Vladimír Šmeral

Vladimír Šmeral
Narození16. října 1903
Drásov
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí15. března 1982 (ve věku 78 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníVyšehradský hřbitov
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vladimír Šmeral (16. října 1903, Drásov u Tišnova – 15. března 1982, Praha) byl český herec. Vl. jm. Vladimír Šmejral.

Život

Jednalo se o velmi talentovaného herce s velmi kultivovaným hereckým projevem a osobitě plastickou dikcí, který po celý svůj život patřil mezi levicově zaměřené intelektuály. Po absolvování dramatického oddělení brněnské konzervatoře (1926) se stal členem činohry Zemského divadla v Brně (1926–1933).[1] Před válkou hrál ještě v Burianově „Déčku“, kam nastoupil v roce 1933 ihned po jeho založení[2] a od roku 1936[3] vystupoval v Osvobozeném divadle.

V roce 1941 nastoupil do Městských divadel pražských, kde působil až do roku 1944 a hrál na scénách Divadla Na poříčí, Komorního divadla a Divadla J. K. Tyla. Od roku 1945 až do roku 1978 byl členem Divadla na Vinohradech (po válce pod jménem Divadlo československé armády a Ústřední divadlo československé armády).[4]

Za války byl v ohrožení z důvodu smíšeného manželství, neboť jeho manželka Marianne, bývalá tanečnice u E. F. Buriana, byla podle tzv. norimberských zákonů židovkou.[5] Odmítl se rozvést a v roce 1944 byl deportován do koncentračního tábora Kletendorf – podobně jako Alfréd Radok, na území Polska.[zdroj?]

V roce 1937 se setkal při natáčení filmu Svět patří nám poprvé s Adinou Mandlovou,[6] se kterou se později při zkouškách na inscenaci Chvála bláznovství (Divadlo Na poříčí, režie František Salzer) sblížil[7] a tato se stala jeho osudovou láskou.[8] Mandlová s ním následně čekala dítě, které se však narodilo před Vánoci roku 1944 mrtvé.[9] Na konci války, když se Šmeralovi podařilo uniknout z koncentračního tábora a vrátil se do Prahy, byl po dobu šesti týdnů v úkrytu u Adiny Mandlové.[10]

Ještě krátce po válce (srpen 1945) vypovídal ve prospěch Adiny Mandlové, později (v roce 1946) se však od ní distancoval.[11] Po válce byl politicky aktivní a společensky plně konformní, byl rovněž předsedou 21. svazu ROH (Svaz zaměstnanců umělecké a kulturní služby) a z této funkce na konferenci ROH v roce 1953 přednesl projev obviňující režiséra Jiřího Frejku z reakčních poměrů v Divadle na Vinohradech.[12] Pro socialistický režim coby člen KSČ vykonával řadu veřejných funkcí. Dne 25. února 1948 podepsal výzvu prokomunistické inteligence Kupředu, zpátky ni krok podporující komunistický převrat.[13] Se svou manželkou Marianou, která byla tanečnicí, měl teprve v roce 1955 jediného syna Vladimíra, později vystudovaného právníka.

V mládí mu vyhovovaly spíše role lyrických a kladných hrdinů. Jeho velmi uměřený herecký projev občas sváděl ke klišovitému podání některých postav. K stáru měl také jisté sklony k tendenčnímu ztvárňování církevních hodnostářů a buržoazních úředníků. Mezi jeho nejznámější a nejhodnotnější filmové role patří, mimo jiné, role ministra připomínajícího Zdeňka Nejedlého v Menzelově trezorovém filmu Skřivánci na niti nebo postava inkvizitora Bobliga ve Vávrově snímku Kladivo na čarodějnice.

Hrob na Vyšehradském hřbitově

V letech 1949–1966 byl pedagogem na DAMU.

Ocenění

Citát

„Mezi divadelními umělci okupačních let vystoupili někteří, kteří zcela mimořádně dovedli rozeznět krásu – a živé významy – češtiny. Na prvním místě v povědomí těch, kdož tato léta žili, bylo Burianovo D, v němž tehdy působili dva virtuosové deklamace, Marie Burešová a Vladimír Šmeral, a v Národním divadle Růžena Nasková.“
—  František Černý [15]

Divadelní role, výběr

Televize

  • 1971 Rozsudek (seriál) – role: doktor Becher
  • 1971 Exekuce (TV komedie) - role: Lapuťa, stavitel a domácí

Odkazy

Reference

  1. ↑ Český film : herci a herečky III, s. 363.
  2. ↑ Jaroslav Kladiva: E.F.Burian, Jazzová sekce, Praha, 1982, str. 112
  3. ↑ Václav Holzknecht: Jaroslav Ježek & Osvobozené divadlo, SNKLHU, Praha, 1957, str. 222
  4. ↑ Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 194, ISBN 978-80-239-9604-3
  5. ↑ Adina Mandlová: Dneska už se tomu směju, vyd. Čs. filmový ústav, 1990, str. 127
  6. ↑ Adina Mandlová: Dneska už se tomu směju, vyd. Čs. filmový ústav, 1990, str. 70
  7. ↑ Arnošt Tabášek: Adina Mandlová – Fámy a skutečnost, vyd. Formát, 2003, str. 72, 80, ISBN 80-86718-16-6
  8. ↑ Arnošt Tabášek: Adina Mandlová – Fámy a skutečnost, vyd. Formát, 2003, str. 81, ISBN 80-86718-16-6
  9. ↑ Arnošt Tabášek: Adina Mandlová – Fámy a skutečnost, vyd. Formát, 2003, str. 85, ISBN 80-86718-16-6
  10. ↑ Adina Mandlová: Dneska už se tomu směju, vyd. Čs. filmový ústav, 1990, str. 135, 136
  11. ↑ Arnošt Tabášek: Adina Mandlová – Fámy a skutečnost, vyd. Formát, 2003, str. 101–2, 119, 120 ISBN 80-86718-16-6
  12. ↑ Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 330, 360, ISBN 978-80-200-1502-0
  13. ↑ VEBER, Václav. Osudové únorové dny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 426 s. ISBN 978-80-7106-941-6. S. 327. 
  14. ↑ Český film : herci a herečky III, s. 367.
  15. ↑ František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 79, ISBN 80-200-0782-2

