Veronika Bromová

Veronika Šrek Bromová
Veronika Šrek Bromová
Rodné jméno	Veronika Bromová
Narození	12. srpna 1966 (58 let) Československo Československo Praha
Národnost	česká
Vzdělání	Vysoká škola uměleckoprůmyslová, obor umění, Applied Art, University Prague
Povolání	vizuální umělkyně, pedagožka, fotografka, performerka, galeristka a kurátorka, Galerie Kabinet Chaos
Rodiče	Pavel Brom Dagmar Bromová
Významná díla	Akademie výtvarných umění v Praze
Webová stránka	www.veronikabromova.cz
Citát Ve svém těle se cítím dobře už léta. Ano, pochybuji občas a říkám si proč zrovna toto tělo?[1]
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Veronika Šrek Bromová (* 12. srpna 1966, Praha) je česká výtvarná umělkyně^[2] a vysokoškolská pedagožka. Přestože je považována zejména za fotografku, součástí její práce jsou také prostorové instalace, objekty, kresby a performance.^[3]

Rodiči Veroniky Bromové jsou grafici a ilustrátoři literatury Dagmar Bromová a Pavel Brom.^[4] V letech 1982–1986 studovala na Střední odborné škole výtvarné Václava Hollara v Praze a v letech 1987–1993 grafiku a ilustraci u Jiřího Šalamouna na Vysoké škola uměleckoprůmyslové v Praze.^[5] Vystavovat začala na počátku 90. let a brzy se stala jednu z nejvyhledávanějších umělkyň její generace. Například v roce 1993 byla vybrána na výstavu Nová jména v Pražském domě fotografie a o rok později na Bienále mladého umění Zvon 94 pořádaném Galerií hlavního města Prahy. Zúčastnila se významných kolektivních výstav Orbis Fictus ve Valdštejnské jízdárně v Praze, Zkušební provoz v pražském Mánesu (obě 1995), putovní výstavy Jistoty a hledání v české fotografii (1996–1997), mezinárodní výstavy Close Echoes v Galerii hlavního města Prahy a Kunsthalle Krems (1998) nebo Fiction intimée v Nadaci Joana Miróa v Barceloně a Espace Elektra v Paříži (1998). V roce 1995 získala hudební ocenění Gramy za obal alba skupiny Šum svistu.^[6] V letech 1997 a 2000 se stala finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého pro umělce a umělkyně do 35 let. V roce 1999 realizovala výstavní projekt v česko-slovenském pavilonu na 48. Benátském bienále současného umění.^[6]

Mezi lety 2002–2011 vedla Ateliér nových médií II. na Akademii výtvarných umění v Praze.^[7] Od roku 2015 vyučuje na Anglo American University v Praze.

V roce 2001 byla jednou z kurátorek výstavy umělců a umělkyň nastupující generace Mladé maso v Galerii hlavního města Prahy. Spolu s výtvarnou umělkyní Veronikou Drahotovou stála v roce 2003 za založením nezávislé galerie Home v Praze. Od roku 2011 v místě svého bydliště v obci Střítež u Poličky pořádá výstavy a další kulturní a vzdělávací akce ve vlastní Galerii Kabinet Chaos.^[8] Vedle umělecké a organizační činnosti se věnuje také arteterapii a artefiletice.^[9]

Na rané dětství a dospívání, jež podle jejích slov strávila „v dílně na výrobu koláží mých kreativních rodičů“ Bromová vzpomíná jako na období, které ji „zásadně ovlivnilo ve způsobu myšlení, chování i přístupu k práci a technologiím“.^[10] Na výstavě v roce 2018, kde se její práce poprvé dostaly do přímé konfrontace s tvorbou jejích rodičů, kurátorka Mariana Serranová k formování Bromové uměleckého názoru podotkla, že ji sice formovalo postmoderní klima přelomu 80. a 90. let, ale „významný vliv přiznává i svým rodičům. Z hlediska poetiky jde především o magičnost a imaginativnost provázanou s vizuálními trendy současného světa. Po formální stránce o princip opakování, fragmentace, skládání, montáže a koláže.“^[4] Sama Bromová v jednom z rozhovorů souvisejících s touto výstavou uvedla, že její reakcí na tvorbu rodičů jsou: „Určitý pokřivený zrcadlo, temnota, která v některých mých věcech vyrůstá, podivný bytosti, který se objevujou, ale i touha porozumět psychice, tělu, jak funguje, nebo nefunguje. Moje práce je reakce na jejich tvorbu. I na to, co jsem prožívala. Pořád hledám cesty, jak to co nejlíp vyjádřit, proto možná vznikla ta potřeba experimentovat s novými médii.“^[11]

Od počátku 90. let se představovala pracemi, jejichž hlavním námětem bylo především ženské tělo. „Myslím, že vztah k tělu a fascinace jím u mě vznikl v pubertě, když mi najednou vyrostly prsa velikosti 4. Tedy skrze ty podivné zkušenosti s vlastním tělem.“^[12] V prvních fotografických sériích využila možností fotomontáže a objevovala možnosti tělesných deformací jako výrazového prostředku. Tu pak jako jedna z prvních českých umělkyň začala začala rozvíjet v digitální manipulace fotografických předloh. Ve zpětném pohledu se více než tento technologický primát ukázal významným příklon k feminním tématům, který dobově odpovídal nástupu feminismu či genderu.

Již ve fotografiích Zakleté princezny (1992), prezentovaných naležato ve světelných boxech, snímala dívčí těla v neobvyklých pozicích, které neodpovídaly očekávané představě o půvabu pohádkových spících princezen.^[13] Podobné téma rozvedla v sérii nemanipulovaných fotografií Róza extáze (1993–1996). V souboru Fotoamputace – Fotoimplantace (1993)^[14] zase využila předloh z vybraných reklamních fotografií, jejichž modelům a modelkám zaměnila tváře a tímto jednoduchým aktem se vztahovala k rasovým a rodovým identitám.

Ve vrcholných pracích z 90. let Bromová téma těla podrobovala digitálně provedeným „anatomickým“ řezům napříč lidským tělem (Rozhovor, 1995)^[15] či pokroucenému zrcadlení vlastního svázaného těla (Zemzoo, 1998–1999).^[16] Slovy historičky umění Mileny Slavické je v Zemzoo pohled na ženské tělo pohledem „na nějaké divné vodní zvíře, na nějakého záhadného živočicha, na neznámého a zmrzačeného tvora. Zázrak ženského těla je v Zemzoo krutě negován.“^[12] K uvedenému dojmu přispíval rovněž biomorfní kinetický objekt připomínající nekonkrétní, monumentalizovanou plyšovou hračku. Vytváření analogií mezi ženským a zvířecím tělem, provokativní nahota, smyslovost i sexualita, ale rovněž dobrovolná deformace a násilí páchané na ženském těle jako fotografická a polemika s idealizovanou představou o ženské kráse byly u Bromové důležitými prvky i v případě jejích dalších fotografických souborů z 2. poloviny 90. let. Zájem o přepjaté pózy a pohyb u jiných modelů a o tělovou deformaci u autoportrétů rovněž předjímal rovněž její pozdější směřování k živé performanci.

Pro tvorbu Veroniky Bromové po roce 2000 byl charakteristický narůstající zájem o téma vztahu člověka k přírodě a mytologii, o pohádkovost a o spojení tělesnosti a duchovní zkušenosti. V rozsáhlém souboru Království (2005–2009), který kromě fotografií zahrnul také videa a objekt, se Bromová situovala do magického světa přírody. S do té doby nevídanou spontaneitou v něm dokumentovala vlastní performance v krajině, které pak v některých fotografiích dále rozvíjela prostředky digitální postprodukce. Království označila „za kus mé cesty, mým životem, krajinou a pocity“, za vyjádření vlastního „fyzického a emociálního světa“, v jehož vrstvách je obsažena „pohádka, tajemno, mytologie“.^[17] V menším souboru Hathořina kabelka (2007) opět pracovala s fotografickými autoportréty, avšak tentokrát v kombinaci s objekty a prostředí přímo vytvářenými v počítači. Inspirována předmětem z vyobrazení staroegyptské bohyně Hathor, které si během návštěvy návštěvy Egypta vyložila jako dámskou kabelku, otevřela témata jako ženství, božství, ženské energie a plodnosti, transcendentálních zážitků, smrti a posmrtného života.^[18] „Bromové Hathor ukrývá ve své kabelce ženskou energii, kosmickou kreativní prasílu, která činila ženu v lidských dějinách objektem adorace i zatracování. Skrze zdánlivě nepatrný předmět se před námi rozkrývá celá symbolika, která obestírá tajemnost božství plodnosti a lásky. Ať už se autorka s bohyní ztotožňuje nebo jen naznačuje její přítomnost „v každé ženě“, odkazuje právě k principu, jehož konkrétní součástí je i Hathor sama“.^[18]

