Vladimír Karfík

prof. Ing. arch. Vladimír Karfík, dr. h. c.
Narození	26. října 1901 Idrija Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	6. června 1996 (ve věku 94 let) Brno Česko Česko
Alma mater	ČVUT v Praze
Povolání	architekt, vysokoškolský pedagog
Hnutí	funkcionalismus
Významná díla	Baťův mrakodrap Hotel Moskva (Zlín)
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Vladimír Karfík (26. října 1901 Idrija, Rakousko-Uhersko, dnes Slovinsko – 6. června 1996 Brno) byl československý architekt a vysokoškolský pedagog. V letech 1919–1924 studoval na Fakultě architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze, s podporou Masarykovy akademie práce absolvoval 1925–1926 studijní praxi u Le Corbusiera v Paříži a 1928–1929 praxi u Franka Lloyda Wrighta v jeho studiu Taliesin. V letech 1930–1946 byl vedoucí projekčního oddělení firmy Baťa ve Zlíně. Patřil k výrazným postavám na poli české a slovenské moderní architektury 20. století. Je zároveň osobností kontroverzní – v socialistickém Československu patřil k prominentním osobnostem, roku 1956 byl vyznamenán Státní cenou a jako architekt působil zejména v oboru teorie architektury jako profesor na SVŠT v Bratislavě.

Život

Dětství

Vladimír Karfík se narodil ve Slovinské Idriji v rodině českého závodního lékaře Františka Karfíka, který léčil choroby z povolání a úrazy pracovníků tamějších rtuťových dolů, a jeho manželky Hermíny (rod. Gemperlové) jako nejstarší z třech sourozenců (bratr Václav (* 1904) se stal profesorem Lékařské fakulty UK v Praze, sestra Jarmila (* 1903) byla právničkou). V roce 1904 se rodina přestěhovala do Prahy.

Meziválečná doba

Počátky jeho profesní dráhy sahají do 20. let 20. století, kdy se jako čerstvý absolvent architektury uplatnil s podporou Masarykovy akademie práce jako kreslič u Le Corbusiera v Paříži, zde se také osobně setkal s architektem Adolfem Loosem a poté delší dobu působil v ateliéru významného průkopníka moderní architektury v USA Franka Lloyda Wrighta. Právě při pobytu v Americe jej poprvé oslovil a později ve svých zlínských ateliérech zaměstnal Tomáš Baťa, který již tehdy rozpoznal jeho nadání a cenil si zejména jeho americké zkušenosti. Právě ve Zlíně (ale i jinde ve světě) jako zaměstnanec firmy Baťa pak v průběhu 30. let realizoval celou řadu velmi progresivních a účelně navržených staveb. Mezi ně patří například Baťův mrakodrap, Společenský dům (dnes Hotel Moskva), firemní obchodní domy v Brně, Bratislavě, Amsterdamu, Borově v Chorvatsku a Liberci. Navrhl také evangelický kostel ve Zlíně nebo římskokatolický kostel v Bratislavě a Partizánském, tehdejších Baťovanech.

Poválečná doba

Po druhé světové válce se podobně jako řada jiných specialistů zaměstnaných v Baťových závodech snažil postavit svou další profesní dráhu na jiných základech. Dokázal využít svých minulých zkušeností a zúročil je ve svých teoretických textech s tematikou konstrukce administrativních budov.

Vztah k rodině Baťů

Ke svému působení v Baťových závodech se přímo vracel zřejmě pouze při sepisování svých vlastních pamětí ve slovenštině, které však vyšly paradoxně až po Sametové revoluci roku 1993 nákladem Spolku architektov Slovenska. V tomto vysoce tendenčním textu se snažil předem odvrátit i jen stín podezření, že by někdy s Tomášem či Janem Baťou jakkoli sympatizoval. Rozvinul zde v jinak čtivě podaném vyprávění jasně ideologicky mířený útok v podstatě proti všemu, co souvisí s Baťou – veškerá pozitiva života ve Zlíně let třicátých s jeho sociální a zdravotní péčí apod. vykládá jako lest prohnaného kapitalisty a osobnosti Tomáše a Jana Bati hodnotí jako vulgární a bezcitné krutovládce. Tyto části textu lze interpretovat jako jakýsi hanopis a úlitbu komunistickému režimu a tento obraz se zřejmě zásadně liší od historické reality. Čtenář by se mohl pozastavit i nad dalšími kapitolami jeho knihy a jeho postojem vůči Západu (viz situaci, když letěl československým dopravním letadlem, jehož pilot neplánovaně přistál v Západním Berlíně) nebo jak bez skrupulí popisuje, jak v 50. letech udal majitele tajné radiostanice. Již z těchto důvodů je třeba k obsahu jeho pamětí přistupovat velmi opatrně a kriticky.

Ocenění

• Medaile prezidenta Václava Havla
• Medaile ČVUT v Praze
• Medaile Za zásluhy I. stupeň (14.05.1992)^[1]

Reference

Literatura

• Karfík V.: Architekt si spomína. Bratislava, SAS 1993
• Karfík V.: S Frank Lloyd Wrightem, in časopis Styl IX, 1929
• KARFÍK, Vladimír. Prof. Ing. arch. Vladimír Karfík : 1901-1996 : vzpomínky. 2. rozšířené. vyd. Luhačovice: Atelier IM, 2017. 421 s. ISBN 978-80-85948-88-2. 
• Kol. autorů : Jiří Kroha – architekt, malíř, designér, teoretik, Muzeum města Brna, 2007
• LUKEŠ, Zdeněk. Architekt Vladimír Karfík vypráví. Praha: Národní technické muzeum, 2017. 143 s. ISBN 978-80-7037-301-9. 
• ŠRÁMKOVÁ, Karin. Architekt Vladimír Karfík 1901–1996. Brno, 2006 [cit. 202-04-18]. 79 s. diplomová. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity. Vedoucí práce Jiří Kroupa. Dostupné online.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Vladimír Karfík na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Vladimír Karfík
• Vladimír Karfík na Archiweb.cz
• Vladimír Karfík, architekt Zlína