Velká libyjská arabská lidová socialistická džamáhíríje

Velká libyjská arabská lidová socialistická džamáhíríje
Al-Jamāhīriyah al-‘Arabiyah al-Lībiyah al-Sha‘biyah al-Ishtirākiyah al-‘Uzzmā
الجماهيرية العربية الليبية الشعبية الإشتراكية العظمى
 Libyjská arabská republika
 Federace arabských republik
19772011Dočasná národní přechodná rada 

vlajka
Státní znak
znak
Hymna الله أكبر (Allahu Akbar, Bůh je veliký)
Motto وحدة ، حرية ، اشتراكية („Waḥdah, Ḥurríjah, Ištirakíjah“, „Jednota, Svoboda, Socialismus“)
Geografie
Mapa
Rozloha
1 759 531 km²
Nejvyšší bod
Obyvatelstvo
Počet obyvatel
6 310 434 (2009)
6 355 100 (2010)
arabština (státní), libyjská arabština, berberské, italština
Státní útvar
unitární islámská socialistická džamáhíríje
Státní útvary a území
Předcházející
Libyjská arabská republikaLibyjská arabská republika
Federace arabských republikFederace arabských republik
Následující
Dočasná národní přechodná radaDočasná národní přechodná rada

Velká libyjská arabská lidová socialistická džamáhíríje[1] (arabsky Al-Džamáhíríja al-arabíja al-líbíja aš-ša´abíja al-ištirákíja al-´uzmá) byl stát v severní Africe, který existoval v letech 19772011.

Historie

Nastolení režimu

Kaddáfí roku 1970

V září 1969 uskutečnila skupina mladých důstojníků libyjské armády v čele s plukovníkem Muammarem Kaddáfím vojenský převrat, jímž svrhla královskou vládu. Byl vytvořen radikální stát islámského socialismu, bez politických stran. Velká libyjská arabská lidová socialistická džamahírije představovala přímou demokracii, kde obyvatelé rozhodovali o dění v zemi prostřednictvím Lidových kongresů a Lidových výborů.[zdroj?!] Země fungovala na bázi Zelené knihy Muammara Kaddáfího, ve které označil svou Třetí světovou teorii (vládu mas prostřednictvím Lidových kongresů a Lidových výborů) za jediné možné demokratické zřízení. Parlamentní a prezidentskou demokracii naopak popsal jako tvrdou diktaturu. Podle jeho názoru je lid v demokracii nezastupitelný a parlamentní demokracie představuje pouze vládu politických stran.

Zahraniční vztahy pod Kaddáfím

Kaddáfí a egyptský prezident Gamál Násir v roce 1969

V červnu 1972 Kaddáfí oznámil, že kterýkoliv Arab, který si přeje se dobrovolně přidat k palestinským ozbrojeným skupinám, „může zaregistrovat své jméno na kterémkoliv libyjském velvyslanectví, které mu zajistí potřebný bojový výcvik“. Rovněž přislíbil finanční pomoc pro útoky. Dále založil Islámskou legii (1972–1987) – žoldnéřskou paravojenskou skupinu, mající napomoci vytvořit z oblasti Sahelu jeden velký islámský stát.

Libye hrála klíčovou roli při podpoře ropného embarga v roce 1973 jako politické zbraně v naději, že cena ropy vzroste tak, že přinutí Západ zastavit podporu Izraele.

Opakovaně byly zasílány zbraně různým teroristickým a národně-osvobozeneckým skupinám v Evropě zbraně („bomby působící křeče a lámající ducha Británie jsou bombami libyjského lidu“). Např. v roce 1973 zachytilo irské námořnictvo loď Claudia dopravující sovětské zbraně z Libye do Severního Irska pro Prozatímní irskou republikánskou armádu (PIRA); o 14 let později francouzské úřady zastavily loď MV Eksund, která dovážela přes 120 tun libyjských zbraní teroristickým skupinám, zejména IRA a PIRA.

Kaddáfí byl těsným stoupencem ugandského diktátora Idiho Amina. Libyjské jednotky byly poslány do Aminovy války proti Tanzanii, kde padlo na 600 libyjských vojáků. Kaddáfí pomáhal také středoafrickému diktátorovi Jean-Bédel Bokassovi. Podporoval i etiopského levicového diktátora Haile Mariama Mengistua; dále cvičil a podporoval Charlese Taylora, prezidenta Libérie, obviněného za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti v Sierra Leone. Libye měla rovněž úzké kontakty s režimem Slobodana Miloševiće.

