Viktor Dankl

Viktor Dankl
Velitel 11. armády na italské frontě
Ve funkci: 14. března 1916 – 18. června 1916
Předchůdce	nově zřízená funkce
Nástupce	Franz Rohr von Denta
Velitel 1. armády na východní frontě
Ve funkci: srpen 1914 – 23. května 1915
Předchůdce	nově zřízená funkce
Nástupce	Karl von Kirchbach
Velitel 14. armádního sboru v Innsbrucku
Ve funkci: 1912 – 1914
Předchůdce	Johann von Schemua
Nástupce	arcivévoda Josef Ferdinand
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	generálplukovník (1916), generál jezdectva (1912), polní podmaršál (1907), generálmajor (1903)
Narození	18. září 1854 Udine
Úmrtí	8. ledna 1941 (ve věku 86 let) Innsbruck
Místo pohřbení	Innsbruck
Titul	hrabě (1918)
Alma mater	Tereziánská vojenská akademie
Profese	důstojník a politik
Ocenění	komandér Vojenského řádu Marie Terezie Řád železné koruny velkokříž Císařského řádu Leopoldova Vojenský řád Marie Terezie
Commons	Viktor Dankl von Krasnik
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Viktor hrabě Dankl z Krasniku (německy Viktor Julius Ignaz Ferdinand Graf Dankl von Krasnik) (18. září 1854 Udine – 8. ledna 1941 Innsbruck) byl rakousko-uherský generál, jeden z vrchních velitelů c. k. armády za první světové války. Ve vojsku sloužil od roku 1873 a vystřídal řadu posádek v celé monarchii, byl také důstojníkem generálního štábu. V roce 1914 byl jmenován velitelem I. armády na východní frontě a vybojoval vítěznou bitvu u Krašniku. V letech 1915–1916 byl velitelem c. k. zeměbrany v Tyrolsku. V roce 1916 byl povýšen do hodnosti generálplukovníka a převzal velení 11. armády v Itálii. Po kritice ze strany vrchního velení rezignoval a do konce války zastával čestou ceremoniální funkci plukovníka císařských gard. V roce 1917 byl jmenován členem Panské sněmovny a v roce 1918 získal titul hraběe.

Narodil se do rodiny důstojníka c.k. hejtmana Ignaze Dankla a jeho manželky Amálie, rozené Pozzi. Roku 1865 se rodina po odchodu otce z armády odstěhovala do Görzu a později do Terstu. V obou městech studoval německé gymnázium. První vojenskou průpravu získal na kadetní škole v Sankt Pölten a v roce 1870 přešel na Tereziánskou vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě. Do armády vstoupil v roce 1873 jako poručík a byl převelen k dragounům. V letech 1877–1879 studoval na Válečné škole (K.u.k. Kriegschule) ve Vídni a od 1. prosince 1880 byl přidělen k 8. brigádě jezdectva do Prahy jako štábní důstojník. Roku 1883 byl odvelen k hlavnímu štábu 32. pěší divize v Budapešti. Roku 1896 byl jmenován vedoucím štábu 13. armádního sboru v Záhřebu. Roku 1899 byl jmenován vedoucím centrální kanceláře generálního štábu ve Vídni. Po povýšení na generálmajora 16. května 1903 převzal velení nad 66. pěší brigádou v Komárně. Roku 1905 mu bylo svěřeno velení nad 16. pěší brigádou v Tridentu. S povýšením do hodnosti polního podmaršála v roce 1907 se stal velitelem 36. pěší divize v Záhřebu.^[1] Před začátkem 1. světové války dosáhl vrcholu kariéry převzetím velení 14. armádního sboru v Innsbrucku. Zodpovídal za ochranu severního, jižního a welschského Tyrolska.^[2][3]

V roce 1912 byl povýšen na generála jezdectva^[4] a na začátku první světové války se stal vrchním velitelem I. armády na východní frontě. Jeho armádní uskupení se skládalo 1., 5. a 10. armádního sboru.^[5] V roce 1914 získal pro Rakousko-Uhersko první vítězství nad Rusy v bitvě u Krašniku. Se svými jednotkami postoupil od 23. až 25. srpna 1914 k Lublinu.

