Vladimír Klein

Vladimír Klein
Vladimir Klein (2018)
Vladimir Klein (2018)
Narození6. března 1950 (74 let)
Komárno
VzděláníVysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze
Povolánívýtvarník, pedagog a sklářský výtvarník
OceněníThe Grand Prize Toyama Zókei Kúkan (1993)
Webwww.vladimirklein.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vladimír Klein (* 6. března 1950 Komárno, Slovensko) je sklářský výtvarník a pedagog.

Život

Vladimír Klein se narodil v Komárně. V letech 1965 - 1969 absolvoval Střední odbornou školu sklářskou v Kamenickém Šenově, kde se vyučil brusičem skla u Pavla Wernera. Ovlivnil ho také Josef Kochrda, který v 60. letech studoval na VŠUP u Stanislava Libenského a poté se vrátil jako pedagog do Kamenického Šenova. Ve studiu pokračoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze nejprve u prof. Malejovského, Harcuby a Soukupa[1] a poté ve speciálním ateliéru skla prof. Stanislava Libenského. Studia dokončil roku 1975 a poté pracoval jako propagační grafik a sklářský výtvarník ve vlastním ateliéru.[2]

V letech 1977-1985 působil jako pedagog a poté do roku 1990 jako ředitel na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Kamenickém Šenově. Do roku 1991 byl vedoucím ateliéru broušeného skla. Řada jeho žáků později úspěšně pokračovala ve studiu na VŠUP. V letech 1991-1995 byl hostujícím profesorem pro „studené“ techniky na nově založeném Toyama City Institute of Glass Art v Japonsku. V letech 1997-2005 byl vedoucím výtvarníkem podniku Crystalex, Nový Bor. Roku 1998 absolvoval tvůrčí pobyt v Mino (Japonsko), roku 2006 ve fy. Glasshutte Eisch Frauenau (Německo). V letech 2006-2010 působil jako lektor v IKA Mechelen (Belgie), Bild-werk Frauenau (Německo), Glass-furnace Istanbul (Turecko).

Ocenění

  • 1975 Cena rektora VŠUP Praha,
  • 1976 Výroční cena SČVU a ČFVU Praha
  • 1977 Der Ehrenpreis, 1. Coburger Glaspreis 77, Coburg
  • 1991 The Silver Prize, Kristalnacht Project, Philadelphia, USA (za Memory, 1990)
  • 1993 The Grand Prize Toyama Zókei Kúkan 93, Toyama, Japonsko
  • 1994 Suntory Prize, Suntory Museum of Art, Tokyo, Japonsko
  • 1998 The Silver Avard, The International Exhibition of Glass, Kanazawa, Japonsko
  • 1998 Výroční cena Masarykovy Akademie, Praha
  • 2000 The Merit Prize, Vessels- The International Exhibition of Glass, Koganezaki, Japonsko
  • 2001 Vynikající výrobek roku, Design Centrum ČR, Ministerstvo průmyslu ČR
  • 2001 The Honourable Prize, The International Exhibition of Glass, Kanazawa, Japonsko
  • 2004 Erste Preis, Glasplastik und Garten, Münster

Dílo

Již během studia na střední škole se Vladimír Klein stal velmi zručným brusičem skla a na VŠUP se v této technice natolik zdokonalil, že byl schopen realizovat i výtvarné záměry svých starších spolužáků.[1] Kleina přitahuje kontrast organických a geometrických ploch i expresivita barokního tvarosloví.[3] Svými prvními broušenými plastikami, které vytvořil jako student, prokázal originalitu a naznačil že půjde svou vlastní cestou (Kytice, 1973, Svět-květ, 1975). Kromě skleněných plastik předložil při závěrečných zkouškách i návrhy varného skla (Dvoustěnky, 1975, Kavalier), jimiž se chtěl uplatnit jako průmyslový designér. Získal za ně cenu rektora VŠUP i nabídku práce designéra ve sklárnách Kavalier i v ÚBOKu.[4] Roku 1975 také získal první nabídku ke spolupráci s architektem (Skleněná leptaná dělicí stěna, KD v Králově Dvoře, 1975).[1]

Klein pracoval jako sklářský výtvarník na volné noze a v 70. letech využíval pro své plastiky převážně optické sklo. Kvůli zdroji suroviny se přestěhoval do Severních Čech a roku 1977 začal učit na sklářské škole v Kamenickém Šenově, kde se stal následovníkem Pavla Wernera. Při zpracování skleněného bloku za studena užívá lepení, tvarování vidiovým dlátem, řezání diamantovou pilou nebo vodním paprskem, broušení a leštění, netradičně i hlubokou rytinu (Memory, 1990). Postupně začal využívat i kontrastu mezi hrubě opracovaným a broušeným a leštěným povrchem skla.[4]

