Velká opereta

Velká opereta
Hlediště Velké operety, Praha, 1933
Hlediště Velké operety, Praha, 1933
Základní informace
StátČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
MístoPraha
ZaměřeníOpereta
Vznik4. 12. 1929 (zahajovací představení)
Zánikkonec sezóny 1943–1944
NástupceDivadlo Jiřího Wolkera, Divadlo v Dlouhé
Budova
ArchitektEmil Sušický
Doba výstavby1927–1928 (stavba budovy)
Otevření4. 12. 1929
Osobnosti
ŘeditelBedřich Jeřábek, Hugo Kraus
Další informace
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Velká opereta bylo divadlo s operetním repertoárem, které působilo v pražské Dlouhé ulici (v sále dnešního Divadla v Dlouhé) v letech 1929–1944, v pozdějších letech existence též v pronajatém karlínském Varieté.

Historie

Velká opereta, Polská krev ve Varieté 1937

Ve dvacátých letech 20. století bylo v Praze několik divadel, které provozovaly operety. Jednalo se o Vinohradskou zpěvohru, smíchovskou Arénu a holešovickou Uranii. Divadelní podnikatel a herec Bedřich Jeřábek (1883–1933) , který Uranii opustil, inicioval v nově stavěném domu na nároží pražských ulic Dlouhá a Revoluční změnu kinosálu na sál divadelní. Jeřábkovým záměrem bylo přesunout operetní scénu blíž centru a vytvořit kvalitnější podmínky pro divadelní soubor i diváky.[1]

Dům (Dlouhá č.p. 728) byl postaven v letech 1927–1928 podle projektu architekta Emila Sušického a spolupracujících architektů Paula Sydowa a Miroslava Maxy.[2]

Prvním ředitelem Velké operety se stal Bedřich Jeřábek. Slavnostní zahájení provozu se konalo 4. prosince 1929 za přítomnosti ministrů Ladislava Novákaa Štefánka, primátora hlavního města Karla Baxy, vyslanců a dalších osobností. Na programu byla americká opereta Sigmunda Romberga Píseň pouště[3] Divadlo, které se orientovalo na bohatší klientelu, se dostávalo do finančních obtíží. Ty řešil ředitel Jeřábek tím, že v roce 1932 zlevnil vstupné a v sezóně 1931/1932 přibral mezi své aktivity i Jihočeské divadlo a Divadlo Rokoko.

Bedřich Jeřábek zemřel padesátiletý roku 1933 a od jeho vdovy převzal v roce 1934 divadlo stavebník domu v Dlouhé, obchodník O. Sušický s dalšími finančníky; ti jmenovali ředitelem Hugo Krause. Za jeho vedení umožnila dobrá finanční situace, aby si Velká opereta pronajímala Varieté v Karlíně a uváděla mnohem výpravnější představení, např. i se živými zvířaty.[4]

Poté, co byla 1. 9. 1944 uzavřena divadla na území Velkoněmecké říše a Protektorátu, skončila i činnost Velké operety.[5][p 1] Po válce již nebyla Velká opereta obnovena, v prostorách působila jiná divadla, zejména Divadlo Jiřího Wolkera a Divadlo v Dlouhé.

Osobnosti Velké operety

Velká opereta usilovala o angažování předních divadelních osobností v oboru operety.

Přední herci a zpěváci

Mezi výrazné osobnosti souboru Velké operety patřili zejména:

Jára Pospíšil (tenorista, 1905–1979), Slávka Tauberová (1903–1983), Nelly Gaierová, Slávka Procházková (1912–1978), Ella Šárková (1906–1991), František Filipovský (1907–1993), Jindřich Plachta (1899–1951), Rudolf Princ (1902–1964), Hugo Kraus (1894–1961 mladokomik, od 1935 ředitel), Antonín Holzinger (1891–1954, starokomik). Mezi další sólisty patřili např. Anna Steimarová (1889–1962), Karel Faltys (1878–1944), Rudolf Lampa (1905–1989).[5]

Kromě kmenových členů souboru zvala Velká opereta k hostování významné umělce; např. v roce 1938 zde hostoval slovenský tenorista Štefan Hoza.[6]

Další osobnosti

Zakladatelem a prvním ředitelem Velké operety byl Bedřich Jeřábek (1883–1933), po jeho smrti Hugo Kraus (1894–1961).

