Velhartice (hrad)

Hrad Velhartice
Základní informace
Sloh	gotický renesanční
Výstavba	80.–90. léta 13. století
Stavebník	páni z Velhartic
Další majitelé	páni z Hradce páni z Rýzmberka páni z Rožmitálu Šternberkové aj.
Současný majitel	český stát
Poloha
Adresa	Velhartice, Česko Česko
Nadmořská výška	640 m
Souřadnice	49°15′46,62″ s. š., 13°23′58,37″ v. d.
Velhartice
Další informace
Rejstříkové číslo památky	36894/4-3475 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD)
Web	Oficiální web
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Velhartice jsou hrad ve stejnojmenné obci v okrese Klatovy. Stojí na skalnaté ostrožně nad levým břehem řeky Ostružná v nadmořské výšce 640 metrů. Byl založen na konci třináctého století pány z Velhartic. Dominantu hradu tvoří zřícenina paláce zvaného Rajský dům a věž Putna, mezi kterými vede unikátní kamenný most.

Veřejnosti přístupný hrad je ve vlastnictví státu a jeho správu zajišťuje Národní památkový ústav. Od roku 1964 je chráněn jako kulturní památka^[1] a v roce 2001 byl prohlášen národní kulturní památkou.^[2]

Na základě dendrologických údajů se podařilo zjistit, že hrad byl založen na přelomu osmdesátých a devadesátých let třináctého století.^[3] První písemná zmínka o něm pochází z roku 1318 a uvádí prvního majitele, kterým byl Bušek I. z Velhartic. Po něm hrad zdědil stejnojmenný syn Bušek II. a po jeho smrti okolo roku 1371 se velhartickým pánem stal Buškův syn Jan z Velhartic.^[4] Za něj se hradu z neznámého důvodu zmocnil Hertvík z Degenberka. Unesl také Janovu mladší dceru Annu do Bavorska a doufal, že mu za ni Jan z Velhartic přenechá velhartické panství. Na Janovu stranu se postavil Oldřich z Rožmberka a zahájil s Hertvíkem ozbrojený konflikt, který skončil smírem až v roce 1387.^[5]

Po Janově smrti se panství ujal Oldřich z Rožmberka. Oldřich odkázal ve své závěti panství Kateřině a Anně,^[6] dcerám Jana z Velhartic († 1390) a Žofie z Dobrušky a z Opočna († před roce 1428).^[7]

Polovinu Velhartic obdržel sňatkem s Annou z Velhartic Menhart II. z Hradce, syn Heřmana z Hradce. Dva roky po svatbě zemřel. Ovdovělá Anna († 1393) se podruhé provdala za Václava z Vartenberka^[7] a svůj podíl hradu, městečka a patronátního práva a platu v Tedražicích v roce 1395 směnila s Jindřichem III. z Rožmberka za polovinu čečovického a petrovického zboží. Polovina čečovického zboží zahrnovala tvrz s poplužím, platy a patronátní právo v Čečovicích a platy v Bukovci, Nemněnicích, Všekarech, polovinu Petrovic u Sušice, platy ve Vojeticích, Trsicích, Hartmanicích, Bošově, Čeleticích, Kundraticích, Smrčné, Zámyšli a Myslíkovech (nyní les).^[8]

Druhou polovinu velhartického zboží získal sňatkem s Kateřinou z Velhartic Jan starší z Hradce, syn Oldřicha IV. z Hradce, který jí roku 1391 na Velharticích zapsal věno 2 500 kop grošů. V roce 1395 odkoupil od Jindřicha III. z Rožmberka původní Anežčin díl hradu a stal se jediným majitelem Velhartic.^[6] Údajně měl nechat postavit velkou věž určenou k úschově českých korunovačních klenotů během husitských válek.^[4] Věž však vznikla již ve druhé polovině čtrnáctého století^[3] a korunovační klenoty byly na hradě uloženy až v době vlády krále Jiřího z Poděbrad.^[9]