V osmdesátých letech využil nové technické možnosti práce s plochým sklem a jeho lepení, ztavování nebo tvarování v peci, následované broušením (Hranol, 1986). Jako jeden z prvních si pořídil vlastní tavicí pícku, ale této technice se plně věnoval až během svého pobytu v Japonsku.[4] Do Japonska byl pozván aby studenty naučil evropskému sklářskému řemeslu, ale kultura Dálného východu ovlivnila i jeho vlastní tvorbu. Osvojil si některé méně používané techniky a pro svá díla volil poetické názvy (Hluboká noc v deštivé sezóně, 1991, Zlatá pagoda, 1993, Yuki no wakuse/Planeta sněhu, 1994, ad.). Přestal zahlazovat stopy po mechanickém opracování skleněného bloku diamantovou bruskou nebo vidiovým dlátem a využil kontrastu lasturového lomu skla s broušeným a leštěným povrchem.[4]

Roku 1997 se zúčastnil sklářského sympozia v Novém Boru a vyzkoušel si práci s hutními technikami, které pak využíval k návrhům pro náročnou ruční výrobu. Z té doby pocházejí jeho skleněné předměty z čirého skla, obalované barevnou drtí a dobrušovanými nepravidelnými okraji, nebo misky a vázy až trojnásobně barevně přejímané a foukané do formy a přebrušované. Navrhl také tvarově střízlivé vázy a misky z kouřového skla s nahrubo broušenými a v kyselině přeleštěnými dekory.[5] Po návratu do Čech se stal vedoucím výtvarníkem podniku Crystalex Nový Bor, kde řídil inovaci výroby a vzoroval pro podřízené sklářské závody v Karolince, Vrbnu pod Pradědem, Květné, Kolové a Chlumu u Třeboně. Navrhl řadu originálních souprav, váz a mís pod novou obchodní značkou Libera, které jejich tvarová nebo barevná kultivovanost povyšuje na náročné dekorativní předměty.[6] Již jeho první design nápojového skla pro sériovou výrobu Paola (1997) byl komerčně úspěšný.[5] Pro sklárny Český křišťál v Chlumu u Třeboně (do r. 2003) navrhoval soupravy z čirého olovnatého skla pod značkou Glacial - Libere.

Po odchodu s Crystalexu se zabývá volnou tvorbou, především tvarováním objektů za studena sekáním ze skleněného bloku, řezáním a broušením.[2] Od přelomu tisíciletí vytváří rozměrné skleněné objekty, jejichž povrch pokrývá nepravidelnou rytou a sekanou texturou. Využívá také řezání vodním paprskem, které mu umožňuje jinou technikou neproveditelné hluboké a nepravidelné zářezy do skleněného bloku.[4]

Vladimír Klein je také autorem řady realizací ve veřejném prostoru, v letech 1979-1989 zejména svítidel pro interiéry doma i v zahraničí (Německo, Nizozemsko). Později navrhl např. výzdobu VIP prostoru pro Ruzyňské letiště (1998), recepce n.p. Crystalex v Novém Boru nebo plastiku pro kruhový objezd tamtéž.[7]

Zastoupení ve sbírkách (výběr)

  • Kunstsammlungen der Veste Coburg
  • Glasmuseum Frauenau
  • Kunst Palast Museum Düsseldorf
  • Glasmuseum Öhringen, D
  • The Corning Museum of Glass, Corning, USA
  • Muzeum Narodowe, Warszawa
  • Musée de Design et d´Arts Appliqués Contemporains, Lausanne
  • The Art Collection of City Hall, Glass Museum Toyama
  • Suntory Museum of Art, Tokyo
  • Notojima Art Glass Museum, Notojima
  • Koganezaki Glass Museum, Kamomura
  • Uměleckoprůmyslové museum, Praha
  • Moravská galerie v Brně
  • Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou
  • Regionální muzeum, Žďár nad Sázavou
  • Severočeské muzeum p.o., Liberec
  • Sklářské muzeum, Kamenický Šenov
  • Severočeská galerie výtvarného umění Litoměřice
  • Regionální muzeum města Žďáru nad Sázavou
  • Sklářské muzeum Nový Bor
  • Sklářské muzeum Kamenický Šenov
  • Kolekce IGS Crystalex Nový Bor, Zámek Lemberk

