Védánta

Védánta (v dévanágarí वेदान्त) je jeden z šesti indická filozofických áštikových (ortodoxních) systému. Idealistické učení védánty poprvé systematicky rozvinul Bádarájana.[1][2]

Hlavními zástupci védánty jsou:

1. Advaita (Gaupáda, Ádi Šankara) – Doslova nedualismus. Monistická škola, která ztotožňuje individuální jednotku (džíva) s brahmanem (absolutní neosobní božský princip). Advaita zastává doktrínu iluze (mája), kdy fenomenální svět je považován za iluzorní jediná skutečnost je brahman..

2. Višištádvaita (Rámánudža) – Doslova nedualita s rozdíly. Višištádvaita tvrdí, že individuální jednotka je totožná s Bohem jen v určitých principech. Ramanudža neuznal teorii iluze, podle něj je svět skutečným projevem Boha.

3. Dvaita (Madhva) – Doslova dualismus. Madhva, podobně jako většina védántských škol považoval svět za skutečný a byl zastáncem monoteistického absolutního dualismu.

4. Šudhadvaita védánta (Vallabha) – Vallabha zastával princip čistého nedualismu, kdy individuální jednotka je v principu totožná s Nejvyšším, avšak jak Bůh tak i duše si zachovávají svojí jedinečnost a odlišnost.

5. Dvaitádvaita (Nimbárka) – Dualismus v nedualismu. Někdy také bhédábhéda. Podle této filozofie jsou duše i Bůh zároveň oddělené i spojené. Oddělenost a jednota se vzájemně nevylučují.

Z těchto škol vychází celá řada subškol, například Ačintja-bhédábhéda-tattva nebo bhédábhéda, založena filozofem Bháskarou. Výraz védánta je složený ze sanskrtských slov véda (védy) a anta (závěr) a znamená v češtině „zakončení véd“.[3]

Všechna odvětví védánty vycházejí z upanišad. Upanišady jsou přidružené k základním védským sanhitám (Rgvéda, Sámavéda a Jadžurvéda), staly se východiskem buddhismu a džinismu a jsou ideovým základem pozdějšího hinduismu.[3]

Přehled

Védánta konstatuje, že brahma (nejvyšší duchovní vesmírný princip) je oproštěno od vlastností a jednání. Vinou máji (klamu smyslového poznání) se átmá (individuální duchovní princip) ztotožňuje s objekty.

Některé Upanišady zmiňují totožnost átmá s brahma, jiné zdůrazňují rozdíl mezi átmá a paramátmá[4] Tento věčný rozdíl mezi átmá (v neosvobozeném i osvobozeném stavu) a íšvarou zdůrazňuje i Védánta-sútra,[5] dialektický text vykládaný různými filozofickými školami (sampradája).

Advaita-védánta

Související informace naleznete také v článku Advaita-védánta.

Advaita-védánta (v dévanágarí अद्वैत वेदान्त) je indická, filosoficko-náboženská škola zastupující čistý monismus (filosofie jedné reality). Toto je vyjádřeno sanskrtským souslovím a (ne) dvaita (dvě).

Advaita Védánta učí, že klamné ztotožnění átma s objekty lze změnit v pravdivé poznání: brahma a átma jsou totožní.[6] V Kathópanišad je to vyjádřeno slovy: „Porazit nevědomost nezdolným mečem, ukutým v ohni poznání“.[7]

Advaita-védánta, tak jako i ostatní ortodoxní i neortodoxní filosoficko-náboženské školy védské filosofie, je založena na třech kategoriích védských spisů nazývaných prasthánatrají. Patří k nim upanišady, Bhagavadgíta a Brahmasútra (Vedánta sútra). Mnoho známých i méně známých autorů psalo komentáře (bhášja) k těmto spisům, ale všeobecně nejuznávanějšími jsou Ádi Šankara, Rámánudža a Madhva.

Ádi Šankara je přímým pokračovatelem tradice védských mistrů z dávné minulosti. Jeho učitelem byl Gaudapáda Adžativáda a sám Šankara měl čtyři žáky: Padma-páda, Hasta-málaka, Tótakáčárja a Vartika-kára. Ádi Šankara je postavil do čela klášterů (matha) ve čtyřech hlavních oblastech Indie, aby udržovali nauku védánty. Šankara sám napsal komentáře ke všem spisům prasthánatrají a Gaudapadíja-karikám. Známé jsou také Upadéša-sahasrí, filosofická pojednání o védántské filosofii jedné reality.

