Vikev huňatá
Vikev huňatá | |
---|---|
Vikev huňatá (Vicia villosa) | |
Vědecká klasifikace | |
Říše | rostliny (Plantae) |
Podříše | cévnaté rostliny (Tracheobionta) |
Oddělení | krytosemenné (Magnoliophyta) |
Třída | vyšší dvouděložné (Rosopsida) |
Řád | bobotvaré (Fabales) |
Čeleď | bobovité (Fabaceae) |
Tribus | Fabeae |
Rod | vikev (Vicia) |
Binomické jméno | |
Vicia villosa Roth, 1793 | |
Poddruhy rostoucí v ČR | |
| |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Vikev huňatá (Vicia villosa) je jednoletá, poměrně mohutná, vystoupavá, poléhavá nebo popínavá bylina hustě porostlá drobnými chlupy, které ji dávají stříbřitý nádech. Je v české přírodě sice nepůvodní druh, ale je hojně rozšířena a považována za archeofyt. Dříve se na polích často pěstovala jako krmivo pro domácí zvířata a pomoci semen se rozšiřovala do okolní krajiny. V ČR je nejhojnější v termofytiku, v mezofytiku se vyskytuje roztroušeně a do vyšších chladnějších poloh bývá zavlékána jen ojediněle.[1][2][3]
Rozšíření
Hlavní oblasti původu vikve huňaté jsou Středomoří a jihovýchodní Evropa, snad i Kavkaz a v přilehlá Přední Asie, odkud se v dávné minulosti rozšířila do Střední Asie i severozápadní Afriky. Přesnější určení původu je již obtížné, ne-li nemožné. Tato hodnotná pícnina byla zaváděna i do ostatních části Evropy, kde se dostávala do volné přírody a nyní jako planě rostoucí rostlina se vyskytuje, vyjma severských oblastí, téměř po celém evropském kontinentu. Lidským přičiněním se dostala i do Severní Ameriky, kde se ji dobře daří a na některých místech, např. v Kalifornii, je považována za invazní rostlinu.[2][3][4]
Ekologie
Nejčastěji roste na slunných, teplých a sušších stanovištích, prospívá v propustných půdách o různé zrnitost a dobře snáší sucho. Vyskytuje se na loukách, polích, úhorech, v křovinách, lesních lemech i po okrajích cest. Šíří se na náspech podél nově budovaných komunikací, na skládkách, rumištích a všeobecně na lidmi ovlivněných stanovištích s nezapojeným travním krytem. Dobře roste na půdách chudých na dusík, který získává z atmosféry symbiózou s bakteriemi rodu Rhizobium. Kvete od června do srpna.
Při podzimním výsevu semena ještě do příchodu zimy vyklíčí, přečkají zimu pod sněhem a na jaře semenáče pokračují v růstu. Prvé květy se objevují v červnu a plody dozrávají v srpnu. Při jarním výsevu kvete a semena zrají asi o měsíc později. Klíčí již při teplotě 2 °C, je ze všech vikví rostoucích v Česku nejméně náročná na vláhu. Ploidie druhu je 2n = 14.[2][3][5]
Popis
Jednoletá nebo dvouletá rostlina s vystoupavou, popínavou nebo poléhavou lodyhou dlouhou až 130 cm, vyrůstající z tenkého, až 30 cm hluboko sahajícího, hustě rozvětveného kořene. Lodyha je od báze větvená, hranatá a hustě chlupatá. Řapíkaté listy jsou sudozpeřené, mají 6 až 8 párů krátce řapíčkatých lístků a jsou ukončeny rozvětveným úponkem. Lístky jsou úzce eliptické, 15 až 25 mm dlouhé, na vrcholu okrouhlé nebo špičaté, jasně zelené a dlouze chlupaté. Stejně chlupaté jsou i polostřelovité palisty dlouhé 5 až 20 mm.
Květy s krátkými stopkami vytvářejí hroznovitá květenství se stopkami asi 10 cm dlouhými. Jednostranná, poměrně dlouhá květenství vyrůstají z úžlabí listů a jsou tvořená 10 až 35 šikmo odstálými květy. Pětičetný, zvonkovitý, u báze vydutý, dlouze chlupatý kalich má horní trojúhelníkovité cípy kratší než šídlovité spodní. Koruna je asi 15 mm dlouhá, světle až sytě modrofialová, někdy je dvoubarevná - okrouhlá pavéza je modrofialová, člunek a křídla světle fialová až bílá. Květy jsou opylovány hlavně čmeláky, u případného samoopylení se vyvine menší množství semen.
