Vigoň

Vigoň je příze ze směsi textilních odpadů s různými druhy vláken. Vyrábí se na způsob spřádání mykané vlny.^[1]

Název pochází od vikuně, jihoamerického velblouda, jehož vzácná, velmi drahá srst původně dávala vlákna na výrobu vigoňové příze.^[2]

K původním směsím z čistě vikuňových vláken se postupně přidávalo stále více bavlny, ovčí vlny, textilních odpadů a jiných druhů vláken. V 80. letech minulého století se například tvořily nejčastěji směsi v podobném složení:

S podobnými směsemi se dá dosáhnout snížení nákladů na surovinu až pod 1/5 ceny ovčí vlny.^[3] Od 2. poloviny 19. století se z těchto materiálů označovaných jako "umělá vlna" vyrábělo značné množství přízí.^[4]

Odstřižky z konfekce a hadry z použitých plošných textilií (ze sběru) se rozdělují na tkané a pletené výrobky, zpravidla se musí prát a vlna se karbonizuje kyselinou sírovou. Materiál se pak ručně zbavuje netextilních příměsí (knoflíků, zdrhovadel apod.) a třídí podle druhu materiálu a barvy.^[3]

K rozvolnění plošných textilií se používají trhací stroje. Stroj sestává z 1–5 bubnů opatřených ocelovými kolíky (cca 1–2/cm², délka 4–5 cm). Při pracovní šíři 450 mm může dosáhnout výkonu 180 kg/h. Před trháním se vlákna napouští olejovou emulzí, materiál prochází strojem obvykle 2–3×.

Na nákresu vpravo je znázorněn trhací stroj s podávacími válečky (1), hlavním bubnem s kolíky (2), sítovými bubny (3) a odváděcími válečky (4).

Trhaný materiál a niťový odpad (z textilního zpracování) se pak rozvolňuje až na jednotlivá vlákna na garnetách a druzetách. Tato zařízení pracují na podobném principu jako mykací stroje. Pracovní orgány jsou opatřeny pilkovými nebo drátkovými potahy a stroje s pracovní šířkou do 1500 mm rozvolňují až 300 kg materiálu za hodinu.

Niťový odpad, obzvlášť odpad z filamentů, se pro některé účely seká na určitou délku na gilotinových nebo kruhových strojích.

Vlákenné odpady (zpravidla od předpřádacích strojů přádelen) se zbavují netextilních příměsí na klepacích (willow nebo spirálový klepač) a čechracích (např. crighton) strojích. Stroje pracují na principu smýkání materiálu po roštech, kterými propadávají nespřadatelné příměsi, s výkonem 1000–2500 kg/h.

Lýková vlákna pro vigoňové příze se zpravidla předčišťují na tzv. kotonii (odstranění tvrdých a nadměrně dlouhých vláken). Před zpracováním se musí napouštět olejovou emulzí (2–4 %) a nechávají nejméně 24 hodin odležet.

Bavlna prochází před mísením s ostatními materiály stejnou rozvolňovací a čisticí linkou, jaká se používá při výrobě bavlněných přízí.

Viskózová stříž se dodává lehce slisovaná v balících, které se před mísením musí rozvolnit.

^[3] Vigoňová příze sestává z vláken s velmi rozdílnými a často se měnícími vlastnostmi. Manipulací tj. sestavením několika komponentů do vlákenné směsi se dosáhne určité jakosti příze (pevnost, stejnoměrnost, barevný odstín atd.). Množství materiálu v jedné směsi je omezeno velikostí mísicího zařízení (řádově zhruba do 150 m³), případně velikostí odběratelovy zakázky. Vlastnosti nového mísení se nedají přesně reprodukovat, jednotlivá mísení se proto zpravidla zpracovávají odděleně – po partiích.

Pro některé účely se vypřádají vigoňky s určitým barevným efektem. Manipulaci směsi k tomu účelu se pak říká melanžování.

