Vij (opera)

Vij
Skladatel Karel Moor
Základní informace
Žánr	opera
Skladatel	Karel Moor
Libretista	František Khol
Počet dějství	1 (a předehra)
Originální jazyk	čeština
Literární předloha	Nikolaj Vasiljevič Gogol: Vij
Datum vzniku	1902, revize 1910
Premiéra	14. července 1903, Praha, Národní divadlo
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vij je opera (fantastická pohádka) o jednom dějství s předehrou českého skladatele Karla Moora na libreto Františka Khola, napsané na námět stejnojmenné povídky Nikolaje Vasiljeviče Gogola ze sbírky Mirgorod. Její hudba je novoromantická, s dobovou atmosférou dekadence (fin de siècle).

Kritika vyčítala libretu především malou dramatičnost: celá první část příběhu je představena jen ve vyprávění strašidel. (Toulavý student Choma Brut narazí v lese na mladou dívku, která je čarodějnicí; odolá však jejím svodům a nábožným říkáním ji zraní tak, že zemře. Umírající čarodějnice se doplazí do rodného statku a na smrtelném loži svého otce žádá, aby ji nepohřbíval, dokud její mrtvolu nebude jednu noc strážit Choma. Ten, nic netuše, dorazí ráno do statku čarodějčina otce, kde ho všichni uvítají a hostí; navečer jej pak přimějí, aby se podjal úkolu strážit přes noc mrtvou.) I zbytek opery je dramaticky chudý.^[1]

Skladatele přitahovala spíše pitoreskní atmosféra příběhu. Síla jeho hudby je podle kritiky ve vytváření nálady, od ponuře chmurné po sabaticky vášnivou. Vyčítána jí však byla jistá beztvarost a jednotvárnost, zejména v tempu a dynamice, zpěv se příliš podřizoval orchestru, kterým byl i přehlušován, a vykazoval značné deklamační vady.^[1]

V Národním divadle byl Vij proveden poprvé 14. července 1903 – poprvé v kombinaci s operou Dobrou noc, pane Pantalone Alberta Grisara – a dosáhl jen minimálního počtu tří repríz.^[2] Jedním z důvodů bylo, že inscenace, zejména kostýmy, byly namísto hrozivých spíše směšné, a dílo se tak – přes vynikající výkon Anny Slavíkové jako svůdné čarodějnice – míjelo účinkem.^[1] Kromě toho ho uvedlo ještě Zemském divadle v Brně (premiéra 15. října 1903).^[3]

Zapomenutou operu připomněl zahajovací koncert sezóny 2016-2017 Národního divadla v Praze, na němž mj. Ivan Kusnjer zazpíval árii otce Timofeje (ďáčka) z Vije.^[4]

Osoby a první obsazení

Děj opery

Odehrává se asi 50 verst od Kyjeva v malém panském kostelíku, dávno již opuštěném, od soumraku až do svítání.

Předehra

Předehra líčí sběh duchů při zprávě o smrti čarodějnice (tercet lesních žínek Den již kles v lůno lesů a sbor Slyšíme hlas, jenž volá nás). Bludička vypravuje o zápase se studentem (zpěv Již vládla noc, když v kraj jsem táhla v šeru), domácí skřítek líčí smrt a poslední vůli její (zpěv Já seděl právě na peci a hlídal celý dům), a když pak dodá, že vrah ještě téhož jitra do statku velitelky přišel a již této noci v chrámě jejich u ní na stráži státi bude, ustoupí všeobecný nářek radostnému jásotu, neboť vládne v říši duchů zákon, dle něhož možno bude mrtvou velitelku navrátiti životu, podaří-li se jim ještě do svítání vraha kouzlem přemoci (zpěv první divé žínky Slyšte, bratři, sestry, slyšte).

I umlouvají se nadšeně, čím vším přispějí k záchraně své paní. Chtějí zlákati studenta nejluznějšími zjevy a poklady přírody, a nepoddá-li se, chtějí ustrašiti ho nejhrůznějšími zjevy říše děsu (tanec duchů Při tanci ve volném rythmu…. Volným kruhem sestry s druhem). A když ani strach ho nepřemůže, zavolají otce Vije (onu personifikovanou černozemní sílu, kterou fantasie maloruského lidu nakreslila jako silného, zemí a mechem pokrytého muže, jehož víčka až na zem sahají – aby naznačila slepost nezdolné síly živlu), aby ho silou svojí zničil a tím je pomstil. A mezitím, co Vij, jenž pod chrámem sídlí, hromovým hlasem pomoc jim slibuje, ozvou se nedaleko kostelíka hrany oznamující, že průvod pohřební s mrtvou již ze statku vyšel, a při zvucích těch příšery se rozprchnou (sbor Otče Viji, zvedni šíji s odpověďmi Vije).

Proměna

Při zdvižení opony viděti jest týž vnitřek chrámu jako v předehře. Zarachotí klíč, dvéře se otevrou a jimi vstoupí dva kozáci s pochodněmi a počnou rozsvěcovat světla chrámová. Otevřenými dveřmi slyšeti jest zpěv průvodu, který zvolna vstupuje do chrámu (sbor V zahradě života nad květů hlavy a zpěv ďáčka Ó Bože, jenž jsi ze své velké moci). Kozáci postaví rakev na katafalk, dívky dopějí píseň, otec dojemně rozloučí se s mrtvou dcerou (zpěv otce Ó dcero milá, květe mého žití) a všichni odcházejí pak i s ďáčkem, který několika slovy dodává ještě ustrašenému Chomovi odvahy. Student totiž poznal v zemřelé čarodějnici z včerejší noci, a byť mu i ďáček kropáč se svěcenou vodou a křídu k obraně proti nečistým duchům zanechal, strach před novými zápasy a strašidelnými zjevy říše noci tísní jeho duši (árie Chomy Již usnul den, noc vládla nad krajem, duet s ďáčkem Neboj se synu můj, důvěřuj v Boha svého… Svěcenou křídou čarokruh a modlitba Chomy Ó Bože, na nebeské výsosti).

A hrůzné ty představy strachu brzo mění se též v skutek. Sotva totiž osaměl v chrámě, vstane mrtvá z rakve a vášnivou písní lásky snaží se ho k sobě přilákati (zpěv čarodějnice Své černé perutě rozpjala noc). A když se student nepoddává, tlesknutím promění scenu v luznou luku s hustým lesem v pozadí, z něhož vybíhají divé žínky, skřítkové, lesní a polní duchové a bludičky ku milostným hrám a tancům (rozsáhlý rej duchů –Přicházíme z říše báje, lesní žínky: Luli, luli, luli ještě krok, domácí skřítci: Bludičko, družičko, bludičky: Já ubohá bludička, lesní a polní duchové: Z hájů, lesů, polí a luk). Skřítkové stíhají bludičky, lesní a polní duchové divé žínky, a zpěvy jejich vrcholí v apotheosu mladé, žhavé lásky, když vstoupí mezi ně čarodějnice v nádherném oděvu princezny z pohádky a milostnou písní strhne Chomu k sobě (duet Pojď už, milý, v náruč moji… Žhavou touhou srdce puká). Již, již vydává se jí student, když z podzemí ozve se hlas Vije: „Musíš dřív se vzdáti Boha, než k nám vstoupí tvoje noha,“ a probudí ho z opojení. Nyní již marně zní svůdná píseň čarodějky, hlas ze země vycházející připomenul mu jeho povinnost. Skočí zpět ku klekátku a svěcenou vodou pokropí přeludy (scéna Náš je nyní – Viji slyš).

Hromová rána zazní. Luzné zjevy zmizí, měsíc shasne, a jen blesky chvílemi se křižující osvětlují čarodějnici, jež zbavena nádherného svého šatu, jako ježibaba v plachetce Chomovi hrozí. Avšak on se nebojí. Nyní teprve pochopil, které moci by propadl, kdyby se byl poddal, a proto, ač se všech stran černé můry, upíři, plivníci, polednice a běsi naň dorážejí, nepřijímá nabídku čarodějnice, aby se jí vzdal a s nimi život věčně radostný žil (duet Ty jsi povstal plný vzdoru… Rychle jak chrti). A tak, když vidí čarodějnice marné pokusy příšer přemoci Chomu, jenž stojí v kruhu kresleném svěcenou křídou, káže přivésti Vije.

Hrůza a strach jímá Chomu, když slyší jeho hlas. Nehledí naň, neboť ví, že by pohledu toho nesnesl, nepřijímá však přec smírné nabídky Vijovy a volaje rozhodné své „ne“, v nejvyšší úzkosti volá též Boha o pomoc. Avšak pomoc nepřichází Již cítí, že se Vij blíží, a slyše jeho rozkaz: „Zvedněte má víčka, ať ho uvidím“, mimoděk vstane k obraně a pohlédne naň. Nesnese však toho pohledu a klesá k zemi – hrůzou zmíraje (scéna Tož sem zavolejte otce Vije).

V tom ozvou se jitřní zvony zvoucí k panichidě. Příšery se rozprchnou a čarodějnice klesne zpět do rakve. – Je ticho v kostelíku. Hrany dozní, první šikmé paprsky sluneční vnikají na scenu a osvětlují mrtvého Chomu. Venku ozvou se šalmaje pastýřů ženoucích stáda svá na pastvu. Pak ozve se píseň ďáčkova. Klíč zarachotí, dvéře se otevrou a vstoupivší kněz pozná spoustu – dílo ďáblovo – a kleká k modlitbě za Chomu (zpěv ďáčka Mladé jitro na východě vstává).^[5]

Odkazy

Reference

Literatura

• JANOTA, Dalibor; KUČERA, Jan P. Malá encyklopedie české opery. Praha, Litomyšl: Paseka, 1999. ISBN 80-7185-236-8. S. 289. 

Externí odkazy

• Vij v databázi Archivu Národního divadla
• Libreto Vije v databázi Kramerius