Vincenc Maixner

Vincenc Maixner
Základní informace
Narození	17. března 1888 Praha-Vinohrady, Čechy Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	24. května 1946 (ve věku 58 let) nebo 25. května 1946 (ve věku 58 let) cestou z Konpišťska do Prahy Československo Československo
Žánry	opera, klasická hudba a scénická hudba
Povolání	hudební skladatel a dirigent
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vincenc Maixner (17. března 1888, Praha-Vinohrady^[1] – 25. května 1946, na cestě autem z Konopišťska do Prahy^[2]) byl český dirigent a hudební skladatel.

Studoval na gymnáziu v Praze, studium přerušil a vstoupil na Pražskou konzervatoř, kde studoval v letech 1904-1907 skladbu u Karla Steckera a v letech 1908-1909 na mistrovské škole u Vítězslava Nováka.^[3] V roce 1912 se stal korepetitorem a asistentem šéfa opery Národního divadla v Praze Karla Kovařovice a v roce 1918 řádným dirigentem.^[4] Jako operní dirigent debutoval řízením reprízy opery Josefa Bohuslava Foerstra Nepřemožení (1. 4. 1919), kterou řídil celkem 18x. I nadále byl pověřován převážně řízením repríz děl, jejichž premiéry řídili Karel Kovařovic, jeho nástupce Otakar Ostrčil a jiní dirigenti. Pod jeho vedením zazněly v reprízách opery Bedřicha Smetany Prodaná nevěsta 146x, Tajemství 28x, Hubička 23x, Antonína Dvořáka Rusalka 65x a Jakobín 33x, Kovařovicovi Psohlavci 46x, Mozartova Kouzelná flétna 27x. Operu Pietra Mascagniho Sedlák kavalír, kterou sám řídil při premiéře nového nastudování 21. 4. 1922 pak řídil při 45 reprízách. Pod Maixnerovou taktovkou zazněly světové premiéry baletu Bohuslava Martinů Istar (11. 9. 1924) a opery Jaroslava Vogla Mistr Jíra (30. 3. 1926) a pražské premiéry baletů Clauda Debussyho Hračková skříňka a Daria Milhauda Zmatek a opery Leoše Janáčka Z mrtvého domu (21. 2. 1931). Dále řídil premiéry nových nastudování oper Josefa Bohuslava Foerstra Jessika (16. 1. 1920), Giussepe Verdiho Falstaff (23. 1. 1921), Pietra Mascagniho Sedlák kavalír (21. 4. 1922), Wolfganga Amadea Mozarta Únos ze serailu (16. 4. 1923), Richarda Strausse Elektra (28. 4. 1933) a Karla Kovařovice Na starém bělidle (5. 9. 1935).^{[5] [6][7]}Přitom nadále působil i jako vysoce ceněný korepetitor. Podílel se v této funkci na přípravě některých významných Ostrčilových premiér, mj. Bergova Vojcka^[8] (11. 11. 1926). Maixner byl jedním ze zakládajících členů Spolku pro moderní hudbu v Praze (1922)^[9]. Uplatňoval se též jako sólový klavírista a doprovazeč. Z jeho nevelkého skladatelského díla zazněla v roce 1912 klavírní sonáta^[10] a v Národním divadle se uplatnila jeho hudba k činohrám, z nichž první byla k Euripidově tragédii Hippolytos (1915). V roce 1920 zkomponoval hudbu pro jediné představení Régnierovy symbolické básně Muž a siréna, které připravil Klub sólistů Národního divadla^[7]. Dále zkomponoval houslovou sonátu, smyčcový kvartet, drobné klavírní skladby, písně, sbory, malý melodram Princezna Lyoleja, provedený v Praze roku 1956 a operu Penthesilea. Ukázky z ní zazněly v Praze roku 1952, obsáhlejší výbor z díla byl uveden roku 1968 ve Zlíně (tehdy Gottwaldov) a roku 1973 v Praze^[11].

Byl ženatý s manželkou Sylvou, rozenou Šebkovou.^[12] V roce 1938 odešel do důchodu. Zemřel cestou z letoviska na Konopišťsku do Prahy 25. května 1946. Byl pohřben na Vyšehradském hřbitově.

Jeho bratr, Antonín Maixner (1889–1917), byl vynikající houslista. Již v sedmnácti letech byl koncertním mistrem České filharmonie. Od roku 1911 byl koncertním mistrem orchestru Národního divadla. Zemřel však příliš mlád.

• Sonáta pro klavír c moll (1912)
• Princezna Lyoleja. Melodram na báseň Antonína Sovy (počátek 20. let)
• Penthesilea. Opera na vlastní libreto podle tragédie Heinricha Kleista (1914-43)^[13][14]
• Smyčcový kvartet
• Drobné klavírní skladby
• Písně a sbory

Eurípidés: Hippolytos (1915)

Henri de Régnier: Muž a siréna (1920)

• William Shakespeare: Coriolanus (1921)
• Molière: Bařtipán (hráno také pod názvem Měšťák šlechticem – Le Bourgeois gentilhomme, 1921)

• Antonín Dolenský: Kulturní adresář ČSR, vyd.  Českolipská knih – a kamenotiskárna, Česká Lípa, 1936, str. 317
• Vincenc Maixner zemřel, in: Svobodné noviny, 29. 5. 1946, s. 5
• Burghauser, Jarmil: Vincenc Maixner, in: Maixner, Vincenc: Princezna Lyoleja, Praha, Státní hudební vydavatelství,1963, s. [4]
• Vzpomínáme na předobrého člověka a vzácného umělce Vincence Maixnera (vzpomínkové listy a přehled Maixnerovy činnosti v Národním divadle, Praha, Národní divadlo, [1963], strojopis v knihovně Archivu Národního divadla, 113 listů).
• Československý hudební slovník osob a institucí II. (M–Ž), 1965, Státní hudební vydavatelství, Praha, s.31
• Němeček, Jan: Opera Národního divadla v období Karla Kovařovice 1900-1920. II. díl, 1912-1920, Praha: Divadelní ústav, Český hudební fond, 1969, passim
• Eduard Fischer: Vincenc Maixner. Musical Dramatic works / Musikalisch dramatische Schaffung, (Hudebně dramatická tvorba), Praha DILIA, 1975, 17 s.
• Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 292–3
• Pala, František (díl I.-IV.), Pospíšil, Vilém (díl V.-VI.): Opera Národního divadla v období Otakara Ostrčila, Praha: Divadelní ústav, 1962-1989, passim
• HOSTOMSKÁ, ANNA, 1907-1995. Opera : průvodce operní tvorbou. 11. vydání. vyd. Praha: NS Svoboda, 2018. 1465 s. Dostupné online. ISBN 978-80-205-0637-5, ISBN 80-205-0637-3. OCLC 1028226174 S. 835–837. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Vincenc Maixner na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Vincenc Maixner
• Přehled účinkování v Národním divadle^[1]
• Klub přátel opery a baletu Národního divadla
• Pozůstalost (skladby, korespondence, ikonografie aj., v roce 2020 nezpracováno) v Národním muzeu - Českém muzeu hudby, č. př. 60/77