Literatura

  • B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 135, 281
  • Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 193
  • Jaroslav Brož, Myrtil Frída: Historie československého filmu v obrazech 1930–1945, Orbis, Praha, 1966, str. 135, 145, 161, 224, foto 335, 364, 410, 614
  • František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 79, 305, 308, 322, ISBN 80-200-0782-2
  • František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 200, 202, 205, 212, 239
  • František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 19, 38–43, 124, 349, 363, 405, 408
  • Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 16, 79, 123–4, 166, 243, 252, 278, 310, 327, 330, 340, 349, 360, 372–3, 408, 446, 490, 493, ISBN 978-80-200-1502-0
  • Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 50, 55, 57, 115, 172, 237, 255, 382, 520.
  • Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 304, ISBN 80-207-0419-1
  • Miloš Fikejz. Český film : herci a herečky. III. díl : S–Ž. 1. vyd. Praha : Libri , 2008. 907 s. ISBN 978-80-7277-353-4. S. 363–367.
  • Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník, Panorama, Praha, 1988, str. 29, 44–5
  • Václav Holzknecht: Jaroslav Ježek & Osvobozené divadlo, SNKLHU, Praha, 1957, str. 135–6, 139, 141–3, 222
  • Jaroslav Kladiva: E. F. Burian, Jazzová sekce, Praha, 1982, str. 112, 143, 166, 195
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 285–6, 310, 332, 449, 450, 455, 458, 479, 597, 623, 653, 656–7, 663–4
  • Hana Konečná a kol.: Čtení o Národním divadle, Odeon, Praha, 1983, str. 262
  • František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 259, 261, 282, 319, 349
  • Adina Mandlová: Dneska už se tomu směju, vyd. Čs. filmový ústav, 1990, str. 70, 71, 117, 121, 123, 127–8, 130-132, 135–7
  • Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, 2006, str. 236, ISBN 80-86182-51-7
  • V. Müller a kol.: Padesát let Městských divadel pražských 1907–1957, vyd. Ústřední národní výbor hl. m. Prahy, Praha, 1958, str. 159, 180
  • Jaromír Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo, Ústav pro kulturně výchovnou činnost, Praha, 1981, str. 136–7, 141, 150, 153, 228–9
  • Jaromír Pelc: Zpráva o Osvobozeném divadle, Práce, Praha, 1982, 216 s.
  • Jaromír Pelc: Osvobozené divadlo, Mladá fronta, Praha, 1990, 488 s., ISBN 80-204-0165-2. Blíže viz [1]
  • Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977, str. 20, 57
  • Postavy brněnského jeviště : umělci Národního, Zemského a Státního divadla v Brně. Díl I, 1884–1984 / uspoř. a red. Eugenie Dufková, Bořivoj Srba. Brno : Státní divadlo, 1984. 840 s. S. 679–684.
  • Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 65, 71, 76, 83, 85, 87, 89, 96–7, 194, ISBN 978-80-239-9604-3
  • Ondřej Suchý, Oldřich Dudek: Ljuba jako vystřižená, Melantrich, Praha, 1986, str. 46, 66
  • Vladimír Šlik: Divadlo a jeho tvůrci, nakl. A. Varhaníková, Praha, 1941, str. 88, 181
  • Jiřina Švorcová: Býti Švorcovou, nakl. Erika, Praha, 2000, str. 58, 61
  • Arnošt Tabášek: Adina Mandlová – Fámy a skutečnost, vyd. Formát, 2003, str. 72, 77, 80–7, 93–4, 97, 101–2, 119, 123, 130, ISBN 80-86718-16-6
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q–Ž. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 282. 
  • Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 121, 139, ISBN 80-85837-35-8
  • Jiří Tvrzník: Jaroslav Marvan vypravuje, vyd. Novinář, 1975, str. 136, 165, 194, 198
  • Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 51, 257, ISBN 80-85625-19-9
  • Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 72, 75, 113, 140, 179, 274, ISBN 80-207-0485-X
  • Jiří Žák a kol.: Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský příběh, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 175, 193, ISBN 978-80-239-9603-6

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flags of Austria-Hungary.png
Autor: Dragovit (of the collage), Licence: CC BY-SA 4.0
Both national flags of Austro-Hungary, the collage of flags of the Cisleithania (Habsburg Monarchy) and the Transleithania (Kingdom of Hungary)
Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Order of Labour Rib (TSR).png
Autor: Kei, Licence: CC BY-SA 3.0
Ribbon order "Labour" (Czechoslovakia)
Order victory in February Rib.png
Autor: Kei, Licence: CC BY-SA 3.0
Ribbon order victory in February (Czechoslovakia)
Vladimír Šmeral.jpg
Hrob Šmerala na Vyšehradském hřbitově