Vintíř (poustevník)

Blahoslavený Vintíř
Kenotaf svatého Vintíře na jižní stěně břevnovské baziliky sv. Markéty
poustevník
Narození	asi 955 Schwarzburg
Úmrtí	9. října 1045 Prášily
Svátek	9. října
Rodiče	Siger von Käfernburg
Řád	Řád svatého Benedikta
Vyznání	křesťanství
Uctíván církvemi	římskokatolická církev a církve v jejím společenství
Atributy	řeholní oděv
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Blahoslavený Vintíř (německy Gunther nebo Günther, latinsky Guntharius, někdy uváděn jako Gunther z Niederaltaichu, asi 955–1045, někdy označován jako svatý) byl německý benediktinský mnich, zakladatel kláštera Rinchnach. Z jeho jména vzniklo německé jméno Günther.^[1]

Vintíř žil v 10.–11. století a jeho život je opředen mnoha nejasnostmi. Narodil se někdy kolem roku 955 v hraběcí rodině z Käfernburgu-Schwarzburgu^[2] v Durynsku, byl bratrancem^[3] bavorského vévody a pozdějšího římského císaře Jindřicha II. a díky sňatku Jindřichovy sestry Gisely s králem Štěpánem (později svatořečeným) se stal spřízněným i s uherským vládnoucím rodem. V Uhrách strávil několik let, především v lesích u dnešního Bakonybélu, kde kolem roku 1018 založil benediktinský klášter svatého Mořice.^[4]

Je pravděpodobné, že se přátelil s přemyslovskými bratry Oldřichem a Jaromírem, kteří v roce 1001 utekli z Čech před krutým Boleslavem Ryšavým. Kolovala pověst, že se Vintíř stal kmotrem knížete Břetislava, Oldřichova syna.

Osudovým pro Vintíře a pro utváření jeho názorů na život a víru bylo setkání s biskupem Gothardem, na jehož základě se Vintíř rozhodl stát řeholníkem benediktinského řádu. V té době byl vdovcem a otcem minimálně dvou synů.^[3] Darovací listinou z 25. prosince 1005 odevzdal v přítomnosti Gothardově svůj majetek klášteru hersfeldskému jako prebendu pro klášter Göllingen. Gothard ho poté vzal s sebou v jeho světském šatě do kláštera v bavorském Niederaltaichu. Odtud vykonal Vintíř pouť do Svaté země a po návratu na jaře roku 1006 odložil před oltářem sv. Mořice zbraň a započal noviciát a roku 1007 složil řeholní sliby.^[2] Nejprve se navzdory vstupu do řádu nemohl vzdát světských radovánek, později ale odchází do samoty a žije příkladný život světce. Prošel Bavorskem, krátký čas pobyl v Rancingu (dnešní Lahling), později se přemístil do kraje nad Řezným potokem (na bavorské straně Šumavy), kde si založil poustevnu, která se s příchodem dalších bratří později rozrostla v klášter Riminichi (klášter Rinchnach). Podílel se na vybudování kaple sv. Jana Křtitele.

Později se dostal do oblasti kolem hradu Rabí a nakonec se usadil na vrchu Březník (Dobrá Voda), kde v poustevně Březnice 9. října 1045 zemřel.^[5] Podle svého přání byl pochován v břevnovském klášteře. Jeho ostatky během husitských válek rozházeli husité. Jeho kenotaf se nachází při jižní stěně klášterní baziliky sv. Markéty.

Břetislav I. oceňoval jeho misionářské úsilí a využíval jej jako diplomata. Je doloženo Vintířovo působení v jednání mezi císařem Jindřichem III. a českým knížetem.

Vintíř není oficiálně kanonizován dodnes. Jeho uctívání jako světce však je podporováno a doporučováno různými papežskými bulami a dekrety. Vintířovo uctívání bylo např. připuštěno bulou papeže Urbana VIII. z roku 1634, kde povolení kultické úcty Vintířovy zdůvodňuje konstatováním, že je prokázána „od nepamětných dob a nepřetržitě“. Na Šumavě v Dobré Vodě vzniklo poutní místo zasvěcené tomuto světci a breve papeže Benedikta XIV. z 13. ledna 1753 udělovalo plnomocné odpustky návštěvníkům kostela v Dobré Vodě, jehož zasvěcení je uváděno jako „svatého Vintíře“, a další breve ze 17. března 1765 povýšilo tamní oltář se zázračnou světcovou kultovní plastikou na privilegovaný. Dobrá Voda na Šumavě se také stala místem česko-německých poutí, jejichž tradice byla obnovena v roce 1992, kdy probíhají mimo jiné společné mše svaté v kostele sv. Vintíře v Dobré Vodě.^[6] Případné pochybnosti o legitimitě liturgické úcty ke svatému Vintíři ukončil papež Jan Pavel II.; zatím poslední vydání Římského martyrologia výslovně uvádí: "Břevnov v Čechách, místo uložení svatého Vintíře, poustevníka, který opustil rozkoše světa, uchýlil se nejprve do úkrytu mnišského života a pak do odlehlých lesů mezi Bavorskem a Čechami, kde žil a zemřel jak spojen s Bohem, tak oddělen od lidí."^[7]

• BUBEN, Milan M.; KUČERA, Rudolf; KUKLA, Otakar A. Svatí spojují národy : portréty evropských světců. 2. rozš. vyd. Praha: Panevropa, 1995. 195 s. ISBN 80-85846-00-4. 
• KUBÍN, Petr. Sedm přemyslovských kultů. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Katolická teologická fakulta ; Togga, 2011. 372 s. ISBN 978-80-87258-19-4. 
• Rufolf Schikora: Naše světla : Čtení ze životů svatých. Frýdek 1947, s. 671–672
• KUBÍN, Petr (ed.). Legenda o sv. Vintířovi. Praha: Togga 2014. ISBN 978-80-7476-064-8

• Kostel svatého Vintíře v Dobré Vodě
• Kaple svatého Vintíře
• Seznam světců a mučedníků katolické církve

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Vintíř na Wikimedia Commons
• Vintíř ve Vlastenském slovníku historickém ve Wikizdrojích
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž tématem je Vintíř (poustevník)