Plod je oválný až podlouhlý, asi 25 mm dlouhý a 8 mm široký lusk, který bývá lysý, světle hnědý a v době zralosti se otevírá dvěma chlopněmi. Obsahuje dvě až tři kulovitá semena velká asi 4 mm, ze všech vikví nejmenší. Jsou hladká a mají barvu tmavě hnědou až zelenavě hnědou s černými skvrnami. Rostlina vytvoří průměrně 250 silně dormantních semen, která vzklíčí z hloubky více než 6 cm a podržují si klíčivost déle než deset roků.[1][2][3][4][5][6]
Taxonomie
Vikev huňatá je druh proměnlivý v mohutnosti rostliny, tvaru lístků, hustotě chlupů i barvě květů. V České republice se rozlišují dva poddruhy:
- vikev huňatá pravá (Vicia villosa Roth subsp. villosa)
- vikev huňatá olysalá (Vicia villosa Roth subsp. varia (Host.) Corb.)
Poddruh vikev huňatá olysalá se od nominátního poddruhu odlišuje řidším oděním lodyhy i kalichu, spodní kališní cípy nemá delší než korunní trubku a má kratší stopky květenství.
Bylo vyšlechtěno množství kultivarů s požadovanými vlastnostmi, jako jsou větší a mohutnější vzrůst, bohatěji větvené lodyhy, větší a hustěji vyrůstající lístky, plody s více semeny a pod. Mnohé z nich se šíří z polí na přirozená stanoviště a kříží s původními populacemi.[2][3]
Význam
Vikev huňatá má význam v pícninářství, kde se využívá na zelení krmení, k silážování, na pastvu (odolává pošlapání) nebo se zaorává na zelené hnojení. Má poléhavé lodyhy a bývá pěstovaná ve směskách s podpůrnými plodinami, obilninami nebo travinami, jako ozimá nebo jarní meziplodina po obilninách nebo okopaninách. Z jednoho hektaru se získá 15 až 20 tun zeleného krmiva. Sklízí se nejpozději v době, kdy kvete 50 % rostlin v porostu.
Má mírně menší krmnou hodnotu než jetel a vojtěška, obsah bílkovin bývá 12 až 20 %. Obsahuje větší množství hořkých látek, které při větším podílu ve směskách mohou přecházet do mléka. Špatně se získává osivo, lusky dozrávají nestejně a semena samovolně vypadávají.
Rostliny a hlavně semena obsahují toxické glykosidy i aminokyseliny a jejích nepřiměřená konzumace může u dobytka způsobit dermatitidu a u drůbeže i mortalitu. Květy těchto rostlin jsou velmi atraktivní pro různý opylující hmyz, který jim dává přednost před ostatními. Ve skutečnosti však květy vikve huňaté bývají opyleny jen robustními čmeláky s dlouhým sosákem.[2][3][4][6]
Galerie
Odkazy
Reference
- ↑ a b SLAVÍK, Bohumil. Květena ČR, díl 4. Praha: Academia, 1995. 529 s. ISBN 80-200-0384-3. Kapitola Vikev huňatá, s. 402–403.
- ↑ a b c d e f HOUSKA, Jindřich. BOTANY.cz: Vikev huňatá [online]. O. s. Přírodovědná společnost, BOTANY.cz, rev. 14.07.2007 [cit. 2017-08-07]. Dostupné online. (česky)
- ↑ a b c d e f HRONEŠ, Michal. Natura Bohemica: Vikev huňatá [online]. Natura Bohemica, Olomouc, rev. 22.01.2013 [cit. 2017-08-07]. Dostupné online. (česky)
- ↑ a b c PERALTA DE ANDRÉS, Javier. Invasive Species Compendium: Vikev huňatá [online]. CABI (Centre for Agriculture and Biosciences International), Wallingford, UK, rev. 07.01.2015 [cit. 2017-08-07]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b BERTOVÁ, Lydia. Flóra Slovenska IV/4: Vika huňatá [online]. VEDA, Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, Bratislava, SK, 1988 [cit. 2017-08-07]. S. 176–177. Dostupné online. (slovensky)[nedostupný zdroj]
- ↑ a b UNDERSANDER, D. J.; EHLKE, N. J.; KAMINSKI, A. R. et al. Fruits of Warm Climates: Hairy Vetch [online]. Purdue University, West Lafayette, IN, USA [cit. 2017-08-07]. Dostupné online. (anglicky)
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu vikev huňatá na Wikimedia Commons
- Taxon Vicia villosa ve Wikidruzích
- Botanický ústav AV ČR – rozšíření vikve huňaté v ČR
Média použitá na této stránce
Autor:
- Information-silk.png: Mark James
- derivative work: KSiOM(Talk)
A tiny blue 'i' information icon converted from the Silk icon set at famfamfam.com
Autor: No machine-readable author provided. Fabelfroh assumed (based on copyright claims)., Licence: CC BY-SA 3.0
Vicia villosa, Kristian Peters 3.7.2004, Warnow-Wiesen
Autor: , Licence: CC0
Vogelwicke (Vicia cracca) im Naturschutzgebiet „St. Arnualer Wiesen“
Autor: Yoko Nekonomania, Licence: CC BY 2.0
Hairy Vetch.
