Vineta (opera)

Vineta je poslední opera českého skladatele Jana Nepomuka Škroupa na německé libreto spisovatele Hermanna Theodora von Schmida. Byla napsána roku 1863 a poprvé uvedena v pražském Stavovském divadle dne 11. června 1870.

Vznik a historie díla

Vineta je poslední opera Jana Nepomuka Škroupa. Skladatel ji složil roku 1863, tedy brzy po Prstenu lásky (premiéra 1861) a 18 let po své jediné české opeře Švédové v Praze, která měla premiéru roku 1867.

Jedná se o romantickou operu na námět severoněmecké pověsti o městě nazývaném Vineta na pobřeží Baltského moře, které jako trest za pýchu a hamižnost jeho obyvatel pohltily vlny při obrovské bouři. Schmidovo libreto látku zpracovává na základě Heinricha Heina a zejména novely Ludwiga Storcha a kombinuje tradiční fantazijní pohádkový námět tzv. „kouzelných her“ populárních v 1. polovině 19. století s modernějším hudebním dramatem (zřetelná je námětová spřízněnost s Wagnerovým Bludným Holanďanem) i s inscenačně náročnou velkou operou. Obsahuje řadu scénických efektů a klade značné nároky na výpravu i kostýmy, zejména v prostředním jednání odehrávajícím se na mořském dně (dobová kritika připomíná příbuznost s úvodní scénou Wagnerova Zlata Rýna); slabinou je však nedostatek hlubší charakterizace postav a motivace jejich jednání.^[1]

Z hudebního hlediska se jedná o dílo, ve kterém se Škroup pokoušel vyrovnat s moderním hudebním vývojem. Ke sjednocení poněkud roztříštěného děje využívá hojné leitmotivy, většina zpívaného textu je v deklamačním stylu proponovaném příznivci „hudebního dramatu“. Dobová kritika však hudbě vytýkala přílišnou uměřenost a nedramatičnost, melodickým liniím i pamětným motivům pak nedostatečnou originalitu a důraznost. Za nejlepší části opery tak byly považovány uzavřené formy známé z tradiční opery německého romantismu: píseň zbrojíře, vstup Vinety a tanec rybářů v I. aktu, tanec vil ve II. aktu, duet mezi Beilhackem a Wandou v III. dějství – tedy většinou momenty podružné, naopak hudba spojená s hlavním hrdinou a dramatickými scénami (ansámbly, finále) místy postrádala skutečnou inspiraci.^[2]

Škroupovo hudební zpracování vyžaduje vysoké dovednosti pěveckých sólistů, sboru i orchestru. I proto – spolu s požadavky na výpravu – bylo poukazováno na to, že k zamýšlený účinek by jí mohl dát jen „mecenášsky vybavený ústav prvního řádu“,^[1] což ovšem pražské německé divadlo nebylo. Premiérové obecenstvo přijalo více než tříhodinovou operu povzbudivě a skladatel byl po všech třech dějstvích vyvoláván, stejně jako představitelky obou hlavních ženských rolí,^[3][2] po několika málo představeních však Vineta z repertoáru navždy zmizela.

Osoby a první obsazení

Děj opery

1. jednání

Na počátku děje se nacházíme na kopcovitých dunách na pobřeží Severního moře s impozantním výhledem na moře, na němž kotví po starobylém severském způsobu postavení lodě křižáků. Přes příznivý vítr a počasí byla vojsku nařízena nečinnost, což se vojákům přirozeně nelíbí a přičítají to svému vůdci Candelinovi, který propadl zahálčivému snění a zanedbává své povinnosti. Objevují se rybáři a rybářky se svými dary, trudnomyslný hrdina děkuje, a jelikož se slunce chýlí k západu, požaduje po nich, aby den zakončili zpěvem a tancem po svém způsobu. Z balady, kterou zpívá starý rybář, se dozvídáme o ponořeném městě, které zasáhl hněv nebes, protože jeho někdejší obyvatelé a jejich královna na sebe pro svůj rozmařilý život přivolali prokletí chudinou. Nyní toto zavržené, ve svých hříších pohřbené plémě pobývá na mořském dně a každých sto let se musí královna vynořit, aby pomocí své čarovné moci svedla a stáhla k sobě do vlhkého hrobu novou oběť z lidského světa. Sotvaže rybář dozpívá, ozve se volání o pomoc a objeví se Wanda ve stavu nejvyššího vzrušení. Překvapena ušlechtilým zjevem Candelina, kterého považuje za nebeského posla svatého Michala, ho zapřísahá, aby zachránil jejího starého otce, kterého přepadli a unesli loupežníci. Candelin se vzmuží k činu, záchrana Zwentibolda se podaří a Wanda se vítězi nabízí jako otrokyně.

