Varšavské pokleknutí

Bronzová plastika zachycující muže klečícího před věncem. Ve spodní části je nápis „Willy Brandt 7 XII 1970“
Plastika na památníku varšavského pokleknutí

Varšavské pokleknutí byl symbolický akt německého kancléře Willyho Brandta, který při návštěvě Varšavy 7. prosince 1970 padl na kolena před pomníkem hrdinů tamního ghetta, jež bylo zřízeno během druhé světové války. Tímto gestem kancléř a také někdejší západoberlínský starosta či spolkový ministr zahraničí požádal o odpuštění za válečná utrpení, která jeho národ způsobil polským Židům.

Varšavské ghetto bylo zřízeno v roce 1940 německými okupanty, kteří v něm shromažďovali místní židovské obyvatelstvo. Od roku 1942 byli Židé odváženi vlaky do vyhlazovacích táborů. Obyvatelé ghetta proti systematickému vyvražďování zahájili ozbrojený odpor, nacisté jej však krvavě potlačili. V místech, kde probíhaly nejtvrdší boje, byl po válce zbudován pomník upomínající na odbojáře. Když před ním kancléř Brandt v roce 1970 při státní návštěvě Varšavy poklekl, vzbudilo to velký mezinárodní ohlas. Někteří jeho čin obdivovali, jiní mu vytýkali přehnanost či servilnost vůči východnímu bloku. Dle názoru některých kritiků bylo navíc gesto předem naplánované, byť Brandt tato tvrzení opakovaně vyvracel.

V místech, kde státník v roce 1970 poklekl, stojí od roku 2000 pomník s nízkým reliéfem muže klečícího před věncem se stuhami. Brandtův čin inspiroval hudebního skladatele Gerharda Rosenfelda k napsání opery „Kniefall in Warschau“ podle libreta Philippa Kochheima, jejímž ústředním motivem pokleknutí je. Dále v letech 2012 a 2013 byla ve Varšavě instalována plastika Lui italského umělce Maurizio Cattelana zpodobňující klečícího Adolfa Hitlera, v níž někteří odborníci spatřují odkaz na Brandtův čin. U příležitosti padesátého výročí kancléřova pokleknutí (2020) vydalo Německo pamětní dvoueurovou minci s motivem klečícího státníka.

Willy Brandt

Pohled na podobenku muže, německého kancléře Willyho Brandta, zhotovenou v roce 1973
Willy Brandt (1973)

Willy Brandt se narodil 18. prosince 1913 v Lübecku jako Herbert Ernst Karl Frahm. Svého otce nepoznal a matka Martha vydělávala na živobytí jako prodavačka v obchodě. O výchovu syna se proto staral její otec, chlapcův dědeček, jenž sympatizoval se sociální demokracií. Roku 1929, kdy bylo Herbertovi šestnáct let, vstoupil[p. 1] pod vlivem dědečkova působení do německé sociálnědemokratické strany (SPD). V tu dobu studoval na gymnáziu ve svém rodném městě a začal přispívat do stranického časopisu Volksbote. Aby kvůli své politické angažovanosti neměl případně problémy při studiu, podepisoval své články pseudonymem Willy Brandt.[2] Před druhou světovou válkou se vymezoval vůči politice Adolfa Hitlera a roku 1933 musel uprchnout do exilu. Uchýlil se do Osla a v tu dobu začal, kvůli skrytí před nacisty, původní pseudonym Willy Brandt používat jako své jméno.[1][p. 2] Poté, co Německo napadlo Norsko, musel prchat dále a zakotvil ve Švédsku.[4] Po válce se vrátil zpět do Německa a postupně stoupal ve stranické hierarchii. Roku 1948 se stal asistentem západoberlínského starosty Ernsta Reutera[5] a následující rok poslancem Německého spolkového sněmu. Roku 1957 byl zvolen starostou Západního Berlína.[p. 3][7] O pět let později (1962) se stal místopředsedou SPD a dva roky nato vystřídal Ericha Ollenhauera v jejím vedení.[8]

