Vasilij Konstantinovič Bljucher

Vasilij Konstantinovič Bljucher
Narození	1. prosince 1890 Barčinka, Jaroslavská gubernie, Ruské impérium
Úmrtí	9. listopadu 1938 (ve věku 47 let) Moskva, SSSR
Vojenská kariéra
Hodnost	Maršál Sovětského svazu
Sloužil	Ruské impérium Ruské impérium (do roku 1917) SSSR
Podpis
multimediální obsah na Commons

Vasilij Konstantinovič Bljucher (rusky Василий Константинович Блюхер; 19. listopadu^jul./ 1. prosince 1890^greg. Barčinka, Jaroslavská gubernie – 9. listopadu 1938 Moskva) byl sovětský voják, státní a stranický činitel a maršál SSSR (1935). Byl popraven v rámci stalinských čistek v Rudé armádě. Rehabilitován po 20. sjezdu KSSS v roce 1956.

Mládí

Narodil se 19. listopadu 1890 ve vesnici Barčinka v Rybinském újezdu Jaroslavské gubernie v rolnické rodině. Jeho praděd, nevolník, který byl dán na vojnu, se po Krymské válce vrátil s mnoha vyznamenáními. Dostal od svého statkáře přezdívku Bljucher podle tehdy známého pruského polního maršála Blüchera. Přezdívka se časem změnila na jméno.

V roce 1904, po studiu na církevní škole, jej otec odvezl do Petrohradu, kde pracoval jako pomocník v obchodě, později ve Francouzsko-ruském strojírenském závodě, odkud byl za účast na dělnických schůzích propuštěn. V roce 1909 byl zaměstnán v Mytiščinské vagónce a v roce 1910 byl za výzvy ke stávce odsouzen k žaláři. V letech 1913 až 1914 pracoval v dílnách moskevsko-kazaňské železnice.

Počátkem první světové války, v srpnu roku 1914, byl povolán do armády a vojenskou službu vykonával v moskevském Kremlu. Posádky dalších velkých měst byly ostatně sestavovány podle podobného klíče. Řady nejenom moskevské, ale i petrohradské posádky tvořili buřiči, anarchisté, odbojáři a dezertéři – tedy ti, kterým se na frontu příliš nechtělo. Není proto divu, že petrohradská posádka raději podpořila během říjnového převratu Lenina a Trockého, než aby byla přesunuta na frontu.

Ačkoli se traduje mýtus ohledně Bljucherových zásluh, podle kterých měl sloužit v 8. armádě generála Brusilova, za zásluhy v boji být vyznamenán 2 kříži a medailí, povýšen do poddůstojnické hodnosti a v roce 1915 těžce raněn, na frontu se nikdy nedostal. Po říjnovém převratu vstoupil do bolševické strany.

Revoluce a občanská válka

V květnu 1917 se seznámil s V. Kujbyševem, který jej poslal provádět agitaci k 102. záložnímu pluku. Zde byl vybrán do plukovního výboru a městského sovětu vojenských zástupců. V den zahájení VŘSR byl členem Samarského vojensko-revolučního výboru. Stal se aktivním účastníkem občanské války. V roce 1918 byl jako velitel oddílu poslán na Jižní Ural bojovat s oddíly gen. A. Dutova. Partyzánská skupina pod jeho velením během 40 dní boje prošla 1500 km. Poté na Sibiři velel střelecké divizi v boji proti admirálu Kolčakovi. Jako „první v historii“ byl vyznamenán 28. září 1918 řádem Rudého praporu. V roce 1920 bojoval na jižní Ukrajině proti vojskům generála Wrangela. Projevil se jako schopný a talentovaný vojevůdce, zejména v boji o Kachovské předmostí a v Perekopsko-čongarské operaci. Roku 1921 byl jmenován předsedou vojenské rady, velitelem Lidové revoluční armády a ministrem obrany Dálněvýchodní republiky. Provedl reorganizaci armády, upevnil její morálku a vítězně obsadil Voločajevský opevněný okrsek.

Kariéra

• 1922–1924 – velitel a vojenský komisař Petrohradského vojenského okruhu
• 1924–1927 – hlavní vojenský poradce v Číně u generála Čankajška
• 1927–1929 – zástupce velitele Ukrajinského vojenského okruhu
• 1929 – byl jmenován velitelem Speciální Dálněvýchodní armády
• 1935 – byl jmenován Maršálem SSSR (Společně s ním byli povýšeni do této hodnosti další čtyři generálové: komisař pro obranu Vorošilov, náčelník štábu generál Tuchačevskij, generál Jegorov a velitel jízdních vojsk Buďonnyj)

Po občanské válce měl Sovětský svaz pouze jediného možného protivníka – Japonsko. Proto měl být již v meziválečných dobách rozvinut proti této hrozbě tzv. Dálněvýchodní front. Jediné spojení zprostředkovávala Transsibiřská magistrála.

V červenci 1938 při bojích u jezera Chasan došlo kvůli chybám k velkým ztrátám v řadách Rudé armády a k průtahu bojových operací. Hlavní vojenský výbor (Vorošilov, Buďonnyj, Molotov, Stalin) konstatoval, že u jezera Chasan se „…projevily ohromné nedostatky velení Dálněvýchodního frontu …“, v čemž se příliš nemýlil. Při armádních čistkách to posloužilo jako záminka k obvinění Bljuchera, že „…neuměl nebo nechtěl realizovat očištění fronty od nepřátel národa.“

Čistka

Pod uvedenou záminkou Stalin předal Bljuchera pod pravomoc Speciálního soudního tribunálu, který odsuzoval na smrt skupinu vysokých vojenských činitelů v takzvaném Případu Tuchačevského; skupina byla označena také jako „antisovětská trockistická vojenská organizace“ (většinou zastřeleni 12. července 1937).

Na příkaz tohoto tribunálu byl 22. října 1938 zatčen a umístěn ve vězení v Lefortovu. Zde také na následky zranění při krutém výslechu dne 9. listopadu 1938 zemřel (někde je též udáváno, že byl zastřelen). Jako jeden z mála nikdy nepodepsal „doznání“ k fiktivním zločinům. Na Stalinův příkaz bylo jeho tělo zpopelněno.

Rehabilitován byl po XX. sjezdu KSSS v roce 1956, kdy byl Chruščovem poprvé odhalen Stalinův kult osobnosti. Dodnes jsou Bljucherovým jménem pojmenovány ulice v Omsku, Novosibirsku, Jekatěrinburgu, Irkutsku, Samaře a Charkově.

Odkazy

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Vasilij Konstantinovič Bljucher na Wikimedia Commons
• (rusky) Vasilij Konstantinovič Bljucher na marshals.narod.ru
• (rusky) 100 великих полководцев России