Vladimír Karfík

prof. Ing. arch. Vladimír Karfík, dr. h. c.
Narození26. října 1901
Idrija
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí6. června 1996 (ve věku 94 let)
Brno
ČeskoČesko Česko
Alma materČVUT v Praze
Povoláníarchitekt, vysokoškolský pedagog
Hnutífunkcionalismus
Významná dílaBaťův mrakodrap
Hotel Moskva (Zlín)
OceněníČestné občanství města Brna (1991)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Vladimír Karfík (26. října 1901 Idrija, Rakousko-Uhersko, dnes Slovinsko6. června 1996 Brno) byl československý architekt a vysokoškolský pedagog. V letech 1919–1924 studoval na Fakultě architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze, s podporou Masarykovy akademie práce absolvoval 1925–1926 studijní praxi u Le Corbusiera v Paříži a 1928–1929 praxi u Franka Lloyda Wrighta v jeho studiu Taliesin. V letech 1930–1946 byl vedoucí projekčního oddělení firmy Baťa ve Zlíně. Patřil k výrazným postavám na poli české a slovenské moderní architektury 20. století. Je zároveň osobností kontroverzní – v socialistickém Československu patřil k prominentním osobnostem, roku 1956 byl vyznamenán Státní cenou a jako architekt působil zejména v oboru teorie architektury jako profesor na SVŠT v Bratislavě.

Život

Dětství

Vladimír Karfík se narodil ve Slovinské Idriji v rodině českého závodního lékaře Františka Karfíka, který léčil choroby z povolání a úrazy pracovníků tamějších rtuťových dolů, a jeho manželky Hermíny (rod. Gemperlové) jako nejstarší z třech sourozenců (bratr Václav (* 1904) se stal profesorem Lékařské fakulty UK v Praze, sestra Jarmila (* 1903) byla právničkou). V roce 1904 se rodina přestěhovala do Prahy.

Meziválečná doba

Baťův mrakodrap, Zlín, 1938

Počátky jeho profesní dráhy sahají do 20. let 20. století, kdy se jako čerstvý absolvent architektury uplatnil s podporou Masarykovy akademie práce jako kreslič u Le Corbusiera v Paříži, zde se také osobně setkal s architektem Adolfem Loosem a poté delší dobu působil v ateliéru významného průkopníka moderní architektury v USA Franka Lloyda Wrighta. Právě při pobytu v Americe jej poprvé oslovil a později ve svých zlínských ateliérech zaměstnal Tomáš Baťa, který již tehdy rozpoznal jeho nadání a cenil si zejména jeho americké zkušenosti. Právě ve Zlíně (ale i jinde ve světě) jako zaměstnanec firmy Baťa pak v průběhu 30. let realizoval celou řadu velmi progresivních a účelně navržených staveb. Mezi ně patří například Baťův mrakodrap, Společenský dům (dnes Hotel Zlín), firemní obchodní domy v Brně, Bratislavě, Amsterdamu, Borově v Chorvatsku a Liberci. Navrhl také evangelický kostel ve Zlíně nebo římskokatolický kostel v Bratislavě a Partizánském, tehdejších Baťovanech.

Poválečná doba

Po druhé světové válce se podobně jako řada jiných specialistů zaměstnaných v Baťových závodech snažil postavit svou další profesní dráhu na jiných základech. Dokázal využít svých minulých zkušeností a zúročil je ve svých teoretických textech s tematikou konstrukce administrativních budov.

Vztah k rodině Baťů

Kostel Božského srdce Ježíšova ve městě Partizánske (Slovensko)

Ke svému působení v Baťových závodech se přímo vracel zřejmě pouze při sepisování svých vlastních pamětí ve slovenštině, které však vyšly paradoxně až po Sametové revoluci roku 1993 nákladem Spolku architektov Slovenska. V tomto vysoce tendenčním textu se snažil předem odvrátit i jen stín podezření, že by někdy s Tomášem či Janem Baťou jakkoli sympatizoval. Rozvinul zde v jinak čtivě podaném vyprávění jasně ideologicky mířený útok v podstatě proti všemu, co souvisí s Baťou – veškerá pozitiva života ve Zlíně let třicátých s jeho sociální a zdravotní péčí apod. vykládá jako lest prohnaného kapitalisty a osobnosti Tomáše a Jana Bati hodnotí jako vulgární a bezcitné krutovládce. Tyto části textu lze interpretovat jako jakýsi hanopis a úlitbu komunistickému režimu a tento obraz se zřejmě zásadně liší od historické reality. Čtenář by se mohl pozastavit i nad dalšími kapitolami jeho knihy a jeho postojem vůči Západu (viz situaci, když letěl československým dopravním letadlem, jehož pilot neplánovaně přistál v Západním Berlíně) nebo jak bez skrupulí popisuje, jak v 50. letech udal majitele tajné radiostanice. Již z těchto důvodů je třeba k obsahu jeho pamětí přistupovat velmi opatrně a kriticky.

Ocenění

Reference

Literatura

  • Karfík V.: Architekt si spomína. Bratislava, SAS 1993
  • Karfík V.: S Frank Lloyd Wrightem, in časopis Styl IX, 1929
  • KARFÍK, Vladimír. Prof. Ing. arch. Vladimír Karfík : 1901-1996 : vzpomínky. 2. rozšířené. vyd. Luhačovice: Atelier IM, 2017. 421 s. ISBN 978-80-85948-88-2. 
  • Kol. autorů : Jiří Kroha – architekt, malíř, designér, teoretik, Muzeum města Brna, 2007
  • LUKEŠ, Zdeněk. Architekt Vladimír Karfík vypráví. Praha: Národní technické muzeum, 2017. 143 s. ISBN 978-80-7037-301-9. 
  • ŠRÁMKOVÁ, Karin. Architekt Vladimír Karfík 1901–1996. Brno, 2006 [cit. 202-04-18]. 79 s. diplomová. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity. Vedoucí práce Jiří Kroupa. Dostupné online.

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flags of Austria-Hungary.png
Autor: Dragovit (of the collage), Licence: CC BY-SA 4.0
Both national flags of Austro-Hungary, the collage of flags of the Cisleithania (Habsburg Monarchy) and the Transleithania (Kingdom of Hungary)
Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
CZE Medaile Za zasluhy 1st (1994) BAR.svg
Stužka: Medaile Za zásluhy I. stupně – Česká republika (od roku 1994).
Zlin-21Budova.JPG
Zlín, 21. budova v areálu Svit.