Vilém Habsbursko-Lotrinský

Vilém Habsbursko-Lotrinský
Narození	10. února 1895 Pula
Úmrtí	18. srpna 1948 (ve věku 53 let) Kyjev
Příčina úmrtí	tuberkulóza
Místo pohřbení	Lukjanivský hřbitov
Národnost	Rakušané, Ukrajinci
Alma mater	Tereziánská vojenská akademie
Povolání	básník, voják a politik
Ocenění	Železný kříž 1. třídy Železný kříž 2. třídy rytíř Řádu zlatého rouna
Rodiče	Karel Štěpán Rakousko-Těšínský[1] a Marie Tereza Habsbursko-Lotrinská[1]
Rod	Habsbursko-Lotrinští
Příbuzní	Leo Karel Habsbursko-Lotrinský, Karel Albrecht Habsbursko-Altenburský, Mechthildis Rakousko-Těšínská, Eleonora Rakousko-Těšínská a Renata Rakousko-Těšínská (sourozenci)
Funkce	člen Panské sněmovny (1917–1918)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Arcivévoda Vilém František Josef Karel Habsbursko-Lotrinský (něm. Erzherzog Wilhelm Franz Joseph Karl von Habsburg-Lothringen) (10. února 1895 Pula – 18. srpna 1948 Kyjev) byl rakouský arcivévoda a kandidát na ukrajinský trůn.

Vilém byl šestým dítětem a nejmladším synem c.k. admirála arcivévody Karla Štěpána a jeho ženy Marie Terezy, rozené arcivévodkyně rakouské a vévodkyně toskánské. Strávil své první roky na Lošinji, krátce navštěvoval Reálné gymnázium ve Vídni a poté se přestěhoval s rodinou do Żywiece v Haliči.^[2] Po odchodu přešel na Tereziánskou vojenskou akademii.

Zatímco všichni členové jeho nejbližší rodiny se asimilovali jako Poláci, Vilém se vzbouřil a rozvinul úzké vazby na hlavní politické odpůrce Poláků v Haliči, Rusíny, jak se Ukrajincům a Rusům v monarchii říkalo. Historik Timothy Snyder vidí důvod v tom, že se Vilém viděl jako možný následník polského trůnu až za svými bratry a polskými švagry; musel si najít vlastní národ. Jako teenager opustil loveckou skupinu, kterou vedl jeho švagr Olgierd Czartoryski, a strávil týden s Huculy v Karpatech.^[3] Brzy se naučil plynně ukrajinsky a získal rozsáhlé znalosti o ukrajinské kultuře.

Pro císařský dům se zdálo politicky vhodné mít k dispozici ukrajinského důstojníka, který by reprezentoval rod Habsburků, a proto se Vilém na císařovu žádost nadále zabýval ukrajinskou otázkou a v roce 1913 pokračoval ve výcviku na Tereziánské vojenské akademii ve Wiener Neustadt.^[4]

„Fascinoval ho rusínský folklór a mýtus o ukrajinských kozácích s jejich vzpourou proti polské šlechtě v 17. století. Plný pubertální, romantické bujnosti se ztotožňoval s nevykoupeným lidem Ukrajiny – lidem bez země, lidem bez vládce. Pokud se jeho otec chtěl stát králem Polska, proč by se nemohl stát králem Ukrajinců?“ – Ulrich Weinzierl ^[5]

Během 1. světové války byli jeho otec i jeho bratr Karel Albrecht uchazeči o trůn v Ústředními mocnostmi ovládaném Polsku. Vilém byl naproti tomu považován za neformálního uchazeče o ukrajinský trůn. Neměl však žádné jasné plány o tom, zda má Ukrajina být spojená s východní Haličí a spolu s Rakouskem a Uherskem vytvořit federaci ve formě trialismu, nebo zda má být vazalským státem Německa a Rakouska.

Vilém vypracoval plán reorganizace a rozšíření habsburské monarchie, ke kterému zřejmě koncem prosince 1916 získal souhlas svého otce. Po vítězství nad Ruskem by se říše skládala z rakouského, českého, uherského a polského království, z nichž každé by vedl arcivévoda. Polské království mělo být ovládané jeho otcem a „Ukrajinské knížectví“ měl mít Vilém.^[6]

Vilém a jeho bratr Leo absolvovali vojenskou akademii 15. března 1915.^[7] Vilém vstoupil do císařského a královského 13. hulánského pluku 12. června 1915 jako podporučík. Po rekonvalescenční dovolené kvůli tuberkulóze převzal 5. dubna 1917 velení ukrajinského oddílu jako c. a k. rytmistr.^[8] Od té doby se Vilém nazýval jako Vasyl Vyšyvanyj (Vyšívaný Vilém, neboť často nosil vyšívanou ukrajinskou košili).^[9]

Vilém odmítl zakročit proti ukrajinským farmářům, kteří nechtěli dodávat úrodu. Pojem „Rudý princ“ se nerozšířil v komunistickém smyslu, ale protože s prostým lidem konverzoval v jejich jazyce.^[5] Současně v té době jednal s císařským a královským ministrem zahraničí Ottokarem Czerninem o autonomii východní Haliče.^[3] V červenci a srpnu 1917 doprovázel Vilém svého bratrance císaře Karla na cestě po východní Haliči. Od císaře také dostal rozkaz, aby se aktivizoval v ukrajinských záležitostech; setkal se s metropolitou Ukrajinské řeckokatolické církve, který byl právě propuštěn z ruského zajetí. Metropolita Andrej Šeptyckyj se na to stal jeho poradcem a rádcem.^[10]

V tajném dodatkovém protokolu k takzvanému „chlebovému míru “ z Brest-Litevska udělila Vídeň, rovněž na Vilémův popud, autonomii ukrajinské východní Haliči. Sjednocení s novou Ukrajinskou lidovou republikou do knížectví pod jeho vládou se zdálo možné.^[11] S německou okupací Ukrajiny a nahrazením vlády hejtmanem Pavlem Skoropadskym hrozilo, že Vídeň bude opět zaostávat. Císař Karel pak vytvořil speciální jednotku „Bojovou skupinu arcivévody Viléma“ s asi 4000 vojáky. To zahrnovalo ukrajinskou legii, která se skládala z haličských ukrajinských rekrutů a brzy byla přejmenována na Ukrajinské zičovské střelce, navazující na tradici kozáků. Skupina působila na jihu země během okupace Ukrajiny centrálními mocnostmi v roce 1918. Dále byla Vilémovi dána velká svoboda politického jednání.^[12]

Německá říše pak také podezírala Habsburky, že hledali kandidaturu na arcivévodu Viléma na ukrajinský trůn, možná i kdyby se Ukrajina spojila s východní Haličí a severní Bukovinou. Kvůli převaze Němců v Rakousku a vnitřním poměrům na Ukrajině se však arcivévodovy plány zdály nepravděpodobné, takže se jich v květnu 1918 vzdal.^[13] Dne 25. května mu totiž císař Karel a jeho ministr zahraničí Stephan Burián telegrafovali, že jeho kandidatura by způsobila velké potíže ve vztahu s Německem (a řešení polské otázky).^[14]

Karel měl radost z rezignace arcivévody Viléma, jehož činnost většina rakouských politiků a vojenských představitelů vnímala kriticky, ale chtěl si ponechat možnosti otevřené na později.^[15]

Po skončení války se Vilém vrátil na Ukrajinu. V nové Západoukrajinské lidové republice se „jeho“ ukrajinští zičovští střelci stali součástí pravidelné armády a Vilém jejich plukovníkem. 6. listopadu 1918 obsadila malá jednotka pod jeho velením hlavní město Bukoviny Černovice. Vojska byla povolána ukrajinskými představiteli země, aby poskytla obranu proti Rumunsku. O pár dní později však museli ustoupit před invazní rumunskou armádou.^[16]

6. června 1919 byl Rumuny postupujícími na západní Ukrajinu zatčen a odvezen do Bukurešti. Zde byl vyslýchán a o tři měsíce později propuštěn.^[17] Poté vstoupil do armády Ukrajinské lidové republiky. Byl odpovědný za zahraniční styky na ministerstvu obrany v Kyjevě a za všechny vojenské přidělence na ukrajinských zastupitelských úřadech v zahraničí.

