20399-9. S. 135. (angličtina)
- ↑ BURY, John Bagnell. History of the Later Roman Empire: From the Death of Theodosius I to the Death of Justinian. Londýn: MacMillan & Co, 1923. ISBN 0-486-20399-9. S. 136. (angličtina)
- ↑ BURY, John Bagnell. History of the Later Roman Empire: From the Death of Theodosius I to the Death of Justinian. Londýn: MacMillan & Co, 1923. ISBN 0-486-20399-9. S. 137. (angličtina)
- ↑ a b c BURY, John Bagnell. History of the Later Roman Empire: From the Death of Theodosius I to the Death of Justinian. Londýn: MacMillan & Co, 1923. ISBN 0-486-20399-9. S. 138. (angličtina)
- ↑ a b BURY, John Bagnell. History of the Later Roman Empire: From the Death of Theodosius I to the Death of Justinian. Londýn: MacMillan & Co, 1923. ISBN 0-486-20399-9. S. 139. (angličtina)
Média použitá na této stránce
Autor: Antisyntagmatarchos, Licence: CC BY-SA 4.0
Comparison of Byzantine and Vandal North Africa, showing all areas reconquered.
The labarum is a symbol that shows the first two Greek letters of the word Christ (ΧΡΙΣΤΟΣ or Χριστός) - Chi (χ) and Rho (ρ).
Autor: Cplakidas, Licence: CC BY-SA 3.0
Map of the operations of the Vandalic War in 533-534, including the rebellions on Tripolitania and Sardinia. Topography taken from from DEMIS Mapserver, which are public domain, other wise self-made. Sources: The History of the Wars by Procopius of Caesarea; J.B. Bury, History of the Later Roman Empire; James Allan Stewart Evans, The Age of Justinian: The Circumstances of Imperial Power, ISBN 9780415022095; Ian Hughes, Belisarius: The Last Roman General, ISBN 9781594160851.
Autor: Cplakidas, Licence: CC BY-SA 3.0
Map of the first phase of the Battle of Ad Decimum, 533 AD. Base map extracted from File:Tunis Gulf topo map-fr.svg. Sources: Ian Hughes, Belisarius: The Last Roman General, 2009; Ιστορία του Ελληνικού Έθνους, Τόμος Ζ': Βυζαντινός Ελληνισμός, Πρωτοβυζαντινοί Χρόνοι, 324-642, Εκδοτική Αθηνών, 1978, pp. 170-71; Procopius of Caesarea, History of the Wars: Vandalic War, I.XVIII-XIX
.jpg)
Münze: 50 Denari Silber, de:Gelimer, König der Vandalen, um 530, Münzstätte Karthago, Beschriftung: D N REX G-EILAMIR
AR 50 Denarii (15mm, 1.11 g, 3h) minted in Carthage in 530-534 AD by the Vandal king Gelimer.
- Obverse: D N REX G-EILAMIR, diademed, draped, and cuirassed bust, all within wreath.
- Reverse: D • N / L (mark of value) in two lines, cross above, all within wreath.
Autor: Roger Culos, Licence: CC BY-SA 3.0
Court of Emperor Justinian with Archbishop Maximian of Ravenna and three other clerics on Justinian's left, and two court officials and his guards on his right (apse mosaic, Basilica of San Vitale, Ravenna, Emilia-Romagna, Italia