Je řečeno, že Ádi Šankara byl inkarnací Šivy, který se měl na rozkaz Višnua zjevit a zavést mylnou interpretaci Véd. Višnu mu řekl, aby zakryl skutečný význam védských písem, Advaita je proto mylná interpretace védánty. To je potvrzeno v mnoha Puránách.[8]

V Šivapuráně říká Višnu Šivovi:

(Sanskrt) dvāparādau yuge bhūtvā kalayā mānuṣādiṣu | svāgamaiḥ kalpitais tvaṁ ca janān mad-vimukhān kuru

(Překlad) „Na konci věku Dvápara a začátku věku Kali (ádau), podveď lidi tak, že vytvoríš smyšlený výklad Véd, který je zmate.“

V Padma Puráně je totéž potvrzeno také:

(Sanskrt) māyāvādam asac chāstraṁ pracchannaṁ bauddham ucyate mayaiva kalpitaṁ devi kalau brāhmaṇa-rūpiṇā| brahmaṇaś cāparaṁ rūpaṁ nirguṇaṁ vakṣyate mayā sarvasvaṁ jagato 'py asya mohanārthaṁ kalau yuge| vedānte tu mahā-śāstre māyāvādam avaidikam mayaiva vakṣyate devi jagatāṁ nāśa-kāraṇāt

(Překlad) Šiva řekl Parvatí: „Májávádská filozofie monismu je bezbožná. Je to v podstatě skrytý buddhismus. Moje milá ženo, ve věku Kali přijímám podobu bráhmany a tuto vymyšlenou filozofii učím. Abych podvedl bezbožné, popíši absolutního Boha jako někoho bez podoby a vlastností. Při výkladu filozofie védánty použiji tuto nauku, abych tak svedl lidi na cestu bezbožnosti popřením osobní podoby Boha.“

Višišta-advaita

Doslova „podmíněný monismus“ je učení áčárji Rámánudži (1017–1137). Představuje reakci na Šankarův monismus, který upravuje tak, aby lépe vyjadřoval nejen monistické, ale i monoteistické výroky Upanišad opomíjené Šankarou. Jeho komentář k Brahmasútře se nazývá Šrí Bhášja (Šrí je jméno bohyně Lakšmí).

Dvaita-védánta

Neboli dualismus, který učil áčárja Madhva (1239–1319), je přímou opozicí a výzvou vůči Šankarově advaitě. Ještě důrazněji než Rámánudža zastával názor, že Bůh a átma se věčně liší.

Jeho komentář k Brahmasútře se nazývá Púrnapragja Bhášja (Púrnapragja bylo jedno z jeho jmen). Kromě jiného napsal i komentáře k Upanišadám, Bhagavadgítě, Mahábháratě a Rgvédu.

Rámánudža a Madhva a s nimi další vaišnavští áčárjové jako Višnusvámí, Nimbárka a Šrí Čaitanja Maháprabhu se zasloužili o rozmach vaišnavské bhakti, dnes nejpopulárnějšího tradičního směru indických filosofií.[9]

Ačintja-bhédábhéda-tattva

Ačintja-bhéda-abhéda tattva (v dévanágarí अचिन्त्यभेदाभेद, acintyabhedābheda) je védantská škola, kterou v 16. století učil Čaitanja Maháprabhu, avatár Kršny. Ačintja-bhéda-abhéda znamená doslova „nepochopitelná současná jednota a odlišnost“ ve vztahu k Tvůrci a tvůrčí energii, tzn. nepochopitelná současná jednota s Bohem a odlišnost od Něj.

Filozofie Ačintja-bhéda-abhéda učí, že z hlediska kvality, jsme s Bohem (Kršnou) totožní, avšak co se týče kvantity, tak nepřipadá v úvahu abychom se Mu rovnali, tzn. že z hlediska kvantity, velikosti, se od Boha lišíme. Toto učení uvádí v soulad směry védantské filozofie Dvaita a Advaita.

Ačintja-bhéda-abhéda, ale není ničím novým. Podle gaudíja vaišnavů je právě tato filozofie původním učením všech védských písem, včetně Védánta-sútry, Upanišad a dalších. Nastolením filozofie Ačintja-bhéda-abhéda se vlastně vracíme k původnímu učení Véd, které se v průběhu let ztratilo.

