Vissarion Grigorjevič Bělinskij

Vissarion Grigorjevič Bělinskij
Narození	30. květnajul. / 11. června 1811greg. nebo 11. června 1811 Suomenlinna
Úmrtí	26. květnajul. / 7. června 1848greg. (ve věku 36 let) nebo 7. června 1848 Petrohrad
Příčina úmrtí	tuberkulóza
Místo pohřbení	Litěratorskije mostki Volkovský hřbitov
Povolání	filozof, spisovatel, literární kritik, novinář, literární teoretik a publicista
Alma mater	Filozofická fakulta Lomonosovovy univerzity
Témata	filozofie, literatura, estetika a literární kritika
Manžel(ka)	Maria Orlov
Podpis
multimediální obsah na Commons
citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vissarion Grigorjevič Bělinskij (rusky Виссарион Григорьевич Белинский; (30. května^jul./ 11. června 1811^greg., Sveaborg – 26. května^jul./ 7. června 1848^greg., Petrohrad) byl ruský literární kritik, estetik a revoluční demokrat^[1] narozený na území dnešního Finska.

Byl synem okresního lékaře v Čembaru (v gubernii Penza). Později tvrdil, že nemá na své dětství jedinou hezkou vzpomínku. Roku 1825 nastoupil v Penze na gymnázium. Školu zanedbával, a tak byl v posledním ročníku vyloučen. Díky vlivným známostem nicméně mohl roku 1829 nastoupit na Moskevskou univerzitu.^[2] Tamější filozofická fakulta byla střediskem schellingovství, a při ní se utvořil i kroužek studentů, do nějž Bělinskij vstoupil (dalšími členy byli K. Aksakov, M. Katkov, N. V. Stankevič aj.) V tomto spolku si osvojil Schellingovu filosofii přírody.^[3] Pak se nadchl pro hegeliánství. Pod jeho vlivem byl v letech 1837 až 1840. Za příklad toho, jakým způsobem využíval Hegelovu filosofii ve svých kritických článcích, může sloužit jeho posuzování poezie v článku „O hoři z rozumu, spis A. S. Gribojedova“ (1839). Bělinskij neuměl německy a svědectví o Hegelově filosofii se mu dostávalo od takových znalců, jako byli Stankevič a Bakunin.^[4] Na večerech u Stankeviče mladí romantikové čítali básnická díla (Puškina, Žukovského, Gogola a Lermontova, Shakespeara, Goetheho, Schillera či E. T. A. Hofmanna) a vedli o nich diskuse.

Pod vlivem Hofmannovy povídky "Seltsame Leiden eines Theater-Directors" se všichni nadchli pro divadlo. To se Bělinskému stalo osudné, neboť byl v září 1832 vyloučen z Moskevské univerzity, když jako stipendista a nešlechtic předložil cenzuře romantické drama Dmitrij Kalinin, v němž přirovnával šlechtu k hadům, krokodýlům a tygrům, kteří se živí kostmi a masem svých bližních a pijí jejich krev a slzy jako vodu. To bylo v době Mikulášské epochy, jen několik let po rozdrcení děkabristů, něco neslýchaného. Bělinskij sebekriticky posoudil své dílo jako nepříliš zdařilé a usoudil, že pro vlastní literární tvorbu nemá potřebné nadání. Pro svou profesionální kariéru si zvolil dráhu literární kritiky.^[2]

Po vyloučení z univerzity trpěl velkou bídou, až na podzim roku 1834 zaujal svým prvním článkem Literární snění (Литертурные мечтания) v časopise Teleskop (Телескоп). Získal v něm stálé místo recenzenta a redigoval jeho literární přílohu Řeč (Молвa). Roku 1836 byl časopis zakázán a Bělinskij opět ztratil publikační možnost. Od roku 1837 do roku 1839 pracoval ve vedení redakce časopisu Moskevský pozorovatel (Московский наблюдатель).^[2] Byla zde publikována řada jeho důležitých kritických statí. Z finančních důvodů časopis zanikl a Bělinskij znovu upadl do bídy.

