Viktorin ze Žerotína

Viktorin ze Žerotína (někdy též zmiňován jako Viktorín) (červenec 1570^? – 11. září 1611, Hustopeče nad Bečvou) byl moravský šlechtic, politik, příslušník rodu Žerotínů, majitel panství Holešov, Hustopeče nad Bečvou, Kunovice, Starý Jičín a držitel několika biskupských lenních statků na Kelečsku.

Narodil se patrně v červenci 1570 do rodiny zemského soudce Karla ze Žerotína a Johany Černčické z Kácova.^[1] Jeho otec byl ještě před tím ženatý s Markétou Berkovou z Dubé, ovšem toto manželství zůstalo bezdětné. Viktorin měl sourozence Viléma Bedřicha, Vratislava (†1598), Marii Magdalenu (provdanou Haugvicovou), Žofii (†1591) a Annu. V mládí byl vychováván u dvora císaře Rudolfa II. a od konce 80. let 16. století začal působit v okruhu císařova bratra arcivévody Maxmiliána, v jehož službách se mu podařilo získat posty komorníka a kráječe.^[2] Arcivévodu doprovázel také na jeho neúspěšné vojenské výpravě do Polska, během níž se císařův bratr pokusil získat uvolněný polský trůn.^[3] Roku 1591 se Viktorin vypravil na studijní cestu po Apeninském poloostrově, během níž navštívil Řím či Sienu.^[2] Na sklonku ledna 1594 pak od olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského z Pavlovic obdržel lenní statky Kladeruby, Komárovice, Kunčice, Němetice, Špičky, Horní a Dolní Těšice, Zámrsky a hospodářský dvůr Kamenec u Skaličky, rozkládající se v blízkosti biskupského panství Kelč. O rok později byl stejným episkopem jmenován přísedícím manského soudu.

Po otcově smrti v roce 1596 se spolu s bratry ujal správy rodových majetků. Panství Holešov ale roku 1604 za 72 000 zlatých odprodal Ladislavovi z Lobkowicz a o rok později se vzdal i svého podílu na Starém Jičíně, který postoupil bratrovi Vilémovi Bedřichovi. Roku 1610 se pak bratři zřekli i Kunovic u Uherského Hradiště, jež od nich zakoupil Jan Jetřich z Kunovic. Viktorinovou hlavní rezidencí byly převážně Hustopeče nad Bečvou, kde zřejmě dokončil renesanční přestavbu místního zámku, započatou již jeho otcem.^[4]

Ačkoliv se těšil přízni olomouckého biskupa i císaře Rudolfa II., jenž jej o svatokunhutském sněmu v březnu 1598 dosadil coby přísedícího do struktur moravského zemského soudu, měl blízko k luteránství; finančně podporoval luteránské farnosti v Holešově a ve Starém Jičíně a v roce 1610 odprodal svůj olomoucký městský dům Fridrichovi z Tiefenbachu, který v něm zřídil luteránskou modlitebnu. Vrcholem šlechticovy úspěšné kariéry byl zisk postu nejvyššího písaře moravského v roce 1599.^[5]

Roku 1608 nechal v Hustopečích nad Bečvou sepsat svůj testament, který se naplnil o tři roky později, kdy dne 11. září 1611 zemřel.^[6] Jeho ostatky byly uloženy do rodové hrobky, nacházející se v hustopečském farním kostele. Otcovského dědictví se ujala Viktorinova dcera Johanna Emílie, avšak ta Hustopeče nad Bečvou i s přilehlými biskupskými lény, jejichž celková hodnota dosahovala sumy 40 000 zlatých, prodala v roce 1617 svému strýci Vilémovi Bedřichovi ze Žerotína.^[7]

Poprvé se ženil v roce 1597 se slezskou šlechtičnou Polyxenou z Necheru, vdovou po Baltazarovi Pücklerovi z Groditz. Z prvního manželství vzešly dcery Johanna Emílie a Anna Marie. Po smrti své první manželky se Viktorin znova oženil roku 1608 s mladou Voršilou Žofií z Oppersdorfu, avšak z tohoto svazku již nevzešli žádní potomci.^[8] Několik měsíců po Viktorinově smrti se Voršila provdala za Jáchyma Ondřeje Šlika, pozdějšího předního aktéra českého stavovského povstání, roku 1621 popraveného na pražském Staroměstském náměstí.^[9]

Dcera Johanna Emílie byla od roku 1615 chotí Adama mladšího z Valdštejna, s nímž měla syny Jana Viktorina, Jana Karla a Karla Ferdinanda.^[10] Druhá Viktorinova dcera, Anna Marie, zřejmě zesnula už v dětském věku.