Roku 1966 se stal ve vládě Kurta Kiesingera vicepremiérem a ministrem zahraničních věcí. Snažil se o zmírnění poválečného napětí mezi Německem a ostatními státy. V rámci Ostpolitik se zaměřoval především na státy východního bloku,[9] byť západoněmečtí spojenci Izrael a Spojené státy americké se na tyto tendence dívaly skepticky.[10] Roku 1969 vyhrála SPD německé volby a Brandt se 21. října téhož roku stal čtvrtým poválečným německým kancléřem.[9] I nadále v zahraniční politice usiloval o uvolňování vztahů s východoevropskými zeměmi. V roce 1970 se setkal s východoněmeckým premiérem Willi Stophem a poté i se sovětským premiérem Alexejem Kosyginem, s nímž podepsal smlouvu odmítající použití vojenské síly při řešení vzájemných sporů. V závěru toho roku navštívil Brandt Polsko.[11] V dalších letech se i se svojí vládou angažoval ve vztahu k Československu a roku 1973 jím vedená Spolková republika uznala nulitu Mnichovské dohody z roku 1938.[12] Již o dva roky dříve (prosinec 1971) mu byla za jeho snahy o uvolňování mezinárodního napětí udělena Nobelova cena za mír.[13] V roce 1972 opětovně vyhrál volby, stal se znovu kancléřem, a následující rok (1973) dovedl Spolkovou republiku Německo mezi členy Organizace spojených národů (OSN).[14] Dne 7. května 1974 však na kancléřský post rezignoval, když vyšlo najevo, že jeho blízký spolupracovník Günter Guillaume je agentem východoněmecké tajné služby Stasi.[15] Po odchodu z pozice kancléře vedl do roku 1987 stranu SPD jako její předseda.[16] Zároveň se coby sociální demokrat zaměřoval na podporu sociálních požadavků vznášených vládami rozvojových zemí.[17] Za své postoje obdržel roku 1985 Cenu míru Alberta Einsteina.[18] Brandt zemřel na začátku října 1992.[17]

Varšavské ghetto

Podrobnější informace naleznete v článcích Varšavské ghetto a Povstání ve varšavském ghettu.
Ulice po níž kráčí dav lidí a vpředu proti směru chůze davu jede povoz tažený koněm.
Momentka z varšavského ghetta

Ve Varšavě se na začátku druhé světové války nacházela největší židovská komunita v tehdejší Evropě, která čítala 350 tisíc lidí, představujících 30 procent obyvatel města.[19] Po obsazení města německými okupanty vzniklo z rozhodnutí tamního nacistického guvernéra Ludwiga Fischera ze začátku října 1940 ve městě uzavřené židovské ghetto,[20] které mělo podle oficiálních zdůvodnění zabránit šíření nakažlivých nemocí.[21] Ač zabíralo asi pět procent rozlohy města, koncentrovali sem okupanti skoro 40 % jeho obyvatel.[p. 4][21] Od 22. července 1942 odváželi Němci v rámci konečného řešení židovské otázky během „Akce Reinhardt“[p. 5] Židy vlaky z ghetta do vyhlazovacích táborů Treblinka a Majdanek.[23][25] Obyvatelům ghetta ale tvrdili, že jsou Židé vlaky odváženi za prací na východ. O skutečném cíli odjíždějících transportů se obyvatelé ghetta dozvěděli až ve chvíli, kdy se vlaky navracely prázdné, a navíc domněnky o likvidaci Židů potvrdil i jeden z deportovaných, jemuž se podařilo uprchnout a vrátit se zpět do ghetta.[26]

Židé ve Varšavském ghettu se proto rozhodli jednat. Když do něj v lednu 1943 vstoupily německé jednotky, aby zajistily vypravení dalšího transportního vlaku, nikdo ze Židů neměl o odjezd zájem a naopak okupanty, ač sami slabě vyzbrojeni, napadli.[27] Věděli sice, že nemohou Němce porazit, nicméně věřili, že je lepší padnout v boji, než v plynových komorách.[26] Nacisté území opustili, ale 18. dubna 1943 večer ghetto obklíčili a rozhodli se jej srovnat se zemí.[28] Jeho obránci odolávali přesile téměř měsíc. Němci oficiálně završili potlačení povstání 16. května, kdy velitel operace Jürgen Stroop na základě rozkazu Heinricha Himmlera nechal výbuchem zničit místní Velkou synagogu.[29] Dle odhadů zahynulo během povstání 15 tisíc Židů a dalších asi 56 tisíc okupanti zajali a převezli do vyhlazovacích táborů. Na německé straně přišlo o život asi sto až dvě stě osob.[30] Povstání ve varšavském ghettu bylo největším a symbolicky nejdůležitějším židovským povstáním v průběhu druhé světové války, jež inspirovalo i další povstání, a to jak v ghettech, tak ve vyhlazovacích táborech.[31]

Památník hrdinů

Podrobnější informace naleznete v článku Pomník hrdinů ghetta.
Mohutný kameny obložený kvádr zbudovaný na stupíncích, v jehož popředí se nachází rozsáhlá plastika židovských bojovníků a v pozadí snímku jsou patrné panelové domy
Pomník hrdinů ghetta

Ve varšavské čtvrti Muranów, ležící na západním břehu řeky Visly, vede od roku 1930 ulice Zamenhofa.[32][p. 6] V těchto místech probíhaly během povstání nejtěžší boje.[33] Při západní straně ulice, v místě někdejšího křížení Zamenhofovy ulice s ulicí Nalevky,[34] se nachází park, označovaný někdy za náměstí Hrdinů ghetta.[35] Zde byl v místech, kde 18. ledna 1943 povstání začalo, po druhé světové válce zbudován památník,[36] nazvaný Pomník hrdinů ghetta (Pomnik Bohatérow Getta).[33] Autory památníku jsou polský umělec židovského původu Natan Rapaport[37] a jeho spolupracovník, polský architekt Leon Suzin.[38] Umělecké dílo připomíná boj nedostatečně vyzbrojených Židů s nacistickými okupanty. Má podobu rozsáhlého basreliéfu,[33] před nímž jsou instalovány sedmiramenné svícny, tzv. menory.[35] Do památníku jeho autoři osadili i kámen, který Němci původně plánovali využít při budování svého vlastního pomníku oslavujícího předpokládané vítězství Třetí říše.[33]