Janův syn Menhart II. z Hradce se oženil s Markétou z Wallsee. Menhart byl faktickým držitelem Velhartic už v roce 1418 a psal se seděním na Velharticích. Jejich syn Oldřich V. z Hradce († 1452) se oženil s Markétou z Potštejna, dcera Eliška se provdala za Arnošta Flašku z Pardubic.^[7][6] V roce 1429 koupil od své matky Kateřiny z Velhartic všechna práva k velhartickému panství^[7] a přikoupil další vsi, z kterých vytvořil ucelené dominium, jež sestávalo z městečka Velhartic, stejnojmenného hradu a okolních vsí: Konína, Dobřemilic, Zahrádky, Jarkovic, Svinné, Hlavňovic, Petrovic, Vojetic, Trsic, Světlé, Smrčné, Bošova, Hartmanic, Těšova, Částkova, Zviekova, Konratic, Zamyšle, Sobíkova (zaniklá ves), Předvojovic, Brodu, Vlkonic, Kašovic, Břetětic a Stojanovic.^[6]

Za pánů z Hradce hrad spravovali purkrabí z řad nižší šlechty. Byli jimi Čeněk ze Suchdola (1425–1426), Jan starší z Běšin (1427), Petr Štrouch z Chlumku (1430–1433), Jan Starší z Běšin (1435–1444), Olkmar z Neznašova (1445–1452), Oldřich z Košumberka (1453), Petřík z Mlazov (1457) a Vilém z Košumberka (1458).^[10] Pánům z Hradce patřily Velhartice do roku 1453, kdy zemřel Menhartův syn Oldřich V. z Hradce. Nad svým dědictvím stanovil správce. Tím byl nejvyšší purkrabí Zdeněk Konopištský ze Šternberka, který měl vyplatit dluhy po Oldřichovi a potom Velhartice odevzdat jeho příbuzným.^[6]

Zdeněk ze Šternberka nakonec prodal velhartické panství Děpoltovi z Rýzmberka.^[4] Jeho synové Vilém a Půta je poté drželi až do počátku šestnáctého století.^[11] Již v roce 1506 bylo panství v držení Zdeňka Lva z Rožmitálu, který na králi vymohl pro Velhartice udělení dvou osmidenních výročních trhů na den po svaté Máří Magdaléně a ve čtvrtek po Všech svatých.^[12] Svým nákladným způsobem života se velmi zadlužil a dluhy nedokázal splatit ani jeho dědic Adam Lev z Rožmitálu.^[4] V roce 1540 nebo 1541 proto Velhartice prodal Adamovi I. ze Šternberka za 13 500 kop českých grošů.^[13] Ani později panství neprosperovalo. Bylo proto roku 1589 rozděleno, a část s hradem připadla Jindřichovi Plánskému ze Žeberka. Jeho vnuk Jan Viktorin ji roku 1597 prodal Volfovi Perglarovi z Perglasu.^[4]

Před třicetiletou válkou hrad patřil Volfovu synovi Václavu Otakarovi z Perglasu, který se na straně českých stavů zúčastnil stavovského povstání a po bitvě na Bílé hoře přišel o všechen majetek. Velhartice roku 1622 získal generál Baltasar Marradas a o šest let později je za 55 tisíc rýnských zlatých^[14] koupil plukovník Martin de Hoeff-Huerta, který nechal v hradním jádře vybudovat pozdně renesanční palác.^[4] Zemřel bez vlastních dětí, ale adoptoval Annu Marii z Voldavy, které odkázal veškerý majetek. Provdala se nejprve za purkrabího z Donína a podruhé za svobodného pána z Farnsbachu. Panství se za ní opět velmi zadlužilo, a rozhodnutím místokomorníka Adama Pecelia z Adlersheimu připadlo roku 1653 malostranskému karmelitánskému klášteru. Od nich ještě téhož roku Velhartice koupila Johanka Františka Račínová z Račína.^[14] Poté se majitelé, ke kterým mimo jiné patřili Kolovratové, Bechyňové z Lažan nebo Perglárové z Perglasu, často střídali, a hrad chátral.^[15]

V roce 1848 Karel Sturmfelder z Oppenweileru na hradě zahájil opravy v duchu romantismu. Další úpravy Huertova křídla proběhly až okolo roku 1930, kdy hrad vlastnili Hennebeg-Spiegelové.^[4] Po druhé světové válce byl hrad zestátněn a využíván jako rekreační středisko.^[16]

V roce 1983 nastoupil na místo kastelána hradu Petr Mejstřík, bratr Martina Mejstříka. Hrad byl v té době v havarijním stavu a zarůstal vegetací.^[19] O hrad pečoval do roku 2019, kdy v té době jako nejdéle sloužící kastelán v Česku^[20] předal hrad svému synovi Matějovi, který zvítězil ve výběrovém řízení.^[21] Během této doby byl hrad opraven a výrazně vzrostla jeho návštěvnost veřejností.