V roce 1840 přijal pozvání A. A. Krajevského, aby psal kritiky do jeho časopisu Vlastenecké poznámky(Отечественныя записки). Díky tomu se konečně zbavil dluhů. Přesídlil za tím účelem i do Petrohradu.^[2] Došlo u něj také k velkému tvůrčímu přívalu a změně zaměření jeho kritických článků. V letech 1840–1846 napsal do Vlasteneckých poznámek řadu článků o ruských spisovatelích, ruské lidové poezii a dějinách literatury, které tvoří celý svazek a v podstatě představují historii ruské literatury od Lomonosova po Puškinovu smrt. V této době se zformovala jeho literárně kritická tvorba jako výraz společenského postoje a získala veřejný význam. Ve svých rozborech ruské literatury Bělinskij hodnotil stav společnosti a pomáhal utvářet společenské a literární vědomí současných tvůrců. Umění by mělo podle jeho názoru přinášet analýzu a kritiku společnosti, reálně zobrazovat společenskou situaci. Seskupil se kolem něj sbor mladých ruských literátů a radikálních demokratů, které velmi ovlivnil.

V roce 1843 se Bělinskij oženil s Marií Vasiljevnou Orlovovou, o dva roky později se jim narodila dcera Olga. Další dvě děti zemřely několik měsíců po narození.

Už od počátku třicátých let Bělinskij trpěl chronickou plicní chorobou, která se prudce zhoršila v roce 1845. Po konfliktu s A.A.Krajevským ukončil svou práci v časopise Vlastenecké poznámky. Na doporučení lékařů strávil několik měsíců u moře na jihu Ruska a po návratu do Petrohradu se stal stálým spolupracovníkem nového měsíčníku Současník (Современник), který založili N.A.Někrasov a I.I.Panajev. Z důvodu postupující nemoci však Bělinskému vyšel pouze jeden velký článek, Přehled ruské literatury roce 1847.^[2]

Na jaře 1847 se odjel léčit do lázní v Salzbrunnu (dnes Szczawno-Zdrój na jihu Polska), kde napsal esej pod názvem Dopis Gogolovi, která je shrnutím jeho kritických myšlenek. Bělinského nemoc neustupovala, nepomohla ani nová léčba v soukromém sanatoriu ve Francii. Po návratu do Petrohradu byl zadlužený Bělinskij navíc stíhán carskou policií kvůli svým kritickým článkům. Pokročilá nemoc stíhání ukončila. Bělinskij zemřel v předvečer revoluce roku 1848 na souchotě ve věku 36 let. Byl pohřben na Volkovském hřbitově na místě zvaném Literární mosty, kde odpočívají významné osobnosti ruské kultury a umění.

Kritickou činnost Bělinského lze rozdělit na dvě období:

• Třicátá léta, ve kterých lze Bělinského charakterizovat jako demokrata. V té době ho zajímaly především estetické a filozofické aspekty umělecké tvorby. Vycházel z Hegelovy filozofie: Hegelovu tezi, že vše skutečné je rozumné, interpretoval jako ideu smíření se se skutečností. Postupně však začínal vyzvedávat ideu negace nerozumného a zkoumat zákon, kterému se podřizuje život společnosti a lidských individuí.

• Čtyřicátá léta, v nichž se stal radikálním demokratem. Přiklonil se nakonec k materialismu: duchovní není nic jiného než činnost fyzického. Z ideje zákonitosti společenského života vyvozoval ideu nezbytnosti společenského pokroku. Bělinskij se přikláněl k socialistickému ideálu společnosti bez bohatých a chudých, jehož realizace vyžaduje pravděpodobně násilí. Usiloval však o aktualizaci idejí původního křesťanství, v důsledku čehož se dostával do střetu s anarchistou Michailem Bakuninem. V Bělinského estetických názorech se prosazovala idea historismu. Umění vymezoval jako názornou reprodukci skutečnosti, v níž se zachycují její typické rysy. U umělce podtrhoval význam jeho citu pro současnost a možnosti, které se v ní otevírají.

Co se týče Bělinského materialismu, Nikolaj Losskij zastává názor:

Bolševičtí spisovatelé tvrdí, že Bělinskij se pod vlivem Feuerbacha stal na konci života vyznavačem “antropologického materializmu”.^[5] Sovětští škrabálci se z příkazu vlády snaží v historii západoevropské a ruské kultury najít co možná nejvíc materialistů. Například i takového filosofa, jako byl Spinoza, považují za materialistu. Nevěřte jim ani slovo! Z Bělinského spisů není patrné, že by se stal materialistou.^[6]