Na náměstí Hrdinů ghetta stojí od roku 2013 objekt Muzea dějin polských Židů, jehož autorem je finský architekt Rainer Mahlamäki.[39] Návštěvníky seznamuje s více než tisíciletou historií židovského obyvatelstva na území polského státu.[40]

Pokleknutí

Když se Brandt stal roku 1969 německým kancléřem, angažoval se v navazování vztahů mezi Spolkovou republikou Německo a jejími bývalými nepřáteli z druhé světové války. V prosinci roku 1970 navštívil Polsko, kde v jeho hlavním městě Varšavě podepsal s polskými představiteli smlouvu o přátelství, která současně uznávala hranici mezi Německem a Polskem na toku řek Odry a Nisy.[11] Ještě před ratifikací dokumentu,[41] avšak možná až po ní,[42] zavítal k pomníku hrdinů ghetta,[43][44] u něhož polský národ požádal o omluvu za válečná příkoří. Poté, co urovnal na položeném věnci stuhy,[45] v dojetí před památníkem poklekl.[11] S hlavou skloněnou chvíli klečel a tiše rozjímal.[42] Přítomní, stojící v tu chvíli v kancléřově blízkosti, nabyli dojmu, že státníka postihla zdravotní indispozice nebo že byl postřelen.[41]

Učiněné gesto kancléř dopředu promyšlené neměl a vzešlo z momentálního rozpoložení.[46][47] Aktem tak kancléř uctil miliony zavražděných.[42] Prvně se tak německý představitel oficiálně omluvil za nacistické zločiny jeho země.[48] Ve svých pamětech Brandt o pokleknutí (v českém překladu) uvedl: „V propasti německé historie a pod tíhou milionů zavražděných lidí jsem udělal to, co lidé dělají, když jazyk selže.“[49][p. 7] Někteří historikové o tom však pochybují a domnívají se, že se jednalo o předem připravený čin.[41] Těmto názorům ale oponuje tehdejší ministr zahraničí a pozdější spolkový prezident Walter Scheel, když v roce 2010 pro internetový portál Welt online vzpomínal, jak 7. prosince 1970 s Brandtem ve společném rozhovoru trávil cestu automobilem a domníval se, že se pak kancléř před pomníkem nechal ve svých myšlenkách unést situací.[41] Ve zpětných rozborech Brandtova gesta se objevuje i úvaha, že kancléř byl v období kolem druhé světové války odbojářem, když se stavěl proti nacistické ideologii, a proto lze jeho pokleknutí před pomníkem odbojářů vnímat jako výraz úcty souputníkům z odboje.[50]

Z aktu vznikl fotografický snímek, který se tehdy objevil ve zpravodajství po celém světě, a to i v Polsku a dalších zemích východního bloku.[41] Stejnou odezvu měl i kancléřův výrok pronesený při návštěvě Polska, kdy uvedl, že „žádný národ nemůže uniknout své historii“.[12] Dle německého týdeníku Focus se reakcí na Brandtův akt zalekli představitelé Polské televize do té míry, že sice odvysílali zmínku o kancléřově návštěvě Polska, avšak jeho pokleknutí před pomníkem divákům zamlčeli. Když pak fotografie v časopisech vyšla, měla spodní stranu oříznutou, takže čtenář nabyl dojmu, že Brandt před pomníkem stojí.[41] Západoněmecký deník Der Spiegel otiskl snímek klečícího kancléře na titulní stránce svého vydání ze 14. prosince 1970.[46] Československý deník Rudé právo se podpisu německo-polské smlouvy obsáhle věnoval ve vydáních ze 7.[51] a rovněž 8. prosince. Zmiňoval jej přímo na titulních stranách a téma dále rozváděl i uvnitř těchto čísel.[52] O vlastním pokleknutí před pomníkem se ale nezmínil. Uvedl pouze krátkou noticku o Brandtově položení věnce k pomníku postaveném na místě bývalého ghetta. Současně s tím dále zmínil kladení věnce a kancléřovo poklonění u varšavského hrobu neznámého vojína.[53] Ve vydání z následujícího dne (9. prosince) pak ještě deník čtenáře seznámil s reakcemi světových osobností a periodik na podpis mezistátního dokumentu.[54] Mimo střední Evropu byly reakce na Brandtovo gesto většinou pozitivní, přičemž oceňovaly postoj kancléře k druhoválečné události, a to přesto, že sám Brandt patřil k odpůrcům nacistické ideologie.[55]