Kaddáfího Libye mívala vyšší HDP na hlavu než EU a v některých obdobích dokonce vyšší než USA.

V dubnu 1984 protestovali libyjští uprchlíci v Londýně proti popravě dvou disidentů. Libyjští diplomaté při tom zastřelili 11 lidí a britskou policistku. Incident k vedl k ukončení diplomatických vztahů mezi Spojeným královstvím a Libyí na více než 10 let. O dva měsíce později prohlásil Kaddáfí, že očekává od svých agentů likvidaci uprchlých disidentů i během jejich pouti do Mekky v srpnu 1984. Libyjské spiknutí bylo skutečně v Saúdské Arábii odhaleno a zneškodněno saúdskoarabskou policií. Po prosincových bombových útocích na letiště v Římě a Vídni v roce 1985, při kterých bylo 19 lidí zabito a kolem 140 zraněno prohlásil Kaddáfí, že bude pokračovat v podpoře RAF, Rudých brigád a IRA tak dlouho, pokud západoevropské země budou podporovat protikaddáfíovsky orientované Libyjce. V roce 1986 oznámila libyjská státní televize, že Libye cvičí sebevražedné jednotky k útokům proti evropským a americkým zájmům.

Libyjští agenti 5. dubna 1986 provedli bombový útok na diskotéku La Belle v západním Berlíně, při kterém byli 3 lidé zabiti a 229 zraněno. Po sjednocení Německa a otevření archivů Stasi vyšlo najevo, že tato teroristická akce byla nařízena z Tripolisu, provedena za spoluúčasti Stasi a souhlasu sovětských poradců v NDR. 14. dubna 1986 USA provedly odvetnou operaci El Dorado Canyon. Protivzdušná obrana, 3 vojenské základny a 2 vojenská letiště v Tripolisu a Benghází byly bombardovány. Zabít Kaddáfího se sice nepodařilo, ale o život přišlo několik desítek armádních důstojníků. Kaddáfí oznámil, že dosáhl unikátního vojenského vítězství nad USA a přejmenoval Libyi na Velkou libyjskou arabskou lidovou socialistickou džamáhíríji.

Kaddáfí na summitu Africké unie 2009

Kaddáfí stimuloval několik islámských a komunistických teroristických skupin až na Filipínách; také dotoval paravojenské skupiny v Oceánii. Pokusil se radikalizovat i novozélandské Maory. V Austrálii podplácel obchodní svazy a některé politiky. V květnu 1987 pak Austrálie vypověděla diplomaty ze země a kvůli aktivitám v Oceánii přerušila s Libyí styky.

V roce 1991 dva libyjští tajní agenti byli státními zastupitelstvími USA a Spojeného království obviněni z účasti na explozi dopravního letadla letu Pan Am 103. Šest dalších Libyjců bylo souzeno v nepřítomnosti za bombový útok letu UTA 772 nad Čadem a Nigerem. Rada bezpečnosti OSN požadovala, aby Libye spolupracovala s vyšetřovateli letů UTA 772 a Pan Am 103, zaplatila odškodné rodinám obětí a zastavila veškerou podporu terorismu. Odmítnutí Libye vedlo k vydání rezoluce rady bezpečnosti OSN 748 dne 31. března 1992 o uvalení mezinárodních sankcí vůči Libyi. Opětné odmítnutí Libyí pak vedlo k uvalení dalších sankcí v listopadu 1993.

V roce 1999, méně než 10 let poté, co na ni byly uvaleny sankce, Libye začala svoji politiku vůči Západu dramaticky měnit. Po pádu režimu Saddáma Husajna v roce 2003, se Kaddáfí rozhodl zastavit projekt zbraní hromadného ničení a zaplatil téměř 3 miliardy eur na odškodnění rodin obětí letů Pan Am 103 a UTA 772. Tento čin mnohé západní země přivítaly a pohlížely na něj jako na významný krok k návratu Libye do mezinárodních společenstev. Od roku 2003 se země pokoušela normalizovat vztahy s EU a USA. V roce 2004 prezident George W. Bush hospodářské sankce vůči Libyi ukončil a současně s ní navázal mezinárodní styky. V lednu 2004 se konala první oficiální návštěva Libye, a to delegací amerického Kongresu.