Na Království Bromová bezprostředně navázala prací ovlivněnou přestěhováním na venkovskou rodinnou usedlost Chaos. Obecně vzato v něm rozvíjí výše jmenovaná témata a motivy, avšak s postupem doby fotografii a video začala více kombinovat s kresbami, malbami na plátně a trojrozměrnými objekty z přírodních materiálů. Také v performanci se odpoutala od akcí s cílem pořídit materiál pro fotografie a začala vystupovat živě. V roce 2014 při příležitosti výstavy v Galerii Václava Špály své umělecké záměry popsala slovy: „Fotografická část výstavy se pohybuje na hranici dokumentu a inscenované fotografie, zábavně protikladných disciplín. Baví mě balanc mezi realitou takovou jaká je a realitou fiktivní či skrytou, jejíhož zviditelnění se pokouším dosáhnout viditelnou či neviditelnou manipulací s obrazem.“^[19]

Odlišnou podobu Bromové tvorby zastupují soubory, v nichž zprostředkovává svůj osobní svět v těch necivilnějších konturách. Poprvé se tak stalo v kolekci Moje složky (2004), kterou sestavila ze svých průběžných fotografických záznamů. Jedná se o její dosud technicky nejprostší soubor, kdy Bromová zcela vypustila digitální úpravy snímků a aranžování a zůstala výhradně u detailů vlastního těla a prostředí, ve kterém v té době žila. Výstavu Dopis otci, dopis matce v roce 2011 zase věnovala svým zemřelým rodičům a vedle fotografií původně vzpomínkového charakteru do ní zakomponovala dokumenty a předměty, které se k osobnostem rodičům vázaly. „Tato výstava, byla pro mě vyrovnáváním se s tím, jak rodiče žili a jak jejich život skončil. Také s tím, jak jsem to zvládla. S mnoha rozporuplnými pocity. Se svým zoufalstvím a nemohoucností se k jejich situaci nějak víc konstruktivně postavit v prvních fázích zhoršení jejich stavu. S mnoha emocionálními stavy od strachu, zlosti a smutku k lítosti a vyrovnání se či smíření a odpuštění.“ ^[20]

• Galerie hlavního města Prahy
• Muzeum umění Olomouci ^[21]
• Muzeum a galerie v Poličce
• Centre Georges Pompidou, Paříž
• Národní galerie Praha ^[22]
• Moderna Museet Stockholm, Stockholm
• Galerie Klatovy / Klenová
• Uměleckoprůmyslové muzeum, Praha
• Sbírka fotografie PPF
• Vodka Absolut Collection