^[3] Výrobní postup je téměř stejný jako při spřádání mykané vlny. Sestává z mísení, maštění, čechrání, mykání a dopřádání.

Pro každý komponent požadované směsi je v provozu jedno skříňové čechradlo, které rozvolní předkládaný materiál, odváží naprogramované množství a shazuje vlákenné vločky na společný dopravník. Hrubě promíchaný materiál se případně dodatečně rozvolňuje na mykacím čechradle, postřikuje olejovou aviváží (2–7 %) a odvádí do mísicího stroje (nebo komory). Mísení spočívá zpravidla ve vodorovném pokládání tenké vrstvy a svislém odebírání materiálu.

Mykací čechradlo pracuje na stejném principu jako mykací stroj na vlnu, pracovní orgány jsou však opatřeny podstatně hrubšími, zaoblenými zoubky. Úkolem stroje je rozvolnit chomáče vláken na drobnější vločky a dále promísit jednotlivé vlákenné komponenty. Zařízení s pracovní šířkou 1400 mm mohou zpracovat až 1,5 tuny materiálu za hodinu, čechrání probíhá obvykle ve dvou pasážích.

V některých výrobních linkách se používají namísto vlnařských strojů stupňová a bubnová čechradla známá z přádelny bavlny.

Směsi pro vigoňové příze se zpravidla mykají na agregátech se dvěma stroji (hrubé a jemné mykání) za sebou. Pracovní orgány na nových strojích jsou obloženy pilkovými potahy s hustotou cca 100 zoubků na cm². Vlákenná vrstva se po průchodu strojem asi stonásobně zjemní, výsledná pavučinka se dělí na několik desítek proužků zaoblovaných do tvaru přástu na zařízení, kterým je mykací souprava zakončena.

Stroje s pracovní šířkou do 2500 mm mohou dosáhnout výkonu do 100 kg/h.

Přást navinutý na válech se předkládá prstencovým dopřádacím strojům. Ty jsou vybaveny průtahovým ústrojím se zkrutnou trubkou (kontrola krátkých vláken). Vřetena jsou obvykle opatřena nástavci (jedna z alternativ je snímku vpravo), pomocí kterých se snižuje napětí příze při navíjení na potáč a tím i množství přetrhů. Stroje se staví s průměrem prstence 56 mm s možnými otáčkami vřeten do 12.000/min.

Asi do 70. let 20. století se k dopřádání vigoně používaly také selfaktory (viz snímek vpravo dole).

^[3] Většina přízí se vyrábí v rozmezí 100–1000 tex, výjimečně v jemnostech do 40 tex. Charakteristický je měkký omak, matný povrch s našedlým odstínem, velmi nízká pevnost v tahu (asi do 7 cN/tex).V porovnání například s česanými přízemi vykazuje vigoňka značnou nestejnoměrnost.

Použití pro méně náročné výrobky je velmi mnohostranné, příze jsou obzvlášť vhodné pro počesávané, hřejivé tkaniny a pleteniny. K nejpoužívanějším patří:

• svetry, tepláky, dětské pletené zboží, zimní spodní prádlo
• pracovní oděvy, podšívky
• závěsy, přehozy, přikrývky
• prachovky, hadry na čištění, potahy válců na různých strojích a mnoho jiných

V České republice bylo v roce 1989 z vigoňových přízí vyrobeno 60 milionů metrů tkanin a 40 milionů kusů pleteného zboží (tepláky). ^[5] V roce 2008 však nebyl v ČR stejně jako v celé EU znám ani jeden výrobce vigoňky. Výroba zde dnes není rentabilní (značný podíl ruční práce) a vigoňka byla v posledních letech u mnohých tkanin a pletenin nahrazena jinými druhy příze, např. přízemi vyrobenými z odpadů mnohem výkonnějším frikčním předením.^[6]

• Nötzold: Handbuch der Streichgarn- und Vigognespinnerei, Fachbuchverlag Leipzig 1970
• Pospíšil a kol.:Příručka textilního odborníka (SNTL Praha 1981)