Reakce

Při odletu z Varšavy vyprávěl Brandtovi cestou na letiště jeho polský protějšek, premiér Józef Cyrankiewicz, o rozhovoru se svou manželkou, která se mu přiznala, jak na ni kancléřovo gesto u pomníku zapůsobilo do té míry, že když večer telefonicky hovořila se svojí přítelkyní, obě se při vzpomínce dojetím rozplakaly.[56] Při čtyřicátém výročí Brandtova činu (2010) vzpomínal tehdejší polský prezident Bronisław Komorowski, že díky kancléřově pokleknutí Poláci poznali, že Němci nejsou jen revanšisté či revizionisté,[57] jež se v nich do té míry snažila vyvolat polská media, která po vzoru sovětské propagandy prezentovala slovanské národy, tedy Rusy a Poláky, jako oběti druhé světové války, kteří jsou i nadále ohrožováni Spolkovou republikou Německo (NSR) a jejím podporovatelem Spojenými státy americkými.[58] Podobně na událost v roce 2010 vzpomínal filozof Krzysztof Wojciechowský, jemuž tehdy v roce 1970 bylo dvanáct let, kdy na základě kancléřova gesta nabyl přesvědčení, že z německého národa nemuseli mít Poláci takový strach, jaký do té doby pociťovali.[59]

Časopis Time vyhlásil Brandta za varšavské gesto Osobností roku 1970.[60] Na kancléřův čin při své návštěvě Polska v prosinci 2010 u příležitosti čtyřicátého výročí události zavzpomínal i tehdejší německý prezident Christian Wulff a přiznal, jak hluboce na něj zapůsobil.[61] Ne všichni Němci ale takto Brandtovo gesto v roce 1970 vnímali. Deník Der Spiegel tehdy uspořádal anketu, v níž 48 procent respondentů označilo kancléřův čin za přehnaný, dalších 41 % s gestem souhlasilo a zbylých 11 procent nemělo na věc názor.[10] V několika městech vyrazily do ulic průvody Brandtových odpůrců, kteří na transparentech nesli například text „Pověste zrádce“ doplněný kresbou oběšenecké oprátky.[41] Příznivci německé pravice kancléře osočili, že v Polsku poklekl před Varšavským paktem, vojenským uskupením zemí východního bloku.[42] I na německé politické scéně měl čin odezvu. V německém parlamentu patřila většina hlasů opozičnímu bloku CDU/CSU a mohl by tedy blokovat ratifikaci smlouvy z Varšavy. Současně si ale představitelé bloku uvědomovali, že zamítnutí této dohody a odmítnutí Brandtovy Ostpolitik by znamenalo vystoupení proti mezinárodním spojencům i proti části západoněmecké veřejnosti. Proto tedy, aby se nezprotivili ani vlastním politickým hodnotám, iniciovali v Bundestagu hlasování o nedůvěře vládě. Vláda ale svou pozici uhájila a 27. dubna 1972 parlament smlouvu z Varšavy ratifikoval, když se opozice během hlasování zdržela. Na podzim téhož roku se kancléř sám,[62] prvně v dějinách Německa,[63] rozhodl požádat sněmovnu o vyslovení důvěry. V hlasování neuspěl a v Německu se konaly předčasné parlamentní volby, které Brandt vnímal jako referendum o jím prosazované Ostpolitik. Rostoucí kancléřova obliba a společenská prestiž, mezinárodní podpora jeho zahraniční politiky, příznivá hospodářská situace v zemi i Brandtovo ocenění Nobelovou cenou za mír (1971),[62] zajistily sociální demokracii vítězství ve volbách do Spolkového sněmu, kde se ziskem 46,4 procent mandátů stala nejsilnější stranou Bundestagu.[64]

Když během srpna 2015 v té době někdejší japonský ministerský předseda Jukio Hatojama navštívil Jižní Koreu a v jejím hlavním městě věznici Sodemun, podobně jako Brandt ve Varšavě i Hatojama před pamětním kamenem soulské věznice poklekl na omluvu za válečné zločiny, jichž se na korejském obyvatelstvu Japonci dopustili během bojů druhé světové války.[65]

Připomínky

Pomník

Podrobnější informace naleznete v článku Pomník Willyho Brandta (Varšava).
Na mohutném cihlovém kvádru osazená plastika zachycující klečící osobu, v pozadí městská ulice se zaparkovanými automobily
Pomník varšavského pokleknutí

U příležitosti třicátého výročí kancléřova činu byl zbudován pomník upomínající na státníkův akt, který v předvečer výročí, dne 6. prosince 2000, společně odhalili tehdejší německý kancléř Gerhard Schröder a polský premiér Jerzy Buzek. Slavnosti se vedle jiných zúčastnili i německý spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1999 Günter Grass a vdova po Brandtovi Brigitte Seebacherová-Brandtová.[66][p. 8]

Pomník se nachází na průsečíku varšavských ulic Karmelitské a Józefa Lewartowskiego. Tato plocha nese pojmenování „náměstí Willyho Brandta“.[42] Stavba, jíž architektonicky zpracoval Piotr Drachal,[67] obsahuje bronzovou plaketu zobrazující klečícího kancléře,[41] kterou vytvořila Wiktoria Czechowská-Antoniewská.[68]