Orchestr řídil do roku 1934 Jaromír Žid (1892–1981), v letech 1932–1945 ředitel České filharmonie,[7] po něm René Kubínský (1908–1973). Režiséry byli Vladimír Marek (1882–1939), Bolek Prchal (1898–1949), Jiří Koldovský, Karel Smažík (1906–1972).[5]

Repertoár Velké operety

K zahájení páté sezóny Velké operety vyšla v Národní politice čtyřstránková komerční příloha, která charakterizovala koncepci repertoáru jako s větším reprízováním menšího množství premiér. Za první čtyři roky existence uvedlo divadlo 22 premiér, v sezóně 1932–1933 pouze čtyři. Mezi uváděnými tituly byly známé operety jako Frimlova Rose Marie, Straussův Netopýr, Benatzkyho Tři mušketýři a U Bílého koníčka i operety méně známé. Jako první premiéru nové sezóny inzerovalo divadlo Jarní bouři Jaromíra Weinbergera.[8]

Během patnácti let uvedla Velká opereta celkem 63 premiér.[5]

Velká opereta uvedla ve světové premiéře tyto operety:[9]

  • Rudolf Piskáček: Bruck contra Spitz – 2. července 1931
  • Antonín Kincl: Carevnin pobočník – 27. listopadu 1931
  • Jára Beneš (instr. Antonín Kincl): Pařížanka – 3. února 1933
  • Rudolf Kubín: Cirkus života – 15. května 1933
  • Quido Nossberger: Májové koťátko – 1. června 1933
  • Jára Beneš (instr. Antonín Kincl): Z pekla štěstí – 24. srpna 1934
  • Jára Beneš: Uličnice – 31. ledna 1936
  • Josef Kumok (instr. Miloš Smatek): Bílá vrána – 22. ledna 1937
  • Jára Beneš: Panna Pusy – 18. června 1937
  • Karel Balling (instr. Karel Pečke): Hrom do tety – 26. listopadu 1937
  • Roman Blahník: Gentleman Johny – 4. října 1938
  • Jiří Libor: Zlatá žába – 29. září 1939
  • Jára Beneš: Píseň domova – 6. prosince 1939
  • Roman Blahník: Šťastná náhoda – 19. dubna 1940
  • Josef Houštecký: Claudie – 2. října 1942

V české premiéře uvedla tyto operety:[9]

  • Sigmund Romberg: Píseň pouště (The Desert Song) – 4. prosince 1929
  • Ralph Benatzky: Tři mušketýři (Die drei Musketiere) – 25. března 1930
  • Ralph Benatzky: Letadlem za láskou (Die Insel der Seligen) – 1. července 1930
  • Emmerich Kálmán: Fialka z Montmartru (Das Veilchen von Montmartre) – 14. srpna 1930
  • Robert Stolz: Pepina (Peppina) – 4. března 1931
  • Robert Katscher: Expresní vlak Praha-Nizza (Der Traumexpress) – 16. října 1931
  • Ralph Benatzky: Zítra nám bude hej (Morgen geht's uns gut) – 21. dubna 1932
  • Károly Komjáti: Půlnoční tango (Ejféli tangó) – 9. prosince 1932
  • Jaromír Weinberger: Jarní bouře (Frühlingsstürme) – 15. září 1933
  • Bernard Grün, George Posford: Balalajka (Balalaika) – 4. března 1938