Odkazy

Reference

  1. ↑ Asmus, s. 29.
  2. ↑ Rádhakrišnan, sv. 2.
  3. ↑ a b ZBAVITEL, Dušan. Upanišady. Praha: DharmaGaia, 2004. ISBN 80-86685-34-9. 
  4. ↑ Rig Véda 1.164.20-22, Mundaka Upanišad 3.1.1, Švétášvatara Upanišad 4.6-7, Katha Upanišad 1.2.20, Bhagavadgíta 15.15–20
  5. ↑ Védánta-sútra 1.3.42-43, Védánta-sútra 4.4.17-21
  6. ↑ FILIPSKÝ, Jan; VACEK, Jaroslav. Bhagavadgíta. Praha: Votobia, 2000. ISBN 80-7220-028-3. , Bhagavadgíta 15.5
  7. ↑ Kathópanišad VI-1
  8. ↑ PRABHUPADA, A. C. Bhaktivedanta. Sri Caitanya-Caritāmṛta: Adi-lila, vol. 2. Los Angeles: Bhaktivedanta Book Trust, 1973. Chapter 7, text 110 (s. 93–96). ISBN 0-912776-51-X.
  9. ↑ Archivovaná kopie. www.adherents.com [online]. [cit. 2008-03-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-03-15. 

Literatura

v češtině
  • ASMUS, Valentin, 1976. Filosofie ve starověké Indii. In: JOVČUK, M. T.; OJZERMAN, T. I.; ŠČIPANOV, I. J. Dějiny filosofie. 2., přepracované vyd. Praha: Svoboda. S. 25–32.
  • FILIPSKÝ, Jan; VACEK, Jaroslav. Bhagavadgíta. Praha: Votobia, 2000. ISBN 80-7220-028-3. 
  • FRIŠ, Oldřich; VAVROUŠEK, Petr. Védské hymny. Praha: DharmaGaaia, 2000. ISBN 80-85905-62-0. 
  • PRABHUPÁDA, A. C. Bhaktivédánta Svámí. Bhagavadgíta taková, jaká je, druhé vydání. Praha: Bhaktivédánta Book Trust, 1991. ISBN 91-7149-405-7. 
  • RÁDHAKRIŠNAN, S., 1962. Indická filosofie. Překlad : Adolf Janáček. Svazek 2. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd. 832 s. 
  • ZBAVITEL, Dušan. Upanišady. Praha: DharmaGaia, 2004. ISBN 80-86685-34-9. 
  • ZBAVITEL, Dušan; VACEK, Jaroslav. Průvodce dějinami staroindické literatury, První vydání. Třebíč: Arca JiMfa, 1996. ISBN 80-85766-34-5. 
v cizích jazycích
  • RADHAKRISHNAN, S. The Principal Upanišads. Delhi, India: Oxford University Press, 1991. ISBN 0-19-562350-9. (anglicky) 
  • RADHAKRISHNAN, S. The Bhagavadgítá. [s.l.]: Harper Collins, 1993. Dostupné online. ISBN 81-7223-087-7. (anglicky) 
  • RADHAKRISHNAN, S.; MOORE, C. A. A Sourcebook in Indian Philosophy. Princeton, USA: Princeton University Press, 1967. Dostupné online. ISBN 0-691-01958-4. (anglicky) 
  • TAIMINI, Dr. I. K. The Science of Yoga, The Yoga-Sutras of Patanjali. San Francisco, USA: Quest Books, 1999. ISBN 8170590019. (anglicky) 
  • YOGI, Maharishi Mahesh. Bhagavad-Gita: A new translation and commentary. Fairfild, Iowa USA: MIU Press Publication U1-17-975, 1976. ISBN 0-89186-000-2. (anglicky) 
  • FLOOD, Gavin. An Introduction to Hinduism. Cambridge, UK: Cambridge University Press, 1996. Dostupné online. ISBN 0-521-43878-0. (anglicky) 
  • MONIER-WILLIAMS, Monier M. Sir. A Sanskrit-English dictionary. Delhi, India: Motilal Banarsidass Publishers, 1990. ISBN 81-208-0069-9. (anglicky) 

Související články

Externí odkazy