Opera

Německý hudební skladatel Gerhard Rosenfeld složil operu „Kniefall in Warschau“ (v překladu Pokleknutí ve Varšavě), ke které napsal libreto Philipp Kochheim. Děj hudebního díla v devíti obrazech mapuje výrazné momenty života Willyho Brandta od jeho útěku do exilu až po závěr života. Ústřední scéna opery zachycuje kancléřovo pokleknutí před varšavským pomníkem v roce 1970. Hudební dílo mělo premiéru 22. listopadu 1997 v operním domě v Dortmundu.[69]

Plastika Lui

Kontroverzní italský umělec Maurizio Cattelana vytvořil a v letech 2012 a 2013 u vstupu do varšavského ghetta instaloval plastiku nazvanou v italštině Lui (v českém překladu On) zpodobňující klečícího Adolfa Hitlera oděného do šedého obleku se sepjatýma rukama při modlení. Dílo, jež má na výšku přibližně jeden metr, je součástí autorova retrospektivního cyklu pojmenovaného Amen.[70] Novinář Axel Hecht, jenž se ve svých článcích zaměřuje na umění, v Cattelanově výtvoru spatřuje odkaz na Brandtovo pokleknutí ve Varšavě.[71] V podobném duchu se o svém díle vyjadřoval i jeho autor Cattelani.[70]

Mince

Zlatá dvoueurová mince ležící na světlém podkladu. Na přední straně mince je vyryta plastika klečícího kancléře před pomníkem.
Pamětní mince

U příležitosti padesátého výročí události (2020) oznámilo německé Spolkové ministerstvo financí, že 8. října toho roku vydalo pamětní minci v nominální hodnotě 2 eura zobrazující na lícové straně kancléře klečícího před Pomníkem hrdinů ghetta. Autorem scény je německý umělec Bodo Broschat. Platidlo plánuje Německá spolková banka nechat vyrazit v objemu 30 milionů kusů.[72]

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Dle jiných zdrojů až o rok později (1930).[1]
  2. ↑ Nejprve jej používal jako krycí a od roku 1948 již jako své vlastní.[3]
  3. ↑ Během jeho starostování Západnímu Berlínu vznikla kolem města v roce 1961 Berlínská zeď.[6]
  4. ↑ V jedné místnosti zde během první poloviny roku 1942 žilo 13 osob a na jeden dům průměrně připadalo 393 obyvatel.[20] Osoba v ghettu měla měsíčně nárok na dva a půl kilogramu chleba, kilo brambor a sto gramů cukru.[22]
  5. ↑ Název akce připomínal památku Reinharda Heydricha, na nějž byl téměř dva měsíce před tím v Praze proveden atentát, jehož následkům podlehl.[23][24]
  6. ↑ Pojmenována je po Ludwiku Łazarzu Zamenhofovi, tvůrci umělého jazyka esperanto.[32]
  7. ↑ V německém originále: Am Abgrund der deutschen Geschichte und unter der Last der Millionen Ermordeten tat ich, was Menschen tun, wenn die Sprache versagt.[49]
  8. ↑ Brandt byl během svého života třikrát ženat. První chotí byla v letech 1940 až 1948 Carlotta Thorkildsenová a do manželství se narodila dcera Ninja.[4][7] V letech 1948 až 1980 měl za manželku novinářku Rut Hansen Bergaustovou a narodili se jim tři synové, a sice Peter, Lars a Mathias. Tři roky po rozvodu (1983) se oženil potřetí, a to s Brigitte Seebacherovou.[7]