Zajímavost

V době vzniku Velké operety byl příchod do divadla ve společenském obleku samozřejmostí. Na to myslel ředitel Jeřábek, když řekl:

„...Aby příchozím z venkova, kteří nemají již čas se jíti převléknouti, aby umožněna návštěva divadla, kdyby event. nechtěli se stavěti na odiv obecenstvu, jsou reservovány lože rozlehlé, do nichž není možno s hlediště nahlédnouti, ale z nichž je nádherný výhled na celé divadlo. Jsou to t. zv. lože cizinecké.“[10]

(Viz též vyobrazení hlediště, „lože cizinecké“ jsou zcela vzadu.)

Odkazy

Poznámky

  1. Poslední představení Velké operety zaznamenal tisk koncem července 1944, tj. před divadelními prázdninami.

Reference

  1. Nové divadlo v Praze. Velká opereta zahájí v listopadu. Národní listy. 30. 10. 1929, s. 1. Dostupné online. 
  2. Databáze divadel: Divadlo v Dlouhé
  3. Včerejší otevření Velké operety. Národní politika. 5. 12. 1929, s. 2. Dostupné online. 
  4. Opereta viděná s prosceniové lože. Pestrý týden. 17. 4. 1937, s. 12. Dostupné online. 
  5. a b c d HERMAN, Josef. Velká opereta. In: Česká divadelní encyklopedie. [s.l.]: Kabinet pro studium českého divadla, 2000. Dostupné online.
  6. Hosté ve Velké operetě. Národní politika. 9. 2. 1938, s. 8. Dostupné online. 
  7. Zapomenutý ředitel Žid. Magazín České filharmonie. 5/2016. Dostupné online. 
  8. Velká Opereta v Praze na prahu nového období. Národní politika. 10. 9. 1933 (příloha), s. 1–4. Dostupné online. 
  9. a b ŠULC, Miroslav. Česká operetní kronika 1864-1948. Praha: Divadelní ústav, 2002. 504 s. ISBN 80-7008-121-X. S. 438–456. 
  10. U B. Jeřábka, ředitele nového divadla operetního. Národní politika. 16. 11. 1929, s. 4. Dostupné online. 

Literatura

  • HERMAN, Josef. Velká opereta. In: Česká divadelní encyklopedie. [s.l.]: Kabinet pro studium českého divadla, 2000. Dostupné online.

Související články

Externí odkazy

  • TACE – heslo v databázi TACE

Média použitá na této stránce

Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Balet Velká opereta Praha 1940.jpg
Balet Velké operety (Praha 1940)
Mirka Nováková Velká opereta Praha 1940.jpg
Mirka Nováková, sólistka baletu, Velká opereta (Praha 1940)
Jindřich Plachta 1941.jpg
Jindřich Plachta (Host do domu, 1941)
Velká opereta Polská krev 1937.jpg
Velká opereta, Polská krev ve Varieté 1937
Jarmila Kšírová (Pestrý týden 1935).jpg
Jarmila Kšírová v Lehárově Giudittě, 1935
Kraus Holzinger Bílá vrána.jpg
Hugo Kraus (dole) a Antonín Holzinger s komparsem operety Bílá vrána (1937)
René Kubínský 1940.jpg
René Kubínský, Czech orchestra conductor, 1940
Jaromír Žid 1932.jpg
Jaromír Žid, director of the Czech Philharmony (Česká filharmonie), 1932
Slávka Procházková 1940.jpg
Slávka Procházková, Czech singer, 1940
Hlediště Velké operety 1933.png
Hlediště Velké operety, Praha, 1933
Ella Šárková.jpg
Ella Šárková, česká herečka (foto před rokem 1941)
Jára Pospíšil 1940.jpg
Jára Pospíšil, operetní zpěvák, 1940
Slávka Tauberová Hugo Kraus 1935.jpg
Slávka Tauberová and Hugo Kraus, Czech operetta singers, 1935