Viktor Alksnis
| Viktor Imantovič Alksnis | |
|---|---|
 Viktor Alksnis (2008) | |
| Stranická příslušnost | |
| Členství | Komunistická strana Sovětského svazu |
| Narození | 21. června 1950 Taštagol |
| Úmrtí | 1. ledna 2025 (ve věku 74 let) Mytišči |
| Národnost | Lotyši |
| Rodiče | Imants Alksnis |
| Příbuzní | Yakov Alksnis (děd) |
| Alma mater | Riga Higher Military Aviation Engineering School |
| Profese | politik, voják a poslanec Státní dumy |
| Ocenění | medaile Za bojové zásluhy medaile Za bezchybnou službu 3. třídy medaile Za bezchybnou službu 2. třídy medaile Za bezchybnou službu medaile 60. výročí Ozbrojených sil SSSR … více na Wikidatech |
| Commons | Viktor Alksnis |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Viktor Imantovič Alksnis (rusky Виктор Имантович Алкснис, lotyšsky Viktors Alksnis; 21. června 1950 Taštagol – 1. ledna 2025[1]) byl ruský politik lotyšského původu.
Byl vnukem Jakova Alksnise, důstojníka Rudé armády popraveného za Velké čistky.[2] Narodil se ve vyhnanství na Sibiři, v roce 1957 mu bylo dovoleno žít v Rize, kde vystudoval školu pro vojenské letce. V Sovětském letectvu získal hodnost plukovníka a medaili Za bojové zásluhy.
V roce 1989 byl zvolen na Sjezd lidových poslanců SSSR a v roce 1990 se stal členem Nejvyššího sovětu Lotyšské SSR. Profiloval se jako jeden z hlavních konzervativců a odpůrců Michaila Sergejeviče Gorbačova, pro své militantní postoje získal přezdívku „černý plukovník“.[3] Odmítal snahu o nezávislost Lotyšska a zastával se ruské menšiny, po rozpadu Sovětského svazu byl zbaven poslaneckého mandátu a propuštěn z armády, pak se usadil ve vsi Tučkovo u Moskvy.
V roce 1992 byl jedním ze zakladatelů Fronty národní spásy, usilující o svržení Borise Jelcina a návrat k sovětským pořádkům. V letech 1999 až 2007 byl poslancem Státní dumy za strany Ruský všelidový svaz a Vlast. Patřil k ruským nacionalistům, podporoval nezávislost Podněstří a připojení Krymu k Rusku. Před prezidentskými volbami v roce 2018 se zapojil do kampaně Pavla Grudinina.[4]
Vystupoval jako zastánce svobodného softwaru a podpořil Alexandra Ponosova, učitele souzeného za nelegální užívání programů.[5]
Reference
- ↑ АНТОНОВ, Антон. Умер Виктор Алкснис [online]. Vz.ru, 2025-01-01 [cit. 2025-01-02]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ Биография, доходы и личная жизнь Виктора Алксниса - Свободная Пресса - Биография. Личная жизнь. Доходы. Факты Биографии. - Свободная Пресса. svpressa.ru [online]. [cit. 2021-05-14]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ «Чёрный полковник» : как сложилась судьба Виктора Алксниса, депутата из 1990-х. Яндекс Дзен | Блогерская платформа [online]. [cit. 2021-05-14]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ Виктор Алкснис: Кому не дают покоя счета Грудинина?. беловка.рус [online]. [cit. 2021-05-14]. Dostupné online.
- ↑ Алкснис и Поносов: лица российской OpenSource- революции. CNews.ru [online]. [cit. 2021-05-14]. Dostupné online.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Viktor Imantovič Alksnis na Wikimedia Commons - https://persona.rin.ru/eng/view/f/0/10618/victor-alksnis-imantovich
Média použitá na této stránce