Viktor Mussik

Viktor Mussik
Viktor Mussik, Šanghaj (Pestrý týden 1935)
Viktor Mussik, Šanghaj (Pestrý týden 1935)
Rodné jménoViktor Mussik
Narození23. prosince 1899
Královské Vinohrady
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí19. listopadu 1952 (ve věku 52 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povoláníspisovatel, redaktor, cestovatel
Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Viktor Mussik (23. prosince 1899, Královské Vinohrady[1]19. listopadu 1952, Praha[2]) byl český cestovatel, spisovatel a redaktor.

Život

Mládí

Narodil se v rodině úředníka Karla Mussika (1845–??) a jeho manželky Leopoldiny, rozené Hubertové (1872–??).[1] Otec byl podruhé ženat; s první manželkou Valburgou, rozenou Reichlovou, (1850–1890) měl tři syny (dva předčasně zemřeli) a dvě dcery.[3]

Viktor Mussik vystudoval reálku a začal studovat obchodní akademii. Studia přerušila 1. světová válka, do které musel narukovat a dostal se na ruskou italskou frontu. Na jaře 1918 byl na italské frontě raněn.[4]

Po vzniku Československa

V roce 1919, po skončení 1. světové války, dostudoval Viktor Mussik obchodní akademii v Praze a tři roky pracoval jako úředník. Byl aktivní sportovec, zejména byl poměrně úspěšný v boxu.[5][p 1]

Cestovatel

Rudolf Friml a Viktor Mussik, Filipíny 1935

Od roku 1923 do roku 1939 intenzivně cestoval. Po roce 1923 již jeho cesty byly spolufinancovány českými periodiky, pro které psal z cest reportáže:[4][p 2]

  • 1923 – Ještě jako pojišťovací úředník se vydal na jaře 1923 na cestu Balkánem do Istanbulu a Řecka. V polovině roku 1923 se vyjel se dvěma přáteli na první velkou cestu. Jak uvedl v knize Trampem od Nilu až k Jordánu, záměrem bylo poznat Indii. Jeho putování přes Balkán do Egypta a zemí Blízkého východu skončilo v Alexandrii, kde onemocněl a jeho přátelé pokračovali do Indie bez něj. Mussik sám pak navštívil např. Jeruzalém, Nazaret, Tel Aviv a Libanon. Z této cesty se vrátil v říjnu 1923.[p 3]
  • 1924 – Jako zpravodaj Práva lidu navštívil Maroko, Tunisko a Alžírsko.
  • 1925–1926 – Mussik se konečně vydal na cestu do Indie. Přes Istanbul, Kypr, Libanon, Sýrii a Irák přicestoval do Kalkaty. Navštívil Himálaje i jižní Indii a Ceylon (nyní Srí Lanka). V říjnu 1926 se vrátil do Prahy. Z cest psal především pro České slovo a Večerník Českého slova.
  • 1927 – Mussik znovu navštívil Maroko a Alžírsko.
  • 1928 – Do Moskvy přijel, aby zhlédnul Všesvazovou spartakiádu, která se konala 12.–24. srpna; o svých zážitcích psal pro Rudé právo.[6]
  • 1929 – Jako reportér časopisů Venkov a Světozor odjel do rovníkové Afriky. Vycestoval v prosinci 1928, vrátil se po roce. Během této doby spatřil tyto země: Senegal, Gambie, Sierra Leone, Libérie, Côte d'Ivoire, Zlatonosné pobřeží (dnes Ghana), Belgické Kongo (dnes Demokratická republika Kongo), Jihoafrická unie (dnes Jihoafrická republika), Jižní Rhodesie (dnes Zimbabwe).
  • 1931 – Jako reportér časopisů Venkov a Večer se vydal do Habeše (dnes Etiopie), kde byl mj. přijat císařem Haile Selassie I. (Kniha Výlet do středověku vyšla až po návratu z asijské cesty, v roce 1935.)
  • 1932–1935 – V únoru 1932 odjel Mussik do Šanghaje.[7] V Asii, kde pobyl tři roky, procestoval Mandžusko, Filipíny, Borneo, Singapur, Siam (dnes Thajsko) a Japonsko. Do Prahy se vrátil v červnu 1935. Lidové noviny kladně ocenily knihu Žlutí nastupují, kterou po této cestě vydal v roce 1936.[8]
  • 1936 – Italský král Viktor Emanuel II. vyznamenal Viktora Mussika Rytířským řádem italské koruny.[9]
  • 1937 – Pro deník České slovo a časopis A–Zet vycestoval na Blízký východ. Navštívil mj. dnešní Izrael, Egypt, Sýrii, Irák a Írán. Přes Baku a Charkov se vrátil vlakem do Československa.
  • 1939 – Těsně před zánikem 2. republiky, v únoru 1939, putoval jako redaktor ČTK do Itálie, Tuniska a Libye.