Reference

  1. ↑ a b Willy Brandt – muž, který se zřekl v politice násilí a hrozby silou [online]. Praha: Česká televize, 2012-10-08 [cit. 2019-02-01]. Dostupné online. 
  2. ↑ BROŽ, Ivan. Diplomaté. 1. vyd. Praha: Epocha, 2004. 604 s. ISBN 80-86328-55-4. Kapitola Willy Brandt, s. 523. [Dále jen Brož]. 
  3. ↑ STRAŠÍK, Lukáš. Německé vyrovnání s holocaustem: Když zlo i pokora dostaly tvář [online]. Praha: Česká televize, 2015-01-27 [cit. 2020-11-17]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b Brož, s. 524.
  5. ↑ Brož, s. 525.
  6. ↑ ROTTMAN, Gordon L. Berlínská zeď a vnitroněmecká hranice 1961–89 (původním názvem: The Berlin wall and the intra–German border 1961–89). Překlad Leonid Křížek; ilustrace Chris Taylor. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2009. 64 s. ISBN 978-80-247-2879-7. Kapitola Berlínská zeď, s. 32. 
  7. ↑ a b c Brož, s. 526.
  8. ↑ Brož, s. 527.
  9. ↑ a b Brož, s. 528.
  10. ↑ a b Christoph Schneider, s. 412.
  11. ↑ a b c Brož, s. 529.
  12. ↑ a b Brož, s. 530.
  13. ↑ Willy Brandt – Nobel Lecture. NobelPrize.org [online]. Nobel Media AB 2020, 3. prosince 2020 [cit. 2020-12-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. ↑ Brož, s. 533.
  15. ↑ PACNER, Karel. Velmistři špionáže. 1. vyd. Praha: Plus, 2015. 439 s. ISBN 978-80-259-0464-0. Kapitola Gól do vlastní branky – odchod Brandta, s. 305. 
  16. ↑ ČTK. V 94 letech zemřel bývalý předseda německé SPD a dlouholetý starosta Mnichova Hans-Jochen Vogel. iROZHLAS [online]. Praha: Český rozhlas, 2020-07-26 [cit. 2020-12-03]. Dostupné online. 
  17. ↑ a b Brož, s. 535.
  18. ↑ BROŽ, Ivan. 20. století jaké bylo. 1. vyd. Praha: X-Egem ; Knižní klub, 1999. 358 s. ISBN 80-7199-040-X, ISBN 80-242-0179-8. Kapitola Architekt „východní politiky“, s. 251. 
  19. ↑ Polsko: inspirace na cesty: průvodce (původním názvem: Berlitz pocket guide Poland). 1. vyd. Brno: Lingea, 2013. 191 s. (Berlitz. Průvodce do kapsy). ISBN 978-80-87471-92-0. Kapitola Židovská Varšava, s. 83. [Dále jen Polsko: inspirace na cesty]. 
  20. ↑ a b MARK, Bernard. Hrdinná kapitola. Překlad Jakub Markovič. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1958. 172 s. (Svaz protifašistických bojovníků; sv. 68). Kapitola Život v ghettu, s. 6. 
  21. ↑ a b Varšavské ghetto. Zima, hlad a hrdinné povstání [online]. Praha: Česká televize, 2010-10-02 [cit. 2019-02-09]. Dostupné online. 
  22. ↑ NOVÁK, Pavel. Polský zápisník. 1. vyd. Praha: Radioservis – Český rozhlas, 2005. 103 s. ISBN 80-86212-41-6. Kapitola Už nikdy varšavské ghetto, s. 16. [Dále jen Novák]. 
  23. ↑ a b MARK, Bernard. Hrdinná kapitola. Překlad Jakub Markovič. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1958. 172 s. (Svaz protifašistických bojovníků; sv. 68). Kapitola První likvidace, s. 22. 
  24. ↑ GAZDÍK, Jan. Stodola skrývala auto, v němž seděl Heydrich při atentátu. Podívejte se. iDNES.cz [online]. 2009-09-19 [cit. 2019-02-10]. Dostupné online. 
  25. ↑ Warsaw marks 70th anniversary of ghetto uprising [online]. Bonn: Deutsche Welle, 2013-04-19 [cit. 2020-11-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  26. ↑ a b TOLČINSKÝ, Alexander. Pětašedesáté výročí povstání ve varšavském ghettu [online]. Praha: Český rozhlas, 2008-04-16 [cit. 2019-02-10]. Dostupné online. 
  27. ↑ PALATA, Luboš. Hrdina povstání ve Varšavském ghettu chtěl nacisty zabíjet i po válce. iDNES.cz [online]. 2013-04-19 [cit. 2019-02-10]. Dostupné online. 
  28. ↑ NOVÁK, Jiří. Neměli šanci, přesto před 75 lety Židé ve varšavském ghettu povstali. iDNES.cz [online]. 2018-04-19 [cit. 2019-02-10]. Dostupné online. 
  29. ↑ MARK, Bernard. Hrdinná kapitola. Překlad Jakub Markovič. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1958. 172 s. (Svaz protifašistických bojovníků; sv. 68). Kapitola Zboření synagogy 16. května, s. 151. 
  30. ↑ ONDRÁČKOVÁ, Tereza. Před 80 lety uzavřeli nacisté statisíce Židů do ghetta ve Varšavě. Za zdí se ale zrodil vzdor [online]. Praha: Česká televize, 2020-10-16 [cit. 2020-11-09]. Dostupné online. 