• 1990 Tajné fotoalbum. Galerie Modes Robes, Praha
• 1991 Tajné fotoalbum. Supraclub, Praha
• 1993 Dokola. Galerie Radost FX, Praha (s Markétou Othovou)
• 1996 Róza extáze. Galerie Velryba, Praha
• 1996 Měsíc fotografie (Veronika Bromová). Galéria Michalský dvor, Bratislava
• 1996 Milenci. Galerie JNJ, Praha (s Markétou Othovou a Kateřinou Vincourovou)
• 1996 Out of Photo 1. Malá stanica Galéry, Sorosovo centrum, Skopje (s Milenou Dopitovou)
• 1997 Na hraně obzoru. Galerie hl. města Prahy – Staroměstská radnice, Praha
• 1997 Fotografie. Galerie 4, Cheb
• 1998 Různé. Městské muzeum a galerie, Polička
• 1998 Kráska a zvíře. Galerie v kapli, Bruntál
• 1998 Zemzoo. Galerie Nová síň, Praha
• 1999 Zemzoo kousek. Galerie Jáma 10, Ostrava
• 1999 Kousky Mě – kousky N.Y.C.. Galerie a kavárna u Černého pavouka, Ostrava
• 1999 Zemzoo. Galerie hlavního města Prahy – Dům U Zlatého prstenu, Praha
• 1999 Zemzoo. 48. Benátské bienále – Pavilon České a Slovenské republiky, Benátky, Itálie
• 2000 Místa na zemi. Galerie Václava Špály, Praha
• 2000 Parts of me – Parts of N.Y.C.. New York University in Prague, Praha
• 2000 Místa na zemi. Výstavní síň Sokolská 26, Ostrava
• 2001 Kousky mě – kousky New Yorku. Moravská galerie v Brně, Brno
• 2001 Efekt Defekt / Effect Defect. Galerie Feichtner & Mizrahi, Vídeň, Rakousko
• 2002 Efekt Defekt / Effect Defect. České centrum, Berlín
• 2002 Efekt Defekt. Galerie Behémót, Praha
• 2003 Absolut Bromová. Galerie Home, Praha
• 2003 Autobiograph. Kunsthalle Krems
• 2004 Moje soubory. Futura, Praha / Galerie la Garage, Toulouse / Galerie pod radnicí, Ústí nad Orlicí
• 2006 Království. Café Jericho, Praha
• 2006 Krumlovská madona. Egon Schiele Art Centrum, Český Krumlov
• 2007 Hathořina kabelka. Hunt Kastner Artworks, Praha
• 2007 Le sac à main d’Hathor. České centrum, Paříž
• 2008 Království. Galerie hlavního města Prahy – Dům U Kamenného zvonu, Praha
• 2009 Království. Centrum Bohuslava Martinů, Polička
• 2010 Rehabilitace. Galerie Kaple, Valašské Meziříčí / UFFO, Trutnov
• 2011 Dopis otci, dopis matce. Výstavní prostory Archivu MU, Brno
• 2012 Správa z Chaosu. Galéria Fajka, Bratislava
• 2012 Report from Chaos. A2 gallery, Halle
• 2013 Pavouci a pavoučice na půdě. Galerie Půda, Borová u Poličky
• 2014 Příběhy a sny. Městská galerie Litomyšl
• 2014 Příběh Chaosu. Galerie Václava Špály, Praha
• 2014 Stěna pro „Nového kurátora“ (z cyklu Detaily). Centrum Bohuslava Martinů, Polička
• 2014 Ozvěny Chaosu. Galerie NoD, Experimentální prostor NoD / Roxy, Praha
• 2015 Dvě tváře Veroniky Šrek Bromové. Městská galerie a muzeum v Poličce
• 2015 Úlomky Chaosu. Galerie Hraničář, Ústí nad Labem
• 2015 Napojení Chaosu. Galerie Belária, Modřany, Praha
• 2015 Pohledy do jiných světů. Zámek Dobrohoř, Staré Město pod Landštejnem
• 2017 Tělotisky, zrcadla, mandaly. Kulturní Centrum Česká Třebová
• 2018 Veronika Bromová, Dagmar a Pavel Bromovi — Bromfiles — Rodinná manufaktura. Fotograf Gallery, Praha
• 2019 Tekutý obraz – Průhledy k setkávání – já a ty jsme my. Galerie Umakart, Brno
• 2019 Skenyreality. Muzeum umění a designu Benešov
• 2020 Divný jaro. Řečí přírody v kruhu koruny. Galerie Atrium, Praha

Veronika Bromová: Království / Kingdoms. Arbor Vitae, Praha 2008 ISBN 978-80-87164-13-6

• Ženy ve fotografii
• Seznam českých fotografek
• Digitální umění
• Nová média

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Veronika Bromová na Wikimedia Commons
• Oficiální stránky
• Starší oficiální stránky Veroniky Bromové
• Planeta Chaos (web)
• Veronika Bromová v informačním systému abART
• Heslo Veroniky Bromové na artlist.cz
• Heslo Veroniky Bromové v databázi Secondary Archive
• Příspěvky o Veronice Bromové na Artyčok.tv Archivováno 3. 3. 2021 na Wayback Machine.
• Článek Manipulátorka Veronika Bromová není vůbec bláznivá na kultura.idnes.cz
• Článek Veronika Bromová brzy uzavře své Království na designmagazin.cz
• Rozhovor s Veronikou Bromovou (ČRo Vltava, 2020)