Velký Magellanův oblak
| Velký Magellanův oblak | |
|---|---|
 | |
| Pozorovací údaje (Ekvinokcium J2000,0) | |
| Typ | nepravidelná galaxie |
| Objevitel | Abdurrahmán ibn Umar as-Súfí |
| Datum objevu | 964 |
| Rektascenze | 05h 23m 34,5s |
| Deklinace | −69° 45' 22" |
| Souhvězdí | Tabulová hora/Mečoun (lat. Mensa - Men/Dorado - Dor) |
| Zdánlivá magnituda (V) | 0,9 |
| Úhlová velikost | 10°45' × 9°1' |
| Vzdálenost | 168 ± 3 kly |
| Rudý posuv | 9,28×10−4 |
| Fyzikální charakteristiky | |
| Rozměr | 33 600×28 700 ly |
| Absolutní magnituda (V) | −18,6 |
| Metalicita [Fe/H] | −0,55 |
| Označení v katalozích | |
| IRAS | IRAS 05240-6948 |
| Principal Galaxies Catalogue | PGC 17223 |
| Jiná označení | LMC, PGC 17223 |
| (V) – měření provedena ve viditelném světle | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Velký Magellanův oblak nebo též Velké Magellanovo mračno (LMC, PGC 17223) je nejjasnější galaxií viditelnou z naší Galaxie. Je to trpasličí nepravidelná galaxie (typu Irr I)[1] na hranici souhvězdí Tabulové hory a Mečouna vzdálená asi 170 000 ly. Struktura této galaxie je nepravidelná, v jejím středu je však zřetelný náznak galaktické příčky. Jedná se o velmi nápadný objekt – po Mléčné dráze jde o nejrozsáhlejší objekt na nebeské sféře viditelný pouhým okem.
Jméno
Tato galaxie společně s Malým Magellanovým oblakem je pojmenována po portugalském mořeplavci Fernandu Magellanovi. Pojmenoval je tak písař jeho výpravy Antonio Pigafetta. Obě galaxie byly však známy dávno předtím – Velký Magellanův oblak popsal například již v roce 964 ve svém díle Kniha o souhvězdích stálých hvězd (Kitáb al-Kawatib at-Tábit al-Musawwar) perský astronom Abdurrahmán ibn Umar as-Súfí.
Sousedství s galaxií Mléčná dráha
Galaxie Velký Magellanův oblak patří do místní skupiny galaxií a je gravitačně vázaná s Galaxií, kterou společně s Malým Magellanovým oblakem obíhá po kruhové dráze. Vlivem slapových sil je deformována – důkazem je takzvaný Magellanův proud – oblak vodíku, který je projevem začínajícího galaktického kanibalismu. Je pozorován ve vodíkové čáře 21 cm a spojuje oba Magellanovy oblaky a dosahuje až k Mléčné dráze. Tento oblak byl zachycen gravitací Mléčné dráhy při jejich blízkém průchodu kolem ní asi před 500 miliony let.[2]
Objekty
Ve Velkém Magellanově oblaku se nachází řada zajímavých objektů, například velmi rozlehlá mlhovina Tarantule, supernova 1987A, řada cefeid, kulových hvězdokup, planetárních mlhovin či oblastí s překotným vznikem hvězd.
Tarantule
NGC 2070 (známá také jako 30 Doradus) je velmi veliká, pouhým okem viditelná emisní mlhovina, nazvaná podle svého vzhledu připomínajícího pavouka Tarantule. Má zdánlivou velikost 40' a je nejjasnějším objektem v této galaxii. Je součástí rozsáhlého komplexu ionizovaného vodíku o hmotnosti asi 800 000 M☉. Její skutečný rozměr je přibližně 1000 ly. Jde o tak rozsáhlý objekt, že pokud by se tato mlhovina nacházela od Sluneční soustavy stejně daleko jako známá Mlhovina v Orionu, pokrývala by na nebeské sféře oblast asi 30° (60 měsíčních úplňků).[3]
Supernova 1987A
Supernova 1987A je první blízká supernova pozorovaná moderní technikou. Vizuálně byla objevena 24. února 1987, příchod neutrin byl však zaznamenán již o den dříve. Jde o supernovu typu II, která vznikla zhroucením modrého veleobra.
Reference
- ↑ KLEZCEK, Josip. Velká encyklopedie vesmíru. 1. vyd. Praha: Academia, 2002. ISBN 80-200-0906-X. S. 532.
- ↑ Galaktický kanibalismus
- ↑ www.astro.cz
Související články
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Velký Magellanův oblak na Wikimedia Commons - Obrázky Malého Magellanova oblaku z Hubbleova vesmírného dalekohledu
- Animace pohybu Magellanových oblaků okolo Galaxie
- Článek o Magellanových oblacích na stránkách České astronomické společnosti
Média použitá na této stránce
NASA's new Spitzer Space Telescope, formerly known as the Space Infrared Telescope Facility, has captured in stunning detail the spidery filaments and newborn stars of the Tarantula Nebula, a rich star-forming region also known as 30 Doradus. This cloud of glowing dust and gas is located in the Large Magellanic Cloud, the nearest galaxy to our own Milky Way, and is visible primarily from the Southern Hemisphere. This image of an interstellar cauldron provides a snapshot of the complex physical processes and chemistry that govern the birth - and death - of stars.
At the heart of the nebula is a compact cluster of stars, known as R136, which contains very massive and young stars. The brightest of these blue supergiant stars are up to 100 times more massive than the Sun, and are at least 100,000 times more luminous. These stars will live fast and die young, at least by astronomical standards, exhausting their nuclear fuel in a few million years.
The Spitzer Space Telescope image was obtained with an infrared array camera that is sensitive to invisible infrared light at wavelengths that are about ten times longer than visible light. In this four-color composite, emission at 3.6 microns is depicted in blue, 4.5 microns in green, 5.8 microns in orange, and 8.0 microns in red. The image covers a region that is three-quarters the size of the full moon.
The Spitzer observations penetrate the dust clouds throughout the Tarantula to reveal previously hidden sites of star formation. Within the luminescent nebula, many holes are also apparent. These voids are produced by highly energetic winds originating from the massive stars in the central star cluster. The structures at the edges of these voids are particularly interesting. Dense pillars of gas and dust, sculpted by the stellar radiation, denote the birthplace of future generations of stars.
The Spitzer image provides information about the composition of the material at the edges of the voids. The surface layers closest to the massive stars are subject to the most intense stellar radiation. Here, the atoms are stripped of their electrons, and the green color of these regions is indicative of the radiation from this highly excited, or 'ionized,' material. The ubiquitous red filaments seen throughout the image reveal the presence of molecular material thought to be rich in hydrocarbons.
The Tarantula Nebula is the nearest example of a 'starburst' phenomenon, in which intense episodes of star formation occur on massive scales. Most starbursts, however, are associated with dusty and distant galaxies. Spitzer infrared observations of the Tarantula provide astronomers with an unprecedented view of the lifecycle of massive stars and their vital role in regulating the birth of future stellar and planetary systems.Image of the Large Magellanic Cloud and Supernova 1987A taken by the Kuiper Airborne Observatory (NASA 714) during its New Zealand deployment in 1987.