V květnu 1915 byl převelen na italskou frontu a převzal velení nad obranou Tyrol. S nedostatečnými silami se mu podařilo zastavit italské útoky do té doby, než dorazily posily z ruské fronty. V březnu 1916 převzal velení nad jarní ofenzivou v Trentinu. Po povýšení na generálplukovníka 1. května 1916^[6] vedl útoky 11. armády jižně od Rovereta a Zugna Torta a dobyl skoro celé Vallarsa, Col Santo masív až po Monte Pasubio a Val Posino jižně od Arsiero.

Přes dílčí úspěchy byl kritizován za příliš pomalý postup ze strany svého nadřízeného arcivévody Evžena a náčelníka generálního štábu Franze Conrada. Kvůli této kritice a i ze zdravotních důvodů ještě v létě 1916 rezignoval na svůj post. Velení 11. armády převzal Franz Rohr von Denta.^[7] Dankl odešel do Vídně, kde do konce války zastával ceremoniální čestnou hodnost plukovníka císařských gard.^[8] V armádě byl formálně odeslán do penze k datu 1. prosince 1918.^[9]

Jako velitel armádního sboru obdržel titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence (1912). V roce 1917 byl povýšen do stavu svobodných pánů a téhož roku se stal doživotním členem rakouské Panské sněmovny. V roce 1918 obdržel k baronskému titulu predikát von Krasnik odvozený od jeho slavného úspěchu v roce 1914.,^[10] Nakonec byl těsně před zánikem monarchie povýšen do hraběcího stavu. K udělení hraběcího titulu došlo v listopadu 1918 pouze osobním dopisem císaře Karla I. a k formalitám spojeným s vydáním příslušného diplomu již nedošlo vzhledem k rozpadu monarchie.^[11] Po odchodu z fronty byl jmenován plukovníkem císařských gard (1917–1918) a v letech 1925–1938 byl kancléřem Řádu Marie Terezie. Získal také čestný doktorát na univerzitě v Innsbrucku.^[12] Během své vojenské kariéry obdržel řadu vyznamenání v Rakousku-Uhersku a za první světové války i od panovníků spojeneckých mocností.^[13]

Rakousko-Uhersko

• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• Vojenský záslužný kříž III. třídy (1899)
• Řád železné koruny III. třídy (1903)
• Vojenský jubilejní kříž (1908)
• rytíř Leopoldova řádu (1909)
• velkokříž Leopoldova řádu s válečnou dekorací (1914)
• Vyznamenání za zásluhy o Červený kříž s válečnou dekorací (1915)
• Vojenský záslužný kříž I. s válečnou dekorací (1915)
• komandér Řádu Marie Terezie (1917)^[14]

Zahraniční vyznamenání

• pruský Řád koruny III. třídy (Německo, 1889)
• Řád červené orlice III. třídy (Německo, 1891)
• Řád Takova II. třídy (Srbsko, 1898)
• komandér Řádu rumunské hvězdy (Rumunsko, 1901)
• Řád vycházejícího slunce III. třídy (Japonsko, 1904)
• Železný kříž I. a II. stupně (Německo, 1914)
• Řád svatého Alexandra (Bulharsko, 1918)
• Řád Osmanie I. třídy (Turecko, 1918)
• velkokříž Řádu červené orlice (Německo, 1918)

• [1] Oswald von Gschließer: Dankl von Krasnik, Viktor Graf. In: Neue Deutsche Biographie (NDB). Band 3, Duncker & Humblot, Berlin 1957, ISBN 3-428-00184-2, S. 508 f.
• [2] Dankl von Krasnik Viktor Graf. In: Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950 (ÖBL). Band 1. Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, Wien 1957, S. 169.

• Viktor Dankl na webu austro-hungarian army
• Viktor Dankl na webu rakouského parlamentu
• Viktor Dankl na webu valka.cz
• Viktor Dankl na webu Rodinný erb
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Viktor Dankl na Wikimedia Commons