  31. ↑ Warsaw Ghetto Uprising [online]. Washington: United States Holocaust Memorial Museum [cit. 2020-11-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  32. ↑ a b DYLEWSKI, Adam. Warsaw: illustrated guide. Bielsko-Biała: Pascal, 2006. 366 s. ISBN 83-7304-624-0. Kapitola Muranów, s. 141. (anglicky) 
  33. ↑ a b c d Polsko: inspirace na cesty, s. 84.
  34. ↑ MARK, Bernard. Hrdinná kapitola. Překlad Jakub Markovič. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1958. 172 s. (Svaz protifašistických bojovníků; sv. 68). Kapitola Doslov, s. 169. 
  35. ↑ a b Novák, s. 17.
  36. ↑ GRUNWALD-KOPEĆ, Renata. A trip around Warsaw: mini-guide. Warszawa: Parma Press, 2010. 30 s. ISBN 978-83-89157-58-4. S. 30. (anglicky) 
  37. ↑ MROCZKOWSKA, Alicja. Pomník Hrdinů ghetta [online]. Varšava: Varšava sdílená a rozdělená [cit. 2020-08-23]. Dostupné online. 
  38. ↑ DYLEWSKI, Adam. Warsaw: illustrated guide. Bielsko-Biała: Pascal, 2006. 366 s. ISBN 83-7304-624-0. Kapitola Muranów, s. 141. (anglicky) 
  39. ↑ TROJAN, Pavel. Polsko. 1. vyd. Praha: Freytag & Berndt, 2016. 347 s. (Průvodce na cesty). ISBN 978-80-7445-171-3. Heslo Muranów, s. 74. 
  40. ↑ MATUŠKOVÁ, Leona. Muzeum Polin připomíná tisíciletou židovskou přítomnost v Polsku [online]. Praha: Český rozhlas, 2017-05-07 [cit. 2020-11-17]. Dostupné online. 
  41. ↑ a b c d e f g h SUCHÁ, Lucie. A Německo pokleklo před Polskem. Brandtovo gesto vstoupilo do dějin. iDNES.cz [online]. 2010-12-08 [cit. 2020-10-22]. Dostupné online. 
  42. ↑ a b c d e PALATA, Luboš. Gesto, které změnilo poválečný svět. Lidovky.cz [online]. 2010-12-08 [cit. 2020-10-22]. Dostupné online. ISSN 1213-1385. 
  43. ↑ STEJSKALOVÁ, Klára. Před 100 lety se narodil významný německý politik a kancléř Willy Brandt. iROZHLAS [online]. Praha: Český rozhlas, 2013-12-18 [cit. 2020-10-22]. Dostupné online. 
  44. ↑ TOLČINSKÝ, Alexander. Kontroverzní oslavy 60. výročí varšavského povstání [online]. Praha: Český rozhlas, 2004-07-20 [cit. 2020-10-22]. Dostupné online. 
  45. ↑ JAKUBCOVÁ, Hana. Do dvou hodin odejděte, slyšeli u oběda. Tak se vyháněli Sudetští Němci. iDNES.cz [online]. 2015-08-13 [cit. 2020-10-22]. Dostupné online. 
  46. ↑ a b DIAMOND, Jared. Rozvrat: Jak se národy vyrovnávají s krizemi. Překlad Zdeněk Urban. 1. vyd. Brno: Jan Melvil Publishing, 2020. 408 s. ISBN 978-80-7555-094-1. Kapitola Přebudování Německa. 
  47. ↑ 15 let od úmrtí Willyho Brandta [online]. Praha: Česká televize, 2007-10-16 [cit. 2020-12-03]. Dostupné online. 
  48. ↑ KEMPE, Iris. Od „Európskej politiky“ susedstva k novej Ostpolitik. Potenciálny vplyv nemeckej politiky. Medzinárodné otázky. 2005, roč. 14, čís. 4, s. 78. Dostupné online. (slovensky) 
  49. ↑ a b WINKLER, Willi. Wahre Lügen. Kapitola Willy Brandt. Süddeutsche Zeitung [online]. 2010-05-25 [cit. 2020-11-17]. Dostupné online. ISSN 0174-4917. (německy) 
  50. ↑ SCHNEIDER, Christoph. Der Kniefall von Warschau. Spontane Geste – bewusste Inszenierung?. In: PAUL, Gerhard. Das Jahrhundert der Bilder. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 2008. [Dále jen Christoph Schneider]. Dostupné online. Svazek 1949 bis heute. S. 417. (německy)
  51. ↑ Willi Brandt ve Varšavě. Rudé právo. 7. prosinec 1970, roč. 51, čís. 290, s. 1. Dostupné online. 
  52. ↑ HULMAN, Karol. Smlouva Polsko–NSR o normalizaci vztahů. Rudé právo. 8. prosinec 1970, roč. 51, čís. 291, s. 1. Dostupné online. 
  53. ↑ HULMAN, Karol. Smlouva Polsko–NSR o normalizaci vztahů. Rudé právo. 8. prosinec 1970, roč. 51, čís. 291, s. 7. Dostupné online. 
  54. ↑ ČTK. Solidní základ nové etapy vztahů. Rudé právo. 9. prosinec 1970, roč. 51, čís. 292, s. 1. Dostupné online. 
  55. ↑ GRAY, William Glenn. Paradoxes of ‘Ostpolitik’: Revisiting the Moscow and Warsaw Treaties, 1970. Central European History. 3/4 2016, čís. 49, s. 436–437. [Dále jen Gray]. [www.jstor.org/stable/26291409 Dostupné online] [cit. 2020-11-20]. (anglicky) 