Za německé okupace

Druhá světová válka ukončila Mussikovo cestování po mimoevropských destinacích. Opakovaně navštívil Německo, Itálii[10], v roce 1940 též Libyi[11] a v roce 1942 ještě Norsko. Cesta do Norska byla jeho posledním výjezdem.

Byl členem kulturní delegace, která v září 1940 na pozvání Josepha Goebbelse navštívila Německo a okupované Nizozemsko. Spolu s předními představiteli české kultury se zúčastnil ve skupině novinářů, mezi kterými byli významní kolaboranti Vladimír Krychtálek a Karel Lažnovský.[12][p 4]

V roce 1942 odešel z ČTK, aby se stal šéfredaktorem nového měsíčníku Lidé práce, který vycházel do roku 1945.[9] Jednalo se o měsíční přílohu agitačního týdeníku Český dělník, určeného Čechům totálně nasazeným na práci v Německu. Kolaborant Vladimír Krychtálek, který byl tehdejším šéfredaktorem Venkova tak byl jeho nadřízeným.

Po 2. světové válce

V roce 1945 byl Viktor Mussik jako novinář měsíčníku Lidé práce označen za kolaboranta a spolu s mnoha dalšími novináři vyloučen z Národního svazu novinářů. Podle tohoto rozhodnutí nebyl připuštěn k další novinářské činnosti.[13]

Jiřina Todorovová z Náprstkova muzea však upozorňuje, že žádný z jeho článků, knih či fotografií nenese stopy rasismu či antisemitismu.[4] Na druhou stranu již v knize Výlet do středověku se netajil se sympatiemi k italskému fašismu, když vznik druhé italsko-etiopské války označil jako „...mužné rozhodnutí Mussoliniho, učiniti konec všem tam klíčícím intrikám a přizpůsobiti Habeš k soužití ve svazku civilisovaných národů...“ a budoucnost Habeše viděl v její kolonizaci.[14] Stejně tak v roce 1940 při návštěvě Libye podporoval tehdy probíhající italskou kolonizaci země.[11]

Rozhodnutím o vyloučení z Národního svazu novinářů skončila Mussikova žurnalistická dráha, i když později bylo odvolací komisí rozhodnuto, že zákaz činnosti je dočasný, do 22. května 1948. Stejně tak bylo v roce 1948 zastaveno trestní stíhání proti Viktoru Mussikovi. Krátký čas pracoval jako recepční v pražském hotelu Ambassador. Opakovaně žádal o cestovní pas, ten mu však nebyl vydán. Zemřel po dlouhé nemoci v Praze.[4]

Dílo

Viktor Mussik: Cesta do středověku, 1935 (titulní strana s portrétem císaře Haile Selassie I.)

Jak vyplývá z Mussikových cestopisů, nebyla cílem vědecká hodnota, jako tomu bylo třeba u jiného cestovatele té doby, Jiřího Bauma. Zejména z počátku se jednalo se v zásadě o popisy a postřehy z putování s minimálními náklady. Později zasazoval svá pozorování do širších politických souvislostí.

Příspěvky do tisku

Viktor Mussik přispíval do mnoha deníků a časopisů, byl uváděn jako dopisovatel časopisu Venkov. Jeho fotografie a reportáže zveřejňoval např. týdeník Pestrý týden. V denících Národní politika a Národní listy se objevovaly jeho články o zahraničí, někdy ve stejném znění v obou denících.[15][16]

Knižní vydání

Knihy Viktora Mussika byly doprovázeny jeho vlastními fotografiemi, Trampem od Nilu až k Jordánu i kresbami.

