Velký hladomor 1315–1317

Výjev z Apokalypsy v Biblia Pauperum, iluminované v Erfurtu přibližně v době Velkého hladomoru. Smrt sedí na hřbetu mantikory, jejíž dlouhý ocas končí ohnivým chřtánem (zpodobnění Pekla). V plamenech stojí postava Hladu, ukazujícího na svá nenasytná ústa

Velký hladomor v letech 1315–1317 (též zvaný Velký hlad, někdy datovaný lety 1315–1322) byl první ze řady dalekosáhlých krizí, které počátkem 14. století zasáhly Evropu. Postihl především severní a západní Evropu, rozšířil se až po Rusko na východě a Itálii na jihu[1] a zasáhl také české země. Několikaletý hladomor způsobil smrt milionů lidí a označoval konec období růstu a prosperity trvajícího od 11. do 13. století. Je považován za nejhorší hladomor evropského středověku.[2]

Velký hladomor začal špatným počasím na jaře 1315. Neúroda pokračovala i během následujícího roku až do letní sklizně v roce 1317 a Evropa se plně nezotavila až do roku 1322. Období bylo poznamenáno extrémní úrovní zločinu, nemocí, hromadných úmrtí a dokonce kanibalismem a infanticidou. Krize měla vážné důsledky pro církev, státy, evropskou společnost a pro budoucí katastrofy, které následovaly ve 14. století.

Pozadí

Hladomory nebyly ve středověké Evropě ničím výjimečným. Například ve Francii se během čtrnáctého století vyskytly lokální hladomory v letech 1304, 1305, 1310, 1315–1317 (Velký hladomor), 1330–34, 1349–51, 1358–60, 1371, 1374–75 a 1390.[3] V Anglii, nejvíce prosperujícím království postiženém Velkým hladomorem, nastaly další hladomory v letech 1321, 1351 a 1369.[3] Většina lidí často trpěla nedostatkem jídla a život byl relativně krátkým a brutálním bojem o přežití do stáří. Oficiální záznamy o anglické královské rodině, této nejblahobytnější vrstvě, uvádějí střední délku života jejích členů v roce 1276 na 35,28 let.[3] Mezi 1301 a 1325, během Velkého hladomoru, to bylo 29,84 let, zatímco mezi 1348 a 1375, během morové epidemie, to bylo pouze 17,33 let.[3] V Českém království lze do poloviny 14. století v kronikách nalézt devět výslovně zmiňovaných hladomorů, a to v letech 1043, 1126, 1252, 1263, 1281–1282, 1305–1306, 1307, 1312 a 1316–1318. Kromě toho jsou uváděny časté neúrody, úhyny dobytka, krupobití a další pohromy.[2]

Během středověkého klimatického optima (období před rokem 1300) populace Evropy oproti dřívějším dobám explozivně vzrostla a dosáhla úrovní, které nebyly v některých oblastech znovu dosaženy až do devatenáctého století – některé oblasti francouzského venkova jsou dodnes méně zalidněné než na začátku čtrnáctého století.[3] Výnosy pšenice, vyjádřené poměrem počtu semen ke konzumaci a počtu nutného osiva, však po roce 1280 klesaly a ceny potravin stoupaly. V případě dobré sklizně mohl být uvedený poměr až 7:1, ale v nepříznivých letech mohl klesnout až na 2:1 – to znamená, že z každého zasetého semena se sklidily dvě, jedno muselo zůstat jako osivo na další rok a jedno se mohlo konzumovat. Pro srovnání, moderní zemědělství dosahuje výnosů 30:1 nebo více.[3]

Počátek Velkého hladomoru se shodoval s koncem středověkého klimatického optima. V letech 1310 až 1330 zaznamenala severní Evropa nejhorší a nejtrvalejší období nepříznivého počasí v celém středověku, vyznačující se tuhými zimami a chladnými, deštivými léty. Příčinou Velkého hladomoru mohla být sopečná událost,[4] snad vulkánu Tarawera na Novém Zélandu, trvající asi pět let.[5][6]

Měnící se charakter klimatu, neschopnost středověkých vládnoucích systémů účinně řešit krize a úrovně populace na historickém maximu znamenaly, že případný výpadek produkce potravin byl prakticky nezvladatelný.[3]

Hladomor

Evropa v roce 1328

Na jaře 1315 začal ve většině Evropy neobvykle vytrvalý déšť. Pršelo celé jaro a léto a teploty zůstávaly nízké. Za těchto podmínek obilí nemohlo dozrát, což vedlo k rozsáhlým neúrodám. Zrní se muselo skladovat doma v nádobách, aby nenavlhlo. Slámu a seno nešlo usušit, takže pro dobytek nebylo krmivo. Ceny potravin začaly stoupat; v Anglii se mezi jarem a létem 1315 zdvojnásobily. V Lotrinsku vzrostly ceny pšenice o 320 %, čímž se pro rolníky stal chleba nedostupným. Nouzové zásoby obilí pro dlouhodobé mimořádné události byly omezeny na královskou rodinu, šlechtu, bohaté obchodníky a církev. Přelidnění vytvářelo velký tlak na výkonnost zemědělství. Dokonce i jen podprůměrné sklizně měly za následek hladovění některých částí populace; v případě neúrody se stala situace neřešitelnou. Lidé začali sbírat jedlé kořínky, rostliny, trávu, ořechy a kůru lesních stromů.[7]