ヘアリーベッチ。Autor: Harry Rose from South West Rocks, Australia, Licence: CC BY 2.0
Introduced, cool-season, annual, hairy, trailing or climbing legume. Leaves are pinnate (12-16 leaflets) and end in tendrils. Flowerheads are racemes of 3-40 violet-blue pealike flowers (sometimes with white or yellow wings). Brown bean-like pods grow to 4 cm long. Flowering is in winter and spring. A native of Europe, it is occasionally sown for winter and spring feed; more so when developing new country. Requires well-drained soils, with low exchangeable aluminium levels and at least moderate fertility. Provides a high protein, high digestibility and low bloat-risk forage over the autumn to spring period; winter growth is generally poor, but spring growth is strong. Has poor palatability, especially when young. It can take several days for cattle to become accustomed to it, but then they readily eat it. Occasionally causes vetch toxicoses in cattle, leading to ill thrift and possibly death; rare in hay and silage. Do not graze before young plants have branched. It is important to build the seedbank in the first year; stock lightly or leave ungrazed from flowering onwards to maximise seed set. More tolerant of cattle than sheep; persists best under less intense grazing systems.
Autor: Harry Rose from South West Rocks, Australia, Licence: CC BY 2.0
Introduced, cool-season, annual, hairy, trailing or climbing legume. Leaves are pinnate (12-16 leaflets) and end in tendrils. Flowerheads are racemes of 3-40 violet-blue pealike flowers (sometimes with white or yellow wings). Brown bean-like pods grow to 4 cm long. Flowering is in winter and spring. A native of Europe, it is occasionally sown for winter and spring feed; more so when developing new country. Requires well-drained soils, with low exchangeable aluminium levels and at least moderate fertility. Provides a high protein, high digestibility and low bloat-risk forage over the autumn to spring period; winter growth is generally poor, but spring growth is strong. Has poor palatability, especially when young. It can take several days for cattle to become accustomed to it, but then they readily eat it. Occasionally causes vetch toxicoses in cattle, leading to ill thrift and possibly death; rare in hay and silage. Do not graze before young plants have branched. It is important to build the seedbank in the first year; stock lightly or leave ungrazed from flowering onwards to maximise seed set. More tolerant of cattle than sheep; persists best under less intense grazing systems.
Autor: Harry Rose from South West Rocks, Australia, Licence: CC BY 2.0
Introduced, cool-season, annual, hairy, trailing or climbing legume. Leaves are pinnate (12-16 leaflets) and end in tendrils. Flowerheads are racemes of 3-40 violet-blue pealike flowers (sometimes with white or yellow wings). Brown bean-like pods grow to 4 cm long. Flowering is in winter and spring. A native of Europe, it is occasionally sown for winter and spring feed; more so when developing new country. Requires well-drained soils, with low exchangeable aluminium levels and at least moderate fertility. Provides a high protein, high digestibility and low bloat-risk forage over the autumn to spring period; winter growth is generally poor, but spring growth is strong. Has poor palatability, especially when young. It can take several days for cattle to become accustomed to it, but then they readily eat it. Occasionally causes vetch toxicoses in cattle, leading to ill thrift and possibly death; rare in hay and silage. Do not graze before young plants have branched. It is important to build the seedbank in the first year; stock lightly or leave ungrazed from flowering onwards to maximise seed set. More tolerant of cattle than sheep; persists best under less intense grazing systems.
Autor: Harry Rose from South West Rocks, Australia, Licence: CC BY 2.0
Introduced, cool-season, annual, hairy, trailing or climbing legume. Leaves are pinnate (12-16 leaflets) and end in tendrils. Flowerheads are racemes of 3-40 violet-blue pealike flowers (sometimes with white or yellow wings). Brown bean-like pods grow to 4 cm long. Flowering is in winter and spring. A native of Europe, it is occasionally sown for winter and spring feed; more so when developing new country. Requires well-drained soils, with low exchangeable aluminium levels and at least moderate fertility. Provides a high protein, high digestibility and low bloat-risk forage over the autumn to spring period; winter growth is generally poor, but spring growth is strong. Has poor palatability, especially when young. It can take several days for cattle to become accustomed to it, but then they readily eat it. Occasionally causes vetch toxicoses in cattle, leading to ill thrift and possibly death; rare in hay and silage. Do not graze before young plants have branched. It is important to build the seedbank in the first year; stock lightly or leave ungrazed from flowering onwards to maximise seed set. More tolerant of cattle than sheep; persists best under less intense grazing systems.