  56. ↑ DÖRRZAPF, Reinhold. Lásky slavných mužů: 14 necenzurovaných biografií (původním názvem: Die Liebe der Jahrhundert-Männer). Překlad Zlata Kufnerová. 1. vyd. Praha: Ikar, Knižní klub, 1998. 277 s. ISBN 80-7202-396-9, ISBN 80-7176-846-4. Kapitola Willy Brandt, s. 212. 
  57. ↑ PALATA, Luboš. Poláci a Němci čtyřicet let poté. Lidovky.cz [online]. 2010-12-08 [cit. 2020-12-03]. Dostupné online. ISSN 1213-1385. 
  58. ↑ SNYDER, Timothy. Krvavé země: Evropa mezi Hitlerem a Stalinem (původním názvem: Bloodlands). Překlad Petruška Šustrová. 1. vyd. Praha, Litomyšl: Prostor, Paseka, 2013. 493 s. ISBN 978-80-7432-254-9, ISBN 978-80-7260-280-3. Kapitola Stalinský antisemitismus, s. 357. 
  59. ↑ Ab da waren die Deutschen „nicht mehr so ganz böse“. Deutschlandfunk [online]. 2010-12-07 [cit. 2020-12-05]. Dostupné online. (německy) 
  60. ↑ Gray, s. 437.
  61. ↑ STURM, Daniel Friedrich. Kniefall von Warschau: Christian Wulff auf den Spuren von Willy Brandt. Die Welt online [online]. 2010-12-07 [cit. 2020-12-05]. Dostupné online. (německy) 
  62. ↑ a b PLŠKOVÁ, Jaroslava. Německo v období Willyho Brandta. Mezinárodní vztahy. S. 103. Dostupné online. ISSN 0323-1844.  Archivováno 30. 3. 2021 na Wayback Machine.
  63. ↑ Tři scénáře, jak ven z německé vládní krize. Merkelová bojuje podle médií o přežití [online]. Praha: Česká televize, 2017-11-20 [cit. 2020-12-03]. Dostupné online. 
  64. ↑ SARTORI, Giovanni. Parties and Party Systems. Díl 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1976. 383 s. ISBN 9780521291064. Kapitola Sweden returns and seats, s. 178. (anglicky) 
  65. ↑ KHANDEKAR, Gauri; GAENS, Bart. Japan’s Search for Strategic Security Partnerships. [s.l.]: Routledge, 2018. 206 s. ISBN 978-03-6787-400-1. Kapitola Mediating role by the United States: a key for short and medium terms. (anglicky) 
  66. ↑ Poland: German Chancellor Schroeder visit [online]. AP archive [cit. 2020-10-22]. Dostupné online. 
  67. ↑ CIEPŁOWSKI, Stanisław. Wpisane w kamień i spiż: inskrypcje pamiątkowe w Warszawie XVII–XX w. [s.l.]: Argraf, 2004. 449 s. ISBN 978-83-912-4634-4. Kapitola Ul. Józefa Lewartowskiego róg ul. Karmelickiej, s. 160. (polsky) 
  68. ↑ KWON, Yaena. Vergangenheitsbewältigung in den südkoreanisch-japanischen Beziehungen: Ein Vergleich zu Deutschland und Polen. Wiesbaden: Springer-Verlag, 2020. 249 s. ISBN 978-3-658-29459-5. Kapitola Entschuldigung, s. 71. (německy) 
  69. ↑ Kniefall in Warschau [online]. Kolín nad Rýnem: Verlag für Bühne, Film, Funk und Fernsehen [cit. 2020-11-09]. Dostupné online. (německy) 
  70. ↑ a b ČTK. V ghettu postavili sochu Hitlera. Poláky děsně štve, Ital ji brání. Týden [online]. 2012-12-30 [cit. 2020-11-17]. Dostupné online. 
  71. ↑ ERK, Daniel. So viel Hitler war selten: Die Banalisierung des Bösen oder Warum der Mann mit dem kleinen Bart nicht totzukriegen ist. Mnichov: Wilhelm Heyne Verlag, 2012. ISBN 978-3-641-04526-5. S. 49. (německy) 
  72. ↑ 2020 – 50th anniversary of the Warsaw genuflection [online]. Frankfurt nad Mohanem: Deutsche Bundesbank [cit. 2020-11-09]. Dostupné online. (anglicky) 

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Willy Brandt Square 02.jpg
Plaketa na pomníku varšavského pokleknutí Willyho Brandta v roce 1970
50 Jahre Kniefall von Warschau Gedenkmünze.jpg
Autor: Le Bernemi, Licence: CC BY-SA 4.0
Pamětní dvoueurová mince vydaná u příležitosti padesátého výročí Varšavského pokleknutí západoněmeckého kancléře Willyho Brandta před pomníkem zbudovaným na paměť hrdinů varšavského ghetta během druhé světové války.
Warsaw Ghetto Monument 2021.jpg
Autor: Adrian Grycuk, Licence: CC BY-SA 3.0 pl
Památník hrdinů ghetta ve Varšavě.
Przesiedlenia Żydów do getta warszawskiego.jpg
Přesídlení Židů do varšavského ghetta
WillybrandtBarryKent.JPG
Autor: Robert Wielgórski a.k.a. Barry Kent, Licence: CC BY 2.5
Pomník varšavského pokleknutí Willyho Brandta (1970).