Rozsah hladomoru popisuje řada zdokumentovaných událostí. Anglický král Eduard II. se 10. srpna 1315 zastavil ve městě St Albans a měl potíže najít zde chléb pro sebe a svůj doprovod; byl to ojedinělý případ, kdy se anglický král nemohl najíst.[8] Francouzi pod vedením Ludvíka X. se pokusili napadnout Flandry, ale jejich armáda uvázla v promáčených polích nizozemské nížiny. Vojsko muselo ustoupit a pálit své zásoby tam, kde je nechalo, neschopno je odnést s sebou.[9]

Na jaře 1316 opět padal déšť na hlavy obyvatel Evropy, vysílené a bez zásob. Postiženy byly všechny vrstvy společnosti, především však rolníci, kteří představovali 95 % populace a kteří neměli žádné zásoby potravin.[10] Pro zmírnění naléhavých potřeb lidé obětovali svou budoucnost porážkou tažných zvířat, konzumací zásob osiva, opouštěním dětí a ponecháním je svému osudu (odrazem toho je příběh „Jeníčka a Mařenky“). Staří lidé si dobrovolně odpírali jídlo, aby mladší generace mohla přežít.[10] Kronikáři té doby uvádějí mnoho případů kanibalismu, ačkoliv přiznávají, že „nelze s jistotou říci, zda tyto zvěsti nejsou pouhými fámami“.[10]

Na jaře 1317 vlhké počasí pokračovalo a hladomor vrcholil. Konečně toho léta se počasí vrátilo k normálu. Tou dobou však již lidé byli natolik oslabení chorobami, jako pneumonie, bronchitida a tuberkulóza, a tolik osiva bylo snědeno, že až do roku 1325 trvalo, než se produkce potravin vrátila na relativně normální úroveň a populace začala znovu růst. Počet obětí je předmětem debat historiků, ale odhaduje se, že mnoho měst a vesnic přišlo o 10–25 % obyvatel.[3] Ačkoli pozdější epidemie moru v letech 1347–1351 zabila více lidí, z postižených oblastí ustoupila během několika měsíců, zatímco Velký hladomor trval celé roky a prodlužoval tak utrpení obyvatelstva.[3]

Velký hladomor postihl především severozápadní Evropu, včetně Britských ostrovů, severní Francie, Nizozemí, Skandinávie, Německa a západního Polska. Zasáhl také některé pobaltské státy s výjimkou nejvýchodnějšího Pobaltí, postiženého pouze nepřímo.[11] Projevil se také v českých zemích. Ušetřeny byly oblasti jižně od Alp a Pyrenejí.

České země

Od prvotního osazení království českého, jak tvrdí všichni, až do nynější doby, totiž léta Páně 1318, do dne Zvěstování páně (25. března), kterého toto píši, nebylo horšího stavu v tomto království, neboť nikdo z nás už nenaříká, jako by měl něco ztratit, ale jako by už byl nadobro zbaven života i všeho, co kdy měl.

…kolik lidí se už stává ubožáky pro takový obecný rozvrat. Z jedné strany trápí lid nejkrutější neúroda přítomné doby, z druhé strany velice trýznivě ubližuje lidem a mučí je nesvornost, macecha života.

Petra Žitavského Kronika[2]

Velký hladomor v českých zemích reflektují kronikáři Petr Žitavský a Dalimil. Žitavský popisuje kopání masových hrobů pro desítky tisíc mrtvých, úhyn dobytka, tuhou zimu roku 1317, kdy v Praze zamrzla Vltava a případy kanibalismu. Ty uvádí také Dalimilova kronika, ačkoliv pouze z doslechu.[2]

Důsledky

Velký hladomor je významný nejen počtem obětí, geografickým rozsahem postižených oblastí a délkou svého trvání, ale také svými trvalými společenskými důsledky.

Církev

Pro tehdejší společnost tvořilo náboženství poslední útočiště pro řešení téměř všech problémů. Jedinou tolerovanou křesťanskou vírou zde byl římský katolicismus (kromě hladomorem zasažených částí Pobaltí, obývaných pravoslavnými křesťany). Zdálo se však, že žádné množství modliteb nepomáhá vyřešit základní příčiny hladomoru. Toto zklamání podkopalo institucionální autoritu římskokatolické církve[3] a pomohlo položit základy pozdějších hnutí, považovaných římskokatolickou církví za kacířská, protože oponovala papežství a vinu za domnělé selhání modliteb přičítala zkorumpovanosti a věroučným pochybením samotné římskokatolické církve.[3]