První významnější statí bylo Literární snění (Литертурные мечтания, 1834). Už v něm se projevil hlavní rozpor kritikovy estetiky třicátých let. Na jedné straně objektivně idealistický světonázor, ovlivněný německou romantickou filozofií, a na druhé straně snaha o věrnost skutečnosti. Žádal, aby literatura vycházela z pravdy ruského života a z potřeb lidu. Dokazoval, že vzdělaná ruská společnost (šlechta) pohrdá ruským jazykem a otrocky napodobuje své západoevropské vzory. Za skutečného nositele národní svébytnosti považoval lid, jehož jedinou kulturou je folklór. Mezi lidem a šlechtou je velká propast, její překlenutí považoval Bělinskij za prvořadé. Avšak na rozdíl od mnoha romantických teoretiků nehledal cestu k národní zvláštnosti v napodobování folklóru, ale ve věrném zobrazení ruského života. Do pojmu národní literatury tedy zahrnul požadavek realismu. Realismus, lidovost a národní svébytnost mu srůstaly v jeden nedílný pojem.

Realistické tendence jsou ještě silnější v stati O ruské povídce a povídkách p. Gogola (О русской повести и повестях г. Гоголя, 1835). Bělinskij zde rozvedl svou koncepci "reálné poezie" a podal její přesnou charakteristiku: "...Poezie reálná, poezie života a skutečnosti je opravdová a pravá poezie naší doby. Její typický ráz záleží ve věrnosti skutečnosti; ona nepřetváří život, ale ho reprodukuje, znovu vytváří a jak vypouklé sklo v sobě odráží pod jedním hlediskem jeho rozmanité jevy, vybírající z nich ty, které jsou nutné pro složení úplného, ​​živého a jednotného obrazu ... Abych uzavřel charakteristiku toho, co nazývám reálnou poezií, dodávám, že věčný hrdina, neměnný předmět její inspirace, je člověk."^[7]

V této stati najdeme všechny charakteristické rysy realistické poetiky. Vzorem mu byl Nikolaj Vasiljevič Gogol, kterého ještě za Puškinova života slavil jako zakladatele nové etapy literárního vývoje. Za základní esteticko-noetické gesto Gogolovy prózy považoval "smích přes slzy".

V této stati (Стихотворения М. Лермонтова, 1841) podrobil kritice svůj dřívější požadavek absolutní objektivity. Hlouběji se zabýval vztahem umělce ke skutečnosti. Nevzdával se sice myšlenky o objektivní zákonitosti historického dění a vyžadoval i nadále, aby autor pravdivě vyjadřoval jeho smysl, ale cestu k tomu viděl v tom, jak autor sám postihuje podstatu smutné skutečnosti.

Ve čtyřicátých letech přibývaly polemiky stoupenců západnictví se slavjanofili. Bělinskij stál v tomto sporu na straně pokrokovějších stoupenců západnictví. V řešení problému ruské národní povahy hledal odpověď na otázku, o jaké rysy ruské povahy je možno opřít se v boji za změnu skutečnosti. Obzvlášť ho zajímaly revoluční rysy ruské národní povahy. Proti slavjanofilskému zdůrazňování ruské pokory a zbožnosti vyzdvihoval příklad Ivana Hrozného. Proti názorům o přirozené ruské konzervativnosti stavěl příklad Petra I. Velikého

Jedním z cílů, které si Bělinskij vytyčil, bylo sepsání teoretických dějin ruské literatury. Pro nemoc však splnil svůj plán jen částečně, v jedenácti Statích o Puškinovi (Статьи о Пушкине, 1844–1846). K výkladu přistoupil přísně historicky. V prvních třech statích podal nástin literatury 18. a počátku 19. století. V ruském literárním vývoji rozeznával dva základní proudy:

• Satirický proud, který považoval za umělecky a společensky nosnější, protože má blíže k ruskému životu
• Rétorický proud, ke kterému počítal ódy 18. století, Karamzina, Žukovského ad.

V letech 1845–1846 vyšly za spolupráce Bělinského a Někrasova dva sborníky: Fyziologie Petrohradu (Физиология Петербурга) a Petrohradský sborník (Петербургский сборник). Hlavní představitel oficiální žurnalistiky Bulgarin nazval ve své posměšné recenzi autory sborníků "naturální školou". Bělinskj název přijal a dokázal ho proměnit na generační program. Zdůrazňoval nutnost přirozené školy jako základního směru ruské literatury, položil důraz na analýzu tragické současnosti, na kritičnost literatury a demokratizaci její tematiky.