Občanská válka

Podrobnější informace naleznete v článcích První občanská válka v Libyi a Druhá občanská válka v Libyi.
Demonstrace ve městě Bajdá v červenci 2011

Během vlny úspěšných revolucí v Tunisku a Egyptě v roce 2011 byly svrženy staré autoritativní režimy. V únoru 2011 propuklo v Libyi také povstání namířené proti režimu Muammara Kaddáfího. Protesty nejprve zachvátily města v Kyrenaice zejména v druhém největším libyjském městě Benghází, načež zde došlo ke střetům protestujících s vojskem a k pouličním bitvám. Později se nepokoje přenesly i do hlavního města Tripolisu. 21. února 2011 začala armáda letecky bombardovat protestující.[2]

Dne 19. března 2011 vstoupila francouzská bojová letadla do vzdušného prostoru Libye. O několik hodin později se připojila letadla nebo technika ozbrojených sil Velké Británie, Španělska, Itálie, Belgie, Spojených států amerických, Kanady i některých arabských zemí. Tyto státy podpořily povstalce, (radikální islamisty včetně džihádistů z al-Kaidy) a vynutily dodržování rezoluce číslo 1973 Rady bezpečnosti OSN o bezletové zóně nad Libyí. Průběh intervence kritizovalo mnoho zemí světa z nichž nejhlasitější bylo Rusko. Z českých politiků kritizoval tuto intervenci např. Václav Klaus.

Zničené tanky na okraji Misuráty

Intervence výrazně změnila strategickou situaci na bojišti. Kaddáfího síly přišly částečně o výhody spojené s používáním těžké bojové techniky, a to nejen letadel (kterými prakticky nedisponovaly) ale také tanků, dělostřelectva a podpůrných jednotek, které byly vystaveny útokům letadel NATO a po jejich zničení naopak bojovali touto těžkou technikou vyzbrojení "povstalci" proti lehce vyzbrojeným vojákům Džamahírie. To povstalcům umožnilo přeskupit své síly. Podařilo se jim též navázat první diplomatické styky a s pomocí Francie vyzbrojit své jednotky. Kaddáfí se naproti tomu ocitl v mezinárodní izolaci. Byl na něj vydán mezinárodní zatykač a jeho zahraniční konta byla zmrazena. V červenci 2011 se objevily zprávy o koordinované ofenzivě povstalců. Během srpna 2011 se povstalcům za pomoci intenzivního, šestiměsíčního bombardování sil NATO, podařilo dobýt téměř celé území Libye a 23. srpna 2011 dobyli Kaddáfího sídlo Báb al-Azízíju, aniž se jim však podařilo nalézt samotného Kaddáfího. Libyjská Dočasná národní přechodná rada již oznámila, že přesídlí do Tripolisu. Na začátku října došlo k potyčkám mezi povstaleckými brigádami,[3] přičemž 20. října byl Kaddáfí povstalci dopaden, lynčován a následně zastřelen.[4]

Libye po Kaddáfím

Sajf al-Islám Kaddáfí, Kaddáfího syn a kandidát na prezidenta Libye

7. července 2012 se v Libyi konaly volby do přechodného parlamentu. Celkově čítá 200 poslanců, z nichž 80 je voleno proporčně dle stranických kandidátních listin, zbylých 120 je nezávislých kandidátů volených systémem relativní většiny. Ze západu země pochází 100 poslanců, z východu 60 a jihu 40. Regionální rozložení mandátů vedlo k protestům na východě země. Některým místním obyvatelům totiž připadá počet jejich poslanců jako nedostatečný.[5][6] Kvůli sporům o počtu delegátů z jednotlivých částí Libye v kongresu zároveň Národní přechodová rada těsně před volbami rozhodla, že samotnou ústavu vytvoří nezávislý, přímo volený orgán s rovným zastoupením účastníků ze tří regionů Libye, tj. Kyrenaiky, Fezzánu a Tripolska.[7] Pozorovatelé EU a OSN označili průběh voleb za úspěšný. Libye se ve skutečnosti ještě dva roky po intervenci zmítá v chaosu. V ulicích mezi sebou bojují nejrůznější milice a životní úroveň obyvatelstva se propadla. [8][9][10][11]

