Villa Barbarigo (Galzignano Terme)

Villa Barbarigo
Villa Barbarigo, hlavní průčelí
Základní informace
Sloh	Barokní architektura
Architekt	Luigi Bernini
Výstavba	17. století
Poloha
Adresa	Valsanzibio di Galzignano Terme, Itálie Itálie
Souřadnice	45°17′37,3″ s. š., 11°43′38,26″ v. d.
Další informace
Web	Oficiální web
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Villa Barbarigo (známá také jako Villa Barbarigo Pizzoni Ardemani dle předchozích vlastníků) je benátská vila ze 17. století. Nachází se ve Valsanzibiu, jediné části (frazione) v Galzignano Terme (jižně od Padovy), a byla vybudována na objednávku benátského šlechtice Francesca Zuane Barbariga. Rozkládá se na ploše 15 hektarů a je vzácným příkladem symbolické zahrady ze 17. století, která se vyznačuje složitým systémem fontán, jež jsou všechny funkční. Kdysi se k vile s jednoduchou strukturou dalo dostat i po kanálech z Benátek přes údolí Valle di Sant'Eusebio, od něhož je odvozen název lokality.

Historie

Nejstarší zmínky o místě, na němž vila stojí, pocházejí z poloviny 15. století, o obchodu mezi Giacomo Scrovegni z Padovy a Benátčanem Ludovico Contarinimu "di San Paternian".^[1] Následně na mapě z roku 1570 je zobrazen opevněný dvůr, který vlastnil Pietro Contarini. Již několik desetiletí k němu patřila zahrada, o níž se v roce 1539 zmiňuje astronom Alessandro Piccolomini jako o locus amoenus ("příjemné místo"), a ve stejném období se objevují i zprávy o rybníku.^[1] V roce 1588 Contariniové prodali komplex Pieru Michielovi a Nicolò Ferrovi, kteří se zasloužili o rozvoj vily. Po jeho smrti v roce 1619 zdědily komplex rodiny Barbarigo a Michiel Barbarigo.^[1]

Po předčasné smrti Francesca Zuane Barbariga pokračovaly práce sedm let až do roku 1669^[2] díky jeho synovi Antoniu Barbarigovi, benátskému prokurátorovi, a jeho nejstaršímu synovi Gregoriovi (který se stál nejprve kardinálem a poté světcem) podle návrhu papežského architekta a kašnáře Luigiho Berniniho.^[3] Výstavba východo-západní osy současné zahrady se datuje do let 1619-1623, zatímco severo-jižní osa byla vybudována v letech 1664-1665. Rod vymřel po šesti generacích smrtí Contariny Barbarigo (1804), která ustanovila svým dědicem svého bratrance Marca Antonia Michiela, po němž v roce 1835 následoval hrabě Martinengo da Barco, poté hrabě Donà delle Rose a nakonec v roce 1929 šlechtic Pizzoni Ardemani, který vlastnil celé panství po tři generace. V roce 2013 zemřel Fabio Pizzoni Ardemani ve věku 91 let.^[4]

Zahrada Valsanzibio

V zahradě Valsanzibio se nachází více než sedmdesát soch s didaktickými motty vyrytými na podstavci, z nichž osmnáct vytvořil Enrico Merengo a jeho dílna; patří mezi ně zosobnění času, Endymion, Argos, Tyfus a Polyfémos. Park je protkán cestami vedoucími k fontánám (celkem šestnáct, včetně fontán Řeky, Aioloa, Větrů), k labyrintu ze zimostrázu, malým jezírkům, rybníčkům, potokům a vodotryskům, habrové galerii a malým stavbám.^[5] Jednou z nich je Poustevníkova jeskyně. Roste zde přibližně 120 000 rostlin, včetně několika poměrně vzácných druhů stromů: konkrétně 24 druhů jehličnanů, 16 vytrvalých listnatých stromů, 24 listnatých stromů a dalších druhů keřů.

Trasa, která symbolizuje cestu člověka ke spáse jako novoplatónská iniciační cesta,^[6] začíná u monumentálního vchodu, elegantní stavby, na níž vynikají cenné basreliéfy a sochy, jako je Diana-Měsíc, bohyně přírody a divokých zvířat, věnovaná proměnám a zázrakům. Cesta dále vede do zahrady až k Silenovu oblouku; odtud se kolem rybníčku známého jako "Dianina lázeň", Fontány bohyně Iris a Rybníčku větrů dostaneme ke geometrickému labyrintu, který odkazuje na epizodu spojenou se životem svatého Řehoře Barbariga. Tento labyrint ze zimostrázového dřeva o délce 1 500 metrů představuje jeden z nejrozsáhlejších labyrintů své doby, který existuje dodnes.

Poté cesta pokračuje po pravé straně po Gran Viale, kterou lemuje Králičí ostrov, jeden ze vzácných dosud existujících králičích ostrovů, který představuje imanenci a zároveň charakteristický stav živých bytostí uzavřených v prostorových a časových hranicích. Vedle ostrova a za Gran Viale stojí majestátní socha představující Čas, který přerušil svůj let vesmírem: symbolizuje transcendentní stav lidského ducha. Mezi sochami a fontánami, které rovněž symbolicky ohraničují Ostrov a Čas, dojdeme ke schodišti Lonze, připomínajícímu verše Dantova Pekla, označené sonetem ilustrujícím významy zahrady na různých úrovních. Ta vede k cíli symbolické cesty, k Fontáně zjevení, korunované osmi alegoriemi výsad samotné zahrady a jejího pána. Nakonec se zahrada jako ideální "přírodní kontinuum" napojuje na Monte Gallo prostřednictvím sugestivního stromořadí cypřišů.

Galerie

• 
  Dianina brána (portál)
• 
  Fontána bohyně Iris
• 
  Poustevníkova jeskyně

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Villa Barbarigo (Galzignano Terme) na italské Wikipedii.

Literatura

• Lionello Puppi, “Quivi è l'inferno e quivi il paradiso”. Il giardino di villa Barbarigo a Valsanzibio nel Padovano, in L'architettura dei giardini d'Occidente dal Rinascimento al Novecento, a cura di M. Mosser e G. Teyssot, Milano 1990, p. 181-183.
• A. Pietrogrande, Il giardino di villa Barbarigo a Valsanzibio, in “Padova e il suo territorio”, 16 (2001), n. 91, p. 18-21.
• L. Cerantola / Renato D'Agostin, Valsanzibio, Venezia 2017.
• Tiziano Fratus, Un cammino di purificazione. Il giardino monumentale di Valsanzibio, in L'Italia è un giardino, Editori Laterza, 2016.
• N. Zucchello (a cura di), Ville Venete: la Provincia di Padova, Venezia, 2001, pp. 232-234.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu vila Barbarigo na Wikimedia Commons