Dochovaná podoba hradu je trojdílná. Tvoří ho hradní jádro s gotickým Rajským domem a renesančním křídlem Martina de Hoeff-Huerty. Před ním se nachází vstupní předhradí s věží Putnou a na západní straně pod hradním jádrem vzniklo hospodářské předhradí s pivovarem.^[9]

První stavební fáze hradu svou podobou typologicky odpovídala hradům s plášťovou zdí. Tvořila ji obvodová hradba zakončená cimbuřím, která se dochovala v obvodových zdech pozdějších budov hradního jádra. Vnitřní zástavba lehčí konstrukce se přikládala k hradbě zejména podél její východní části.^[3] Ve východní části hradu stál palác s nepravidelným půdorysem a zakončený okrouhlou věží.^[9] Do hradu se vstupovalo v severovýchodním nároží. Je možné, že již tehdy jádro ze tří stran chránila ještě parkánová hradba.^[3]

Ve třicátých letech čtrnáctého století byl v místech Rajského domu postaven pilíř s dřevěnou nástavbou. Výraznější přestavby se hrad dočkal po roce 1350. Tehdy byl postaven palác zvaný Rajský dům.^[3] Jeho zdivo se přímo napojuje na starší obvodovou hradbu.^[22] Hrad tak získal podobu tehdy módní dvoupalácové dispozice.^[9] Podle dendrologických dat byla pravděpodobně současně s Rajským domem postavena čtverhranná věž Putna^[3] a mezi nimi zděný most se čtyřmi oblouky.^[9] Je pravděpodobné, že i takto vzniklé předhradí bylo nějak opevněno. Došlo také k přeložení vstupu do hradního jádra, který byl přemístěn na dochované místo u paty Rajského domu.^[3]

V průběhu patnáctého století byl hrad výrazně rozšířen o opevnění, které reagovalo na vývoj palných zbraní během husitských válek. Nové předhradí zpřístupnila čtverhranná branská věž, od které se na obě strany táhne nepravidelně vedená hradba zesílená jednou dvojbokou a dvěma polookrouhlými baštami. Obranu hradby a bašt umožňoval ochoz s krytou střeleckou chodbou. Významnou roli v obraně měla také věž Putna, která je ve směru možného ostřelování natočena zesílenou zdí bez otvorů, a svou hmotou tak chrání ostatní budovy. Spojovací most za ní byl vybaven chodbou přístupnou pomocí padacích můstků. Nové hradby a bašty patří ke starším variantám dělostřeleckých opevnění budovaných v době, kdy pevnostní stavitelé teprve hledali jejich účinnou podobu. Právě malé rozměry velhartických bašt snižují jejich účinnost při případné obraně hradu. Použití spojovacího mostu mezi palácem a věží je unikátní v celoevropském kontextu.^[9]

Během pozdně gotických přestaveb byl zvýšen Rajský dům a k úpravám došlo i ve druhém paláci,^[3] který byl rozšířen o čtverhrannou stavbu.^[22] Ve druhé polovině patnáctého století v jihozápadním nároží vyrostla budova pivovaru,^[3] i když podle Karla Třísky byl jeho stavitelem až Martin de Hoeff-Huerta. Za něj obytné možnosti hradu rozšířilo pozdně renesanční jednopatrové křídlo vložené mezi oba starší paláce.^[4] Komunikaci mezi jednotlivými místnostmi v něm umožňují arkády. Přízemní arkádová chodba je sklenutá poli křížové klenby. Hospodářské budovy, ke kterým kromě pivovaru patřily sýpka a vinopalna, se dochovaly pouze v podobě základů obvodových zdí.^[23] Z provozních zařízení se ve svahu pod pivovarem částečně dochoval vodovod, který umožňoval čerpání vody z říčky Ostružné.^[24]

Na hradě se natáčely následující filmy a pohádky:

• Čertoviny (2017, režie Zdeněk Troška)

• ANDERLE, Jan. Středověké etapy vývoje hradu Velhartice. Průzkumy památek. 2009-12-30, roč. XVI, čís. 2, s. 51–82. Dostupné v rámci WikiProjektu Knihovna. ISSN 1212-1487. 

• Seznam hradů v Plzeňském kraji

• Obrázky, zvuky či videa k tématu hrad Velhartice na Wikimedia Commons
• Seznam prací o hradu Velharticích v Bibliografii dějin českých zemí (Historický ústav AV ČR)
• Oficiální stránky