Výstavy

Autorské

  • 1990/1991 Vladimír Klein: Sklo, Sklářské muzeum, Kamenický Šenov
  • 1993 Yokohama Museum of Art, Yokohama
  • 1994 Nakama Gallery Tokyo, Shinsakuramachi Gallery Toyama
  • 1995 Gallery Elf Toyama, Galerie L Hamburg
  • 1996 Vladimír Klein: Sklo, Galerie Rob Van Den Doel, Praha
  • 1997 Galerie W. Nový Bor
  • 1998 Shinsakuramachi Gallery Toyama
  • 1999 Jean-Claude Chapelotte Galerie, Luxembourg
  • 2000 Sklářské muzeum Kamenický Šenov, CZ
  • 2000 Studio Glass Gallery London, GB
  • 2001 Vladimír Klein: Design - Sklo, Sklářské muzeum v Novém Boru
  • 2002 Vladimír Klein, Galerie Prager Kabinett, Salzburg, Jean-Claude Chapelotte Galerie Luxembourg
  • 2004 Galerie Thun Karlovy Vary
  • 2005 Vladimír Klein: Sklo - obsah - funkce, Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou
  • 2006 Galerie Eisch Frauenau, Shimin Gallery Yufuin, Kjúšú, Gallery NHK Fukuoka, Kjúšú
  • 2007 Vladimír Klein: Sklo, Hrad Špilberk, Brno, Gallery Tokusen, Mitsukoshi Nihonbashi, Tokyo, Jean-Claude Chapelotte Galerie Luxemburg
  • 2009 Vladimír Klein: Sklo, Muzeum Beskyd Frýdek-Místek, Galerie Welti Düsseldorf
  • 2010 Vladimír Klein, Sklářské muzeum v Novém Boru, Oblastní muzeum v Děčíně, Jihomoravské muzeum ve Znojmě
  • 2011 Vladimír Klein: Sklo, Galerie Dorka, Domažlice
  • 2012 Vladimír Klein: Sklo, Muzeum Novojičínska, Nový Jičín

Reference

  1. ↑ a b c Langhamer A, 1990, s. 2
  2. ↑ a b Regionální osobnosti Libereckého kraje: Vladimír Klein
  3. ↑ Klivar M, 1999, s. 24
  4. ↑ a b c d e Langhamer A, 2010
  5. ↑ a b Antonín Langhamer: Skleněné plastiky Vladimíra Kleina, Keramika a sklo 6, 2002, s. 24
  6. ↑ Jiří Bohdálek, 2007
  7. ↑ Plastika Spirála na kruhovém objezdu u Tyršova náměstí v Novém Boru

Literatura

Katalogy

  • Antonín Langhamer: Vladimír Klein, Artistic Glass, Skloexport a.s., Liberec 1990
  • Vladimir Klein, Sklářské muzeum Kamenický Šenov, 2000
  • Jiří Bohdálek: Vladimir Klein: Sklo, Muzeum města Brna 2007
  • Jiří Bohdálek, Antonín Langhamer: Vladimír Klein: Sklo 2010, Sklářské muzeum Nový Bor 2010, ISBN 978-80-254-6759-6

Souborné publikace

  • Alena Adlerová, Současné sklo, Odeon, Praha 1979
  • Who´s Who in Contemporary Glass Art. A Comprehensive World Guide to Glass Artists-Craftsmen-Designers, Waldrich Verlag, München 1993, p. 272
  • Antonín Langhamer, Legenda o českém skle, 292 s., TIGRIS spol. s r. o. 1999, ISBN 80-86062-02-3
  • Miroslav Klivar, Česká skleněná plastika, 194 s., Moraviapress 1999
  • Sylva Petrová, České sklo, 283 s., Gallery, spol. s r.o. (Jaroslav Kořán), Praha 2001
  • Oldřich Palata, Stanislav Libenský a jeho škola / and His School / et son école, 176 s., Popi s.r.o. 2001, ISBN 80-238-7608-2
  • Antonín Langhamer (ed.), Sklo a světlo (150 let sklářské školy v Kamenickém Šenově: 1856-2006 ), 173 s., Uměleckoprůmyslové museum, Praha 2006, ISBN 80-7101-058-8
  • Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění - dodatky, 988 s., Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky 2006, ISBN 80-200-1209-5, s. 367-368
  • Sylva Petrová, České sklo, 419 s., Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze 2018, ISBN 978-80-87989-50-0
  • Milan Hlaveš, Petr Nový, Patrik Illo, Dva v jednom 1918–2018 (Design českého a slovenského skla / Dizajn českého a slovenského skla / Design of Czech and Slovak Glass), 329 s., Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou 2018, ISBN 978-80-86397-31-3

Externí odkazy

Média použitá na této stránce