Vládce Ukrajinské lidové republiky Symon Petljura se vyvinul v diktátora. Jeho špatně organizované jednotky prováděly vážné pogromy na Židy.^[18] V dubnu 1920 se Vilém vzdal svých funkcí na protest proti Petljurově mírové smlouvě s Polskem a po porážkách od sovětského Ruska odešel přes Vídeň do Mnichova.

V Mnichově otevřel agitační úřad, který propagoval ukrajinskou nezávislost a rekrutoval dobrovolníky do osvobozenecké armády mezi Ukrajinci v exilu v Německu. Jeho plány však ztroskotaly na nespolehlivých partnerech z prostředí německého Freikorpsu. Po Rapallské smlouvě (1922) mezi Sovětským svazem a Německou říší byla Vilémova ukrajinská dobrovolnická armáda rozpuštěna.^[19]

V letech 1925 až 1929 pracoval ve Španělsku jako realitní agent, poté odešel do Paříže. Tam se rychle stal součástí jet setu, často se objevoval v bulvárních médiích a veřejně udržoval četné vztahy s herečkami a také s muži.^[20] V roce 1935 byl zapleten do podvodného skandálu jeho milenky a podvodnice. Před vězením unikl útěkem do Vídně.^[5][21] Finanční skandál mohl být také zinscenován sovětskými nebo československými zpravodajskými službami.^[5]

Ve Vídni znovu bojoval za ukrajinskou nezávislost, měl kontakty s Jevhenem Konovalcem a jeho organizací ukrajinských nacionalistů. Ideologicky se blížil antisemitským a nacionálně socialistickým postojům. Po anšlusu v březnu 1938 byl sledován gestapem, i proto, že byl stále v kontaktu s ukrajinskými nacionalisty.^[19]

Ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop se ho pokusil využít v otázce Karpatské Ukrajiny, ale její připojení k Maďarsku odporovalo Vilémovu cíli samostatné Ukrajiny. V této době byl napojen na nacistického ideologa Alfreda Rosenberga kvůli jeho plánu na nezávislou Ukrajinu. Když si Vilém v roce 1941 uvědomil, že to za německé nadvlády není možné, špehoval pro Velkou Británii a Francii proti Německu a po skončení války i proti Sovětskému svazu.^[22]

Druhou světovou válku strávil Vilém ve Vídni. Odtud byl v době okupace 26. srpna 1947 za bílého dne před vídeňským jižním nádražím unesen sovětskou tajnou službou.^[5] Čtyři měsíce byl vyslýchán v Badenu, později byl odvezen do Kyjeva a tam odsouzen v květnu 1948 k 25 letům vězení jako anglický a francouzský špión. Zemřel ve vězeňské nemocnici Lukjanivka v Kyjevě 18. srpna 1948 na neléčenou oboustrannou plicní tuberkulózu a byl pohřben v anonymním hrobě. Jeho smrt byla oficiálně popřena, takže existují další zprávy, že zemřel v gulagu Volodymyr-Volynskyj v roce 1949, 1950 nebo až v roce 1955.^[2][3][23]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Wilhelm Franz von Habsburg-Lothringen na německé Wikipedii.

• Vasyl Rasevyč: Ein habsburgischer König für die Ukraine? Wilhelm von Habsburg und Kaiser Karl I. In: Andreas Gottsmann (Hrsg.): Karl I. (IV.), der Erste Weltkrieg und das Ende der Donaumonarchie. Verlag der Österr. Akademie der Wissenschaften, Wien 2007, ISBN 978-3-7001-3929-4, S. 223-230.
• Timothy Snyder: The Red Prince. The Fall of a Dynasty and the Rise of Modern Europe. Badley Head, London 2008, ISBN 978-0-224-08152-8. (česky: Rudý kníže. Utajený život habsburského arcivévody. Praha 2010)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Vilém Habsbursko-Lotrinský na Wikimedia Commons
• Judith Luig: Der Habsburger und das It-Girl. In: die tageszeitung, 10./11. Januar 2009