Administrativní členění

TripolskoZáwiyah (Tarábulus al-Gharb)Tarábulus
Al-Azízíyahالجفارة
(العزيزية)
LY-JI
Az-ZáwyahالزاويةLY-ZA
An-Nuqát al-Khamsالنقاط الخمس
(زوارة)
LY-NQ
GharyánGharyán
Yafran
Ghudámis
Al-KhumsAl-Khumsالمرقب
(الخمس)
LY-MB
Tarhúnah
Sawfajjinبني وليدLY-BW
MissrátahMissrátah
Zzlitán
Surt
SabhahSabhá
Al-Jufrahالجفرة
(هون)
LY-JU
Aš-Šátti'
FazzānAwbáríAwbárí
MurzúqالقطرونLY-QT
KyrenaikaBangházíBangházíبنغازيLY-BA
الحزام الأخضر
(الأبيار)
LY-HZ
AjdábiyáأجدابياLY-AJ
Al-Kufrahالواحات
(جالو)
LY-WA
الكفرة
(الجوف)
LY-KF
Al-Bayddá' (Záwiyat al-Bayddá')Al-Bayddá'
Al-FátíhhالمرجLY-MJ
Al-Jabal al-Akhdarالجبل الأخضر
(البيضاء)
LY-JA
DarnahDarnahالقبّةLY-QB
Ttubruqالبطنان
(طبرق)
LY-BU

تاجوراء والنواحي الأربع
(تاجوراء)

Odkazy

Reference

  1. MZV ČR. Libye [online]. [2011] [cit. 2011-10-23]. Dostupné online. 
  2. Letadla bombardují civilisty v Tripolisu, tvrdí svědci [online]. aktualne.cz [cit. 2011-02-21]. Dostupné online. 
  3. http://edition.cnn.com/2011/10/01/world/africa/libya-war/index.html?hpt=iaf_c2
  4. Kaddáfí je mrtev. Novinky.cz [online]. Borgis [cit. 2011-10-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-10-24. 
  5. iHNed.cz. Libye zažívá první volby od smrti diktátora Kaddáfího. Už si vyžádaly dva mrtvé [online]. [cit. 2012-07-08]. Dostupné online. 
  6. http://zpravy.idnes.cz/volby-v-libyi-vyhrali-liberalove-a-porazili-i-islamisty-p2f-/zahranicni.aspx?c=A120718_071834_zahranicni_ipl
  7. http://www.libyaherald.com/?p=10571
  8. http://www.ceskenoviny.cz/svet/libye/zpravy/libyjske-volby-byly-podle-mezinarodnich-pozorovatelu-uspesne/815365
  9. http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/185217-v-libyi-scitaji-hlasy-volby-se-neobesly-bez-nasilnych-stretu/
  10. Archivovaná kopie. af.reuters.com [online]. [cit. 2013-04-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-10-24. 
  11. http://www.dw.de/dw/article/0,,16152688,00.html

Související články

Média použitá na této stránce

Libya GDP (PPP) per capita comparison.svg
Autor: Vlastní dílo, Licence: CC BY-SA 4.0
Comparison of Libya GDP (PPP) per capita.
Flag of Libya (1972–1977).svg
Flag of Libya, used from 1972 to 1977.
Flag of Syria (1972–1980).svg
Flag of Syria (1972-1980), while the country was in the Federation of Arab Republics. The Arab text in the scroll held by the “Golden Hawk of Qureish” reads Arabic اتحاد الجمهوريات العربية, ittiħād al-jumhūriyyāt al-`arabiyya, i.e. the Federation (literally “Union”) of Arab Republics — in a quasi-Kufic script (in its original form, with a very ornamental letter dal د). Unlike Libya and Egypt, Syria did not display its name on the flag during this period.
Coat of arms of Libya (1977–2011).svg
Coat of arms of Libya (Gaddafi government from 1977-2011) -- the "Hawk of Qureish" with a green shield representing the national flag.
Moamer el Gadafi (cropped).jpg
Autor: Stevan Kragujević , Licence: CC BY-SA 3.0
Moamer el Gadafi u Beogradu. Foto: Stevan Kragujević (po odobrenju kćerke Tanje Kragujević.)
Demonstration in Bayda (Libya, 2011-07-22).jpg
Autor: ليبي صح, Licence: CC0
Mass demonstration against the regime of Gaddafi in Bayda, Libya.
Tanks outside of Misrata (6) (8288579409).jpg
Autor: joepyrek from Richmond, Va, USA, Licence: CC BY-SA 2.0
Tanks outside of Misrata (6)
Nasser Gaddafi 1969.jpg
President Gamal Abdal Nasser of Egypt (right) with the Leader of the Libyan Revolution, Muammar al-Gaddafi, 1969
Libya (orthographic projection).svg
Orthographic map of Libya
Saif al-Islam Gaddafi 2021.png
Autor: AL24news, Licence: CC BY 3.0
Screenshot of Saif al-Islam Gaddafi, son of Muammar Gaddafi, in 2021.
Muammar al-Gaddafi at the AU summit.jpg
Muammar al-Gaddafi at the 12th AU summit, February 2, 2009, in Addis Ababa.