Vibrafon

(c) Nadja von Massow, CC BY-SA 4.0

Vibrafon, též vibraharfa nebo zkráceně vibe,^[1] je hudební nástroj podobný xylofonu. Je řazen do skupiny samozvučných bicích nástrojů, při podrobnějším třídění do podskupiny metalofonů, případně melodických bicích nástrojů. První vibrafon představil veřejnosti Američan Hermann Winterhoff v roce 1924. Hráč na tento nástroj se nazývá vibrafonista.^[2]

Od roku 1916 zkoušel nástrojář Hermann Winterhoff vytvořit vibrato efekt pomocí motoricky poháněného mechanismu. Jeho cílem bylo napodobit zvuk lidského hlasu (vox humana). Vyšel z hudebního nástroje marimba, u něhož nahradil dřevěné kameny kovovými. Následně přidal tyč s klapkami umístěnou na horním konci rezonátorů a poháněnou motorem. Tím dosáhl typického pulzujícího zvuku (tremolo), od něhož je odvozen název nástroje - vibrafon. V roce 1924 byl nástroj představen široké veřejnosti prostřednictvím rozhlasových nahrávek a začali se o něj zajímat hudebníci. Další firmy vyráběly obdobné nástroje pod jinými názvy (vibraharp, vibraarfa).^[1]

VIbrafon je nejčastěji spojován s jazzovou hudbou, v níž se prosadil nejdříve. Našel však uplatnění i ve vážné a populární hudbě.^[3]

Podstatou vibrafonu jsou kovové desky různé délky (tzv. kameny), které jsou seřazeny do dvou paralelních řad tak, že jedna řada obsahuje základní tóny a druhá půltóny (podobně jako u klavíru bílé a černé klávesy), dohromady tedy tvoří v každé oktávě kompletní řadu dvanácti půltónů v chromatickém ladění. Kameny se obvykle rozechvívají paličkami, jejichž hlavice jsou nejčastěji potaženy plstí. Lze však použít i hlavice z jiného materiálu (dřevo, kov…), zvuk nástroje je pak jiný. Pod každým kamenem je připevněna kovová trubice (rezonátor), která je svým průměrem a délkou naladěna na odpovídající tón. Každou řadou trubic prochází v horní části hřídel osazená klapkami, kterými lze rezonátory uzavřít, nebo při otáčení hřídele vytvářet v tónu tzv. tremolo efekt. Nástroj je rovněž vybaven pedálovým mechanismem, kterým lze tlumit vibrace kamenů podobně jako pravým pedálem klavíru.^[1]

Kameny vibrafonu jsou ovbykle vyrobeny z hliníku, zřídka z jiných kovových materiálů (mosaz, bronz).^[3] Jsou zavěšeny na šňůře (paracord) provlečené otvory zhruba ve čtvrtině délky od každého konce^{[pozn. 1]}. Ze spodní strany jsou kameny v prostřední části hluboce vybrány, tím se jednak zkrátí jejich délka a zároveň se zvýrazní určité harmonické frekvence.^[4]

Rozsah vibrafonu je f – f³ nebo c¹ – g³. Kvalitní nástroje mají rozsah 3 oktávy a více.^[1]

Na vibrafon se hraje nejméně dvěma paličkami, přičemž hráč drží v každé ruce jednu. Zkušení vibrafonisté často hrají čtyřmi paličkami (v každé ruce dvě), někteří experimentovali i s větším počtem. Intenzitu a barvu zvuku lze ovlivnit volbou hmotnosti hlavice paličky a tvrdosti jejího povrchu. Někteří vibrafonisté experimentovali s netradičními technikami: rozeznívání kamenů smyčcem, údery na rezonátory, pokládání mincí na kameny a další.^[5]

Jedním ze světově nejproslulejších současných vibrafonistů je Gary Burton.^[6][7] Za jeho předchůdce a vzory jsou považování swingař Lionel Hampton a hvězda moderního jazzu Milt Jackson.^[7]

Z českých osobností dosáhl uznání v zahraničí jazzový hudebník Karel Velebný, který vedle vibrafonu hrál na řadu dalších nástrojů včetně saxofonu a klavíru.^[8] Kromě vlastních skupin Studio 5 a S+H Q (později SHQ) působil jako vibrafonista v řadě českých hudebních uskupení.^[9]

Zásluhu na prosazení vibrafonu v Česku má Stanislav Hojný, který ve druhé polovině 20. století vyučoval hru na tento nástroj (a další melodické bicí nástroje) na Pražské konzervatoři. Zkomponoval sérii etud pro vibrafon,^[10][11] které jsou používány ve výuce na ZUŠ a konzervatořích,^[12][13] nebo při přijímacích zkouškách na HAMU.^[14]

Mezinárodně uznávaným vibrafonistou je i český skladatel a pedagog Radek Krampl.^[15][16]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu vibrafon na Wikimedia Commons