Noc se snáší na vlny třpytící se ve stříbrném měsíčním svitu a osamělý hrdina toužebně očekává chvíli, kdy se k němu má dostavit milovaná Vineta. V krásné lidské podobě se objeví na stříbrném člunu královna, kterou Candelin původně poznal jako hraběcí dcer. Nyní mu ale Vineta sděluje nejen to, že přichází naposledy, ale odhaluje mu i svůj původ. Přestože si je Candelin vědom zklamání, že namísto milenky objímá jen zlověstné strašidlo, podaří se jej královně natolik očarovat, že ji následuje a s výkřikem „Navždy tvůj!“ s ní klesá do moře. Jediným svědkem této scény je Wanda, která se sem vřítí a ukončuje dějství rozhodnutím „Spasen musí být!“

2. jednání

V potopeném městě vládne nesmírné vzrušení. Do vodní říše se odvážil vniknout suchozemec. Z křižácké lodi visí lano až k puklině ve skále, ve které je zaklesnuta železná kotva s velkým křížovým příčným břevnem. Za toto lano tahají a škubou mořští duchové, aby loď uvolnili, zatímco potopení lidé jim v tom brání a odhánějí je. Oba sbory nyní volají mořského otce, starého Röcka, aby tento spor mezi nimi rozsoudil. Podaří se mu pozdvižení trochu uklidnit. Tu pokorným krokem přichází jindy hrdá královna Vineta; dosud vždy věrně splnila svou povinnost přivést novou oběť, tentokrát to ale už nedokáže. Nemůže snést pomyšlení, že rytíř, který jí důvěřoval a pevně následoval jako svou nevěstu, je ztracen, a proto prosí, aby byl propuštěn na svobodu. I ona se chce pro krátký život na zemi se svým milým ráda vzdát vší mrtvé nádhery i jí propůjčené čarovné moci. Tuto prosbu provází výsměch duchů i upřímný soucit potopených a sám Röck přiznává, že není dosud v jeho moci Candelina zadržet – až do přílivu může rytíř volně odejít, pak ale lhůta uplyne. Ani Vineta jej však nesmí varovat, ačkoli existuje prostředek, jak překonat věčnou kletbu vyslovenou nad ní i jejími oběťmi. Jenže tento prostředek musí Candelin nalézt sám ve svém srdci.

Zničena výroky mořského vládce a jeho rodu upadá Vineta do malomyslnosti, z níž ji nevzbudí a neobveselí ani nádherné tance sirén a tritonů. Teprve když se objeví Candelin, pokouší se jej znovu zachránit. Ale marně jej zapřísahá, aby před ní prchnul, to on nemůže učinit a vyměřená lhůta se chýlí ke konci. Mořští duchové již jásají nad novým přírůstkem, zatímco potopení naříkají „příliš pozdě“. Tu seshora zazní zpěv křížových rytířů. V nejzazší extázi vykřikne Candelin „Kříž je má spása, vezmi mne pod svou ochranu!“, vystoupá na skálu a zachytí se křížového háku kotvy, která se pomalu uvolní stoupá. Duchové se ji marně snaží zastavit, Candelin je osvobozen.

3. jednání

Ve třetím dějství se nacházíme opět na pevné zemi mořského pobřeží. Candelin leží ve svém stanu těžce nemocen. Neboť jak vypráví Beilhack ustarané, ale v pevné víře zůstávající Wandě: právě když chtěli rytíři vyjed domnívajíce se, že přišli o svého vůdce, vynesla jej vlna z mořských hlubin živého na břeh, avšak navrátilo se jen jeho tělo, zatímco jeho duše zůstala na mořském dně. Candelin se probouzí a v blouznění jej obklopují tu strašlivé, tu nádherné obrazy z právě prožitých hodin. Mezi hrozivými, utěšujícími a šklebícími se zjevy vidí tu nejkrásnější z nejkrásnějších, královnu Vinetu, a s výkřikem „Běda mi, jsem ztracen,“ upadá opět do mdlob.

Tu se jeho vidění zhmotní. Vineta se ještě jednou objeví, aby se posledním polibkem rozloučila se svým milým. Wanda zasahuje a brání tomuto hříšnému setkání, neboť Candelin se nachází pod ochranou její věrné lásky. Nastává ušlechtilá soutěž v lásce mezi Wandou a Vinetou. Královna musí uposlechnout volání hlasů z moře nabádajících ji k návratu. Naléhavé prosbě Wandy, aby jí sdělila prostředek, jak může být Candelin zachráněn, může Vineta vyhovět jen naznačením toho, že zamčenou mořskou bránu může otevřít jen vyslovením jednoho slova: To však nemůže být vyřčeno, milující osobě je musí zjevit vlastní srdce. Za státe stupňovaného vzrušení a vzrůstajícího nadšení osvítí Wandinu duši jako blesk no nevyslovené slovo. „Peklo se propadá, když přinese láska z lásky sebe sama.“ Vrhá se jako oběť do moře, tam ji zachytí géniové a odnášejí ji na břeh. Candelinovi se vrací rozum, nyní náleží on i Wanda zemi. Zato Vineta a potopení stoupají osvobození z moře k nebesům a žehnají šťastnému páru. Jako Senta svou osobní obětí osvobozuje „bludného Holanďana“ z jeho nekonečného putování, tak i Wanda zachraňuje svého milého pro zemi a Vinetu osvobozuje z hrobu na mořském dně.^[1]

Odkazy

Reference

Literatura

• LUDVOVÁ, Jitka. Škroup Jan Nepomuk. In: LUDVOVÁ, Jitka. Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století. Praha: Divadelní ústav, 2006. Dostupné online. ISBN 80-7008-188-0, ISBN 80-200-1346-6. S. 542–544.

Externí odkazy

• Libreto Vinety v Knihovně Kongresu.