  • Trampem od Nilu až k Jordánu (ilustroval Viktor Mussik; Praha, Vortel a Rejman, 1924)
  • Výlet do středověku (reportáž z Habeše; v Praze, Československá grafická Unie)[p 5]
  • Žlutí nastupují (V Praze, Československá grafická Unie, 1936)

Fotografie Viktora Mussika v Náprstkově muzeu

Sestra Viktora Mussika Jaroslav Fiedlerova věnovala pražskému Náprstkovu muzeu jeho etnografické sbírky a fotografie z cest. Přes 2 000 těchto fotografií je dostupných online na webových stránkách Národního muzea,[17] cestovatelův osobní archiv je uložen v Náprstkově muzeu.[18]

V roce 2013 vydalo Národní muzeum CD-rom s fotografiemi, s doprovodným textem Jiřiny Todorovové.[19]

Odkazy

Poznámky

  1. V knize Trampem od Nilu až k Jordánu vypravoval Mussik, jak v Bejrútu boxoval s ředitelem tamější americké univerzity, aby získal peníze na zpáteční cestu.
  2. Vzhledem k tomu, že se nejednalo o dnes běžné letecké cestování, navštívil Mussik během každé z cest ještě další tranzitní země.
  3. Kniha Trampem od Nilu až k Jordánu, která popisuje i návrat do vlasti, vyšla roku 1924.
  4. Řadu z účastníků tohoto „zájezdu“, jako byli např. Václav Talich, Josef Knap či Josef Hora však nelze za spolupracovníky nacistického režimu označit.
  5. Slovensky vyšlo 1936 pod názvem Vychádzka do stredoveku

Reference

  1. a b Matrika narozených, Královské Vinohrady, 1899-1901, snímek 172, Záznam o narození a křtu
  2. NK ČR, autoritní záznam: Mussik Viktor
  3. Soupis pražských obyvatel, Musik Karel
  4. a b c d TODOROVOVÁ, Jiřina. Zapomenutý fotograf, novinář a cestovatel Viktor Mussik. In: Historická fotografie : sborník pro prezentaci historické fotografie ve fondech a sbírkách České republiky. Praha: Národní archiv, 2014. S. 48–59.
  5. Vysokoškolský sport. Národní listy. 17. 7. 1920, s. 2. Dostupné online. 
  6. Všelicos. Národní listy. 12. 10. 1928, s. 2. Dostupné online. 
  7. Redaktor Viktor Mussik do Číny. Národní listy. 28. 2. 1932, s. 3. Dostupné online. 
  8. Viktor Mussik: Žlutí nastupují (recenze). Lidové noviny. 29. 1. 1937, s. 6. Dostupné online. 
  9. a b Nový český měsíčník. Moravská orlice. 9. 8. 1942, s. 3. Dostupné online. 
  10. Cesta do Italie. Národní listy. 11. 4. 1941, s. 1. Dostupné online. 
  11. a b Italští zemědělci kolonizují Libyi. Národní listy. 1. 3. 1940, s. 2. Dostupné online. 
  12. Čeští kulturní pracovníci do Říše a Holandsk. Národní listy. 4. 9. 1940, s. 2. Dostupné online. 
  13. Čistka mezi novináři pokračuje. Lidová demokracie. 24. 5. 1945, s. 2. Dostupné online.  Archivováno 29. 7. 2020 na Wayback Machine.
  14. MUSSIK, Viktor. Výlet do středověku. 1.. vyd. Praha: Československá grafická unie, 1935. S. 65. 
  15. Světová výstava „E42“ v Římě. Národní listy. 10. 2. 1940, s. 3. Dostupné online. 
  16. Světová výstava „E42“ v Římě. Národní politika. 9. 2. 1940, s. 2. Dostupné online. 
  17. Národní muzeum, e-sbírky: Fotografie novináře Viktora Mussika
  18. Badatelna.eu, Náprstkovo muzeum: Viktor Mussik. badatelna.eu [online]. [cit. 2018-06-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-07-17. 
  19. TODOROVOVÁ, Jiřina. Fotografie novináře Viktora Mussika ve sbírce Náprstkova muzea [online]. Národní muzeum, 2013. Dostupné online. ISBN 978-80-7036-398-0. 

Externí odkazy

Literatura

  • TODOROVOVÁ, Jiřina. Zapomenutý fotograf, novinář a cestovatel Viktor Mussik. In: Historická fotografie : sborník pro prezentaci historické fotografie ve fondech a sbírkách České republiky. Praha: Národní archiv, 2014. S. 48–59.

Média použitá na této stránce

Flags of Austria-Hungary.png
Autor: Dragovit (of the collage), Licence: CC BY-SA 4.0
Both national flags of Austro-Hungary, the collage of flags of the Cisleithania (Habsburg Monarchy) and the Transleithania (Kingdom of Hungary)
Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Mussik Výlet do středověku 1924 019.jpg
Viktor Mussik: Cesta do středověku, 1935 (titulní strana s portrétem císaře Haile Selassie I.)
Viktor Mussik 1932.jpg
Viktor Mussik, Šanghaj 1932
Friml Mussik 1935.jpg
Rudolf Friml a Viktor Mussik, Filipíny 1935