Dopis Gogolovi (Письмо Гогою, 1855) byl poprvé publikován v periodiku Polární hvězda. Obsahuje Bělinského ideologickou závěť. Lze ji považovat za minimální program ruské radikální demokracie. Vložil do textu požadavky na zrušení nevolnictví, zrušení tělesných trestů a zavedení přísné zákonnosti. Dopis přijalo radikální i umírněné křídlo ruské literatury, získal pro věc pokroku Turgeněva, Dostojevského, Někrasova i Gončarova. Dopis, rozšiřovaný v opisech, se stal přímo bojovým programem ruské demokracie let čtyřicátých až padesátých. Dostojevskij byl za veřejné čtení Dopisu Gogolovi odsouzen k smrti, těsně před popravou byl trest zmírněn na čtyři roky vyhnanství.

• 1832 – Dmitrij Kalinin (Дмитрий Калинин)
• 1834 – Literární snění (Литературные мечтания. Элегия в прозе)
• 1835 – O ruské povídce a povídkách p. Gogola (О русской повести и повестях г. Гоголя)
• 1835 – Nic o ničem (Ничто о ничём)
• 1835 – Básně V. Venediktova (Стихотворения В. Бенедиктова)
• 1838 – Hamlet. Shakespearova drama. (Гамлет. Драма Шекспира. Мочалов в роли Гамлета)
• 1840 – Hrdina naší doby. Dílo M. Lermontova(«Герой нашего времени». Соч. М. Лермонтова)
• 1841 – Ruská literatura v roce 1840 (Русская литература в 1840 году)
• 1841 – Básně M. Lermontova (Стихотворения М. Лермонтова)
• 1842 – Ruská literatura v roce 1841 (Русская литература в 1841 году)
• 1843 – Ruská literatura v roce 1842 (Русская литература в 1842 году)
• 1846 – Ruská literatura v roce 1845 (Русская литература в 1845 году)
• 1846 – Přehled ruské literatury roce 1846 (Взгляд на русскую литературу 1846 года)
• 1846 – Nikolaj Alexejevič Polevoj (Николай Алексеевич Полевой)
• 1847 – List Gogolovi (Письмо Н. В. Гоголю)
• 1848 – Přehled ruské literatury roce 1847 (Взгляд на русскую литературу 1847 года)

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Vissarion Grigorievič Belinskij na slovenské Wikipedii.

v češtině

• HONZÍK, Jiří: Dvě století ruské literatury. Torst, Praha: 2000. 426 s. ISBN 80-7215-104-5
• LOSSKIJ, Nikolaj, 2004. Dějiny ruské filosofie. Překlad z ruského originálu: Alan Černohous. Velehrad, Olomouc: Refugium Velehrad-Roma, Centrum Aletti Velehrad-Roma. 664 s. (Studie ruského myšlení). ISBN 80-86715-26-4. Kapitola Bělinskij Vissarion Grigorjevič, s. 85–90. Kniha vychází v rámci výzkumného záměru „Jednotná Evropa a křesťanství“ a ve spolupráci s Centrem Aletti v Olomouci. 
• MAKAROV, Alexej, 1972. Stručné dějiny filosofie (původním názvem: Историко-философское введение к курсу марксистско-ленинской философии, Istoriko-filosofskoje vveděnije k kursu marksistsko-leninskoj filosofii). Překlad Stanislav Kučera; ilustrace Josef Týfa (autor obálky). 1. vyd. Praha: Mladá fronta. 226 s. (Most, svazek 7). Kapitola „Filosofie ruských revolučních demokratů XIX. stol.”, s. 178–192. 
• PAROLEK, Radegast; HONZÍK, Jiří: Ruská klasická literatura. Svoboda, Praha: 1976. 629 s.
• SVATOŇ, Vladimír: Z druhého břehu. Torst, Praha: 2002. 603 s. ISBN 80-7215-179-7

v cizích jazycích

• (rusky) Kulesi, Vasilij Ivanovič: Istorija russkoj literatury XIX víka. Vydavatelství Moskevské univerzity, Moskva: 1997. 624 s. ISBN 5-211-03044-3

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Vissarion Grigorjevič Bělinskij na Wikimedia Commons
• Osoba Vissarion Grigorjevič Bělinskij ve Wikicitátech
• Heslo na Leccos.com, včetně hesla v Ottově slovníku naučném Archivováno 29. 7. 2020 na Wayback Machine.
• Heslo v encyklopedii Britannica
• Encyklopedické zdroje na Answers.com