Veljko Kadijević
| Veljko Kadijević | |
|---|---|
| ministr obrany | |
| Ve funkci: 15. května 1988 – 8. ledna 1992 | |
| Předchůdce | Branko Mamula |
| Nástupce | Blagoje Adžić (pověřen řízením) |
| Stranická příslušnost | |
| Členství | Svaz komunistů Jugoslávie |
| Narození | 21. listopadu 1925 Glavina Donja |
| Úmrtí | 2. listopadu 2014 (ve věku 88 let) Moskva |
| Příčina úmrtí | nemoc |
| Alma mater | Kolej armádního velení a generálního štábu Spojených států Higher Military Academy of YPA Vojenská akademie Spojených států amerických |
| Profese | politik a voják |
| Ocenění | Řád jugoslávské hvězdy Řád bratrství a jednoty Řád partyzánské hvězdy Řád lidové armády Řád za statečnost … více na Wikidatech |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Veljko Kadijević (v srbské cyrilici Вељко Кадијевић; 21. listopadu 1925, Glavina Donja poblíž Imotski – 2. listopadu 2014, Moskva) byl generál Jugoslávské lidové armády a poslední ministr obrany (Svazový sekretář lidové obrany) Jugoslávie od roku 1988 do své rezignace v roce 1992.[1]
Narodil se 21. listopadu 1925 ve vesnici Glavina Donja poblíž Imotski v Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Jeho otec byl Srb a matka Chorvatka.[2] Považoval se za „projugoslávského Srba“.[3]
Patřil mezi „jestřáby“ jugoslávské politiky; před rozpadem země několikrát zdůraznil, že zemi je nezbytné bránit silou. V lednu 1990 prohlásil, že nedopustí, aby se z Jugoslávie stal druhý Libanon.[4] V březnu 1991 vyjednával se Sovětským svazem případnou vojenskou pomoc pro situaci, pokud by západní země měly zájem Jugoslávii z důvodů rostoucí vnitřní nestability (v březnu 1991 již zbývalo jen několik týdnů do vypuknutí prvních střetů v oblasti Plitvických jezer) vojensky obsadit.[5]
Velel proto jugoslávské armádě jak během desetidenní války ve Slovinsku, tak i během války v Chorvatsku. Sám, ačkoliv byl z Chorvatska, se považoval především za jugoslávce.[zdroj?] Přes deset let žil v Rusku; roku 2008 získal ruské občanství. V Chorvatsku byl totiž stíhán za válečné zločiny.[6]
Reference
- ↑ Smrt Jugoslavije/Učesnici događaja [online]. [cit. 2005-08-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2001-03-05.
- ↑ CENCICH, John R. The Devil's Garden: A War Crimes Investigator's Story [online]. Lincoln, Nebraska: University of Nebraska Press, 2013. S. 115. ISBN 978-1-61234-173-6.
- ↑ Thomas S. Szayna; MICHELE ZANINI. Identifying Potential Ethnic Conflict: Application of a Process Model. Redakce Thomas S. Szayna. Santa Monica, California: RAND Corporation, 2000. Dostupné online. ISBN 978-0-83302-842-6. Kapitola The Yugoslav Retrospective Case, s. 83.
- ↑ RAMET, Sabrina. Balkan Babel – The disintegration of Yugoslavia from the Death of Tito to fall of Milošević. [s.l.]: Westview Press, 2002. 426 s. Dostupné online. ISBN 0-8133-3905-7. S. 59. (angličtina)
- ↑ KOVAČEVIĆ, Živorad. Amerika i raspad Jugoslavije. Beograd: Filip Višnjić, 2007. Kapitola Politika SAD u prvim godinama jugoslovenske krize, s. 57. (srbština)
- ↑ Oficiální vývěska chorvatské policie. www.mup.hr [online]. [cit. 2012-04-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-06-09.