Kultura

Již před hladomorem trpěla středověká Evropa čtrnáctého století vysokou mírou násilí ve společnosti a dokonce i činy tehdy trestané smrtí, jako je znásilnění a vražda, byly ve srovnání s moderní dobou prokazatelně mnohem běžnější (zejména v poměru k počtu obyvatel).[3][12]

Velký hladomor vedl k prudkému nárůstu kriminality, a to i u dříve spořádaných vrstev, protože lidé se uchylovali k jakýmkoliv způsobům, aby nakrmili sebe nebo svou rodinu.[3]Po několik následujících desetiletí po hladomoru se evropská společnost stala tvrdší a násilnější; Evropa byla ještě méně pohostinným místem než během dvanáctého a třináctého století.[3] To se projevilo ve všech vrstvách společnosti, snad nejvýrazněji ve způsobu válčení během stoleté války. Skončilo období rytířství, charakterizující dvanácté a třinácté století, kdy šlechtici častěji umírali následkem nehod při turnajích než na bitevním poli.[3]

Hladomor také podkopal důvěru v tehdejší vládnoucí systémy, kvůli jejich neschopnosti účinně se vypořádat s krizí.[3]

Populace

Velký hladomor byl jasnou tečkou za obdobím bezprecedentního růstu populace, započatým kolem roku 1050. Přestože podle názoru některých badatelů populační růst tehdy již několik desetiletí zpomaloval, hladomor vysoký přírůstek obyvatel bezpochyby ukončil. Velký hladomor měl závažné důsledky pro budoucí události čtrnáctého století, jako je Černá smrt, kdy byla znovu zasažena již předtím hladem oslabená populace.[3]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Great Famine of 1315–1317 na anglické Wikipedii.

  1. ↑ LUCAS, Henry S. The great European Famine of 1315, 1316, 1317. Speculum. October 1930, s. 343–377. DOI 10.2307/2848143. JSTOR 2848143. 
  2. ↑ a b c d ANTONÍN, Robert; MALANÍKOVÁ, Michaela. Když se jídla nedostává – české středověké refexe „hladových let” v evropském kontextu. In: MOŻEJKO, B. Historia naturalna Jedzenia- Miedzy atykem a XIX wiekem. Gdańsk: [s.n.], 2012. Dostupné online. S. 70–81.
  3. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q RUIZ, Teofilo F. Medieval Europe: Crisis and Renewal. An Age of Crisis: Hunger. The Teaching Company. ISBN 1-56585-710-0. 
  4. ↑ Cantor, Norman L. In the wake of the plague: the Black Death and the world it made. New York: Free Press, 2001. Dostupné online. ISBN 0-684-85735-9. S. 74. 
  5. ↑ Nairn I. A.; SHANE P. R.; COLE J. W.; LEONARD G. J.; SELF S.; PEARSON N. Rhyolite magma processes of the ~AD 1315 Kaharoa eruption episode, Tarawera volcano, New Zealand. Journal of Volcanology and Geothermal Research. 2004, s. 265–94. DOI 10.1016/S0377-0273(03)00381-0. Bibcode 2004JVGR..131..265N. 
  6. ↑ Hodgson K. A.; NAIRN I. A. The c. AD 1315 syn-eruption and AD 1904 post-eruption breakout floods from Lake Tarawera, Haroharo caldera, North Island, New Zealand. New Zealand Journal of Geology and Geophysics. September 2005, s. 491. DOI 10.1080/00288306.2005.9515128. 
  7. ↑ Famine of 1315 [online]. Fordham University [cit. 2010-11-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 August 2011. 
  8. ↑ WARNER, Kathryn. Edward II: The Great Famine, 1315 to 1317 [online]. 28 January 2009 [cit. 2010-11-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 July 2011. 
  9. ↑ GOLDBERG, Fred. Climate Change in the Recent Past [online]. Frontier Centre for Public Policy [cit. 2010-11-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 August 2010. 
  10. ↑ a b c NELSON, Dr. Lynn H. The Great Famine and the Black Death 1315–1317, 1346–1351 [online]. WWW Virtual Library [cit. 2010-11-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 29 April 2011. 
  11. ↑ JORDAN, William C. The Great Famine. Princeton, NJ: Princeton University Press, 1996. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 August 2017. ISBN 1-4008-0417-5. 
  12. ↑ Historické výzkumy vyčíslily, že přibližně 12 % lidí v období 700 až 1500 n. l. umíralo násilnou smrtí, ve srovnání s odhadovanou mírou 1,3 % v 21. století. [1] Archivováno 2. 10. 2016 na Wayback Machine.

Literatura

  • Jordan, William C. The Great Famine: Northern Europe in the Early Fourteenth Century. [s.l.]: Princeton University Press, 1996. Dostupné online. ISBN 0-691-05891-1. (anglicky) 

Média použitá na této stránce

Great famine.jpg
From the Apocalypse in a Biblia Pauperum illuminated at Erfurt around the time of the Great Famine of 1315–1317. Death ("Mors") sits astride a lion whose long tail ends in a ball of flame (Hell). Famine ("Fames") points to her hungry mouth.