Vinogradov Igrado-3

Vinogradov Igrado 3B/M
Igrado 3B/M
Igrado 3B/M
Určeníexperimentální letoun
VýrobceMoskevská letecká škola Osoaviachim
ŠéfkonstruktérIvan Nikolajevič Vinogradov
První let1930
UživatelSovětský svaz
Vyrobeno kusů1
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vinogradov Igrado 3B/M (rusky Виноградов Иградо 3Б/М) bylo sovětské experimentální lehké letadlo. Letoun byl vytvořen na přelomu 20. a 30. let konstruktérem ing. Ivanem Nikolajevičem Vinogradovem, vojenským pilotem-veteránem z první světové války.[1]

Vznik a vývoj

Sovětské státní organizace jako Centrální aerohydrodynamický institut (CAGI), Výzkumný ústav leteckých sil (NII VVS) a letecké ústavy v Charkově a Moskvě (ChAI a MAI) ve 20. letech financovaly nespočet programů pro konstrukci a stavbu letadel. Jedním z podporovaných konstruktérů byl i I. N. Vinogradov.[1]

Na konci 20. let 20. století navrhl veteránský pilot Ivan Vinogradov neobvyklý koncept modulárního letadla, které bylo nazváno Vinogradov Igrado 3B/M. Toto experimentální letadlo mělo být schopno sloužit jako dvouplošník a po demontáži horního křídla jako dolnokřídlý jednoplošník. Letadlo bylo postaveno v letech 1931 v dílnách Moskevské letecké školy Osoaviachimu (pozdější DOSAAF), ve škole FZU M. V. Frunzeho.[2]

Vinogradov Igrado 3 (skica 1)

Popis letounu

Lehký letoun byl jednomotorový, dvoumístný, v základní variantě jako dvouplošník. Konstrukce letounu byla smíšená: kov a dřevo. Přední část trupu byla hliníková s vlnitým opláštěním, zatímco křídla byla dřevěná s plátěným potahem a ocasní část byla převážně ze dřeva.[3] Horní křídlo bylo neseno trubkovými vzpěrami, baldachýnem. Křidélka byla pouze na dolním křídle, po celé délce rozpětí křídla. Šikmé vzpěry mezi křídly byly rovněž trubkové. Vzpěry použité na letounu byly z oceli nebo z hliníkové slitiny. Křídla bylo možné sklopit po stranách trupu. Ocasní část měla vyztužený dřevěný rám a potah překližkou.[4]

Podvozek byl vybaven lehce odnímatelným zařízením umožňujícím použití s lyží nebo plováků. Letoun byl poháněn československým vzduchem chlazeným hvězdicovým pětiválcovým motorem Walter NZ-60.[5]

Experiment spočíval v možnosti demontovat horní křídlo a vytvořit tím dolnoplošník. Jednalo se tedy o kombinovaný dvousedadlový dvouplošník s odnímatelným horním křídlem.[6]

Použití

Letoun Igrado poprvé vzlétl v roce 1930 pilotován Vinogradovem, avšak hned při vzletu letadlo havarovalo. Během zimy 1930/31 byl letoun opraven. V květnu 1931 provedl Vinogardov několik vzletů. Vinogradov však rychle zjistil, že v konfiguraci dvouplošníku je použitý motor Walter NZ-60 o výkonu 60 k výkonově nedostatečný. Ještě méně vhodný by byl pro použití jako jednoplošníku. Vinogradov sice plánoval instalaci výkonnějšího motoru, ale k tomu již nedošlo.[6]

Byl to však pokus o vytvoření univerzálního, víceúčelového lehkého letadla.[3]

Uživatelé

Vinogradov Igrado 3 (skica 2)

Specifikace

Údaje dle[2][5][7][8]

Technické údaje

  • Posádka: 2
  • Rozpětí křídla: 10,2 m (horní křídlo), 8,3 m (dolní křídlo)
  • Délka: 5,4 m
  • Výška: 2,62 m
  • Nosná plocha: 22,92 m2 (horní křídlo 12,98 m2, dolní křídlo 9,94 m2)
  • Plošné zatížení: 35,4 kg/m2
  • Hmotnost prázdného letounu: 500 kg
  • Vzletová hmotnost: 765 kg
  • Pohonná jednotka: vzduchem chlazený hvězdicový pětiválcový motor Walter NZ-60
    • nominální výkon: 60 k (44 kW) při 1400 ot/min
    • vzletový výkon: 75 k (55 kW) při 1750 ot/min
  • Vrtule: dřevěná, dvoulistá vrtule s pevnými listy o průměru 2 m

Výkony

  • Maximální rychlost: 130 km/h
  • Cestovní rychlost: 104 km/h
  • Přistávací rychlost: 60 km/h
  • Dostup: 3 800 m

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b ŠAVROV, Vadim Borisovič. Historie konstrukce letadel v SSSR do roku 1938 – История конструкций самолетов в СССР до 1938 г. Moskva: Mašinostrojenije (Машиностроение), 1986. 577 s. ISBN 5-217-02528-X. S. 426, 451. 
  2. ↑ a b ВИНОГРАДОВ Н.Н., ВЕТЧИНКИН В.П.(1935): Конструкция и расчет самолета на прочность (Konstrukce a výpočet letadel na pevnost), rusky , Moskva-Leningrad, Издательство: Главная редакция авиационной литературы ONTI, 566 s., s. 202-204, 497
  3. ↑ a b Легкий самолет «Иградо» 3б/м (rusky) [online]. stroimsamolet.ru [cit. 2020-01-16]. Dostupné online. 
  4. ↑ GUNSTON, Bill. The Osprey Encyclopaedia of Russian Aircraft 1875–1995 (anglicky). London: Osprey, 1995. ISBN 1-85532-405-9. 
  5. ↑ a b ВИНОГРАДОВ, И.Н. Расчет и конструкция маломощного самолета (Výpočet a konstrukce nízkoenergetických letadel), rusky, Госавиаавтоиздат; ОНТИ , 1932. — 156 s., s. 5, 10-18, 33, 105
  6. ↑ a b Igrado 3B/M by I.N.Vinogradov (anglicky) [online]. ram-home.com, 1999-06-29 [cit. 2020-01-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-01-16. 
  7. ↑ PRÉCOUL, Michel. Tableau des Avions Légers de L´U.R.S.S. Créés Entre 1923 et 1935 (francouzsky).. L'Aérophile. Leden 1936, roč. 44. (1936), čís. 1, s. 17. Dostupné online. 
  8. ↑ Таблица данных советских легких самолетов (Tabulka parametrů sovětských lehkých letadel), rusky. Cамолет. Srpen 1935, roč. 1935, čís. 8, s. 35. 

Literatura

  • ANDERSSON, Lennart. Soviet Aircraft and Aviation 1917-1941. Putnam Aeronautical Books, London 1997. ISBN 0-85177-859-3
  • SIMAKOV, B.L. (1974): Encyklopedie Letadla země sovětů (Энциклопедия-справочник Самолёты страны советов), rusky, 260 s., s. 59, Moskva: vydavatelství DOSAAF (ДОСААФ), 107066
  • NOWARRA, Heinz Joachim, DUVAL, Godfrey Richard (1971): Russian Civil and Military aircraft 1884~1969 (anglicky), A.F.M., London: Fountain Press Ltd., 288 s., ISBN 0-852-42460-4

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce