Vladimír Vašíček

Vladimír Vašíček
Narození	29. září 1919 Mistřín Československo Československo
Úmrtí	29. srpna 2003 (ve věku 83 let) Svatobořice Česko Česko
Povolání	malíř
Podpis
Webová stránka	vladimirvasicek.cz
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Vladimír Vašíček (29. září 1919, Mistřín – 29. srpna 2003, Svatobořice) byl český malíř, jeden z průkopníků i klasiků českého moderního malířství po druhé světové válce.

Život

Vladimír Vašíček se narodil 29. září 1919 v Mistříně u Kyjova, většinu života pak žil a celé dílo vytvořil ve Svatobořicích, druhé části později spojené obce, kde 29. srpna 2003 zemřel.

Mládí

Pocházel z malorolnické rodiny, byl nejstarší ze 3 bratrů (rodiče František a Justina, bratři Jaroslav a František).

V letech 1935 až 1938 se vyučil v dekoratérské dílně Antonína Sychry v Kyjově, kde se poprvé setkal s chrámovou malbou. Seznámil se zde také s malířem Jano Köhlerem. Od roku 1938 do roku 1939 byl zaměstnán v reklamní a dekoratérské dílně ve Zlíně, první kontakt se soudobým českým uměním (Zlínské salony).

V roce 1939 byl nuceně nasazen v Říši, odkud byl v roce 1940 vyreklamován a zaměstnán ve Zlíně. V červnu téhož roku byl přijat na zdejší nově otevřenou Školu umění. V období 1940 a 1944 absolvoval Školu umění, která při tehdy uzavřených vysokých školách neoficiálně suplovala uměleckou akademii. Mezi pedagogy byli architekti Kadlec, Gahura, Fuchs a Bouček, výtvarníci Makovský, Wiesner, Gajdoš, Hroch a Milén, ke spolužákům patřili Václav Chad, Čestmír Kafka, Miroslav Šimorda, Jan Rajlich a další. Mezi lety 1944 a 1945 byl zaměstnán v projekčních kancelářích Baťových závodu, které vedl architekt Karfík, jako asistent architekta Drofy.

Od roku 1945 studoval pražskou Akademii, zpočátku v atelieru Vratislava Nechleby, později u Jána Želibského. Zde navázal řadu celoživotních přátelství (mimo jiných s Richardem Fremundem, Miroslavem Tichým), Ladislavem Čepelákem, Vladislavem Vaculkou, Ladislavem Dydkem, Karlem Vysušilem). Studia úspěšně ukončil roku 1949.

V roce 1947 se oženil s Boženou Žďárskou, v roce 1949 se jim narodil syn Vladimír.

Po ukončení studií se trvale usadil ve Svatobořicích; v témže roce měl první výstavu v Kyjově a vstoupil do brněnského SVU Aleš.

Padesátá léta

Od roku 1951 se postupně formovala skupina pěti moravských malířů (Bohumír Matal, Jánuš Kubíček, Vladislav Vaculka, Miroslav Tichý, Vladimír Vašíček), jejichž podíl na udržení kontextu s domácími předválečnými proudy i se soudobým světem byl zásadní.

V roce 1955 měl samostatnou výstavu v neoficiálních prostorách brněnského Výzkumného ústavu architektury, kde byl následován dalšími nositeli moderního výtvarného názoru. V roce 1956 uspořádal s Vladislavem Vaculkou, Bohumírem Matalem, Miroslavem Tichým, Idou Vaculkovou a Richardem Fremundem v chirurgickém pavilonu nemocnice v Kyjově výstavu, která byla v té době zřejmě prvním kolektivním veřejným vystoupením svého druhu u nás. Zároveň se podílel na obnově zdejších Slováckých roků.

Dne 6. června 1956 se mu narodil druhý syn Stanislav. V lednu 1957 vystavoval Vladimír Vašíček samostatně v brněnském Domě umění . S Bohumírem Matalem, Jánušem Kubíčkem a Vladislavem Vaculkou (již bez M. Tichého) tvořili základ Brněnské skupiny, později nazvané Brno 57. Spolu pak vystavovali např. v Praze, v Galerii mladých (U Řečických), pod názvem Výstava čtyř moravských výtvarníků.

Šedesátá léta

V roce 1958 se účastnil na historicky závažné výstavě současného českého umění v Domě umění města Brna a mezi lety 1959 a 1960 vytvořil své první abstraktní obrazy, byl to počátek celoživotní spolupráce s hodonínskou galerií, kde podnítil přehlídky moderního umění z regionu (Setkání 1965, 1967). Mezi lety 1959 a 1973 podnikl důležité studijní cesty do zahraničí: 1959 (Moskva, Leningrad),^[1] 1960 (Rakousko – setkání s Oskarem Kokoschkou a Giacomem Manzú), 1962 a 1964 Polsko – Lodž, Varšava, Gdaňsk), Francie 1965, 1967 (Paříž, Toulouse, Normandie), 1968 a 1970 (Švýcarsko při vlastních výstavách v St. Gallen a v Bienne). Mezi lety 1969 a 1973 obeslal I. bienále malířství v Pistoi (1969) a přehlídky v Collego Arguitectes v Barceloně (1970, 1973). V r. 1969 mu zemřel otec a v r. 1970 matka, ztratil také nejbližšího přítele Richarda Fremunda.

Přátelství v Vladimírem Vašíčkem i jeho dílo ovlivněné jižní Moravou ocenil na počátku šedesátých let spisovatel Milan Kundera.^[2]

Sedmdesátá a osmdesátá léta

V 70. – 80. létech s nástupem tzv. normalizace byl znovu nucen k ústupu do ústraní. Za pomoci Msgre. ThDr. Josefem Moštěkem a dalších získával alespoň restaurátorské příležitosti při výmalbách a restaurování vybavení církevních staveb. V tomto období mu také zemřeli oba rodiče. Tato doba vnější umělecké nesvobody, umocněná ztrátou obou rodičů, nejbližšího přítele, stejně jako některých dalších, byla však obdobím dalšího utužování i nacházení mnoha uměleckých i lidských přátelství v dlouhé řadě významných osobností z mnoha oboru, ale také ztížení, zdaleka ne však zpřetrhání styku s jinými, kteří odešli za hranice a kteří pak patřili k významným představitelům našeho exilu.

Vašíčkův svatobořický atelierzůstal v těchto letech místem myšlenkové svobody a setkávání. V 70. letech výstavoval méně, v 80. letech se uskutečnilo několik rozsáhlých Vašíčkových výstav.

Devadesátá léta

Poslední léta života byla spojena s novou vlnou tvůrčí aktivity. V r. 1993 vyšla ve Výtvarném centru Chagall Ostrava Vašíčkova monografie (autor Josef Maliva).Vladimír Vašíček sice vystavoval na významných místech,^[kde?] ale ne často. . Jako zásadový individualista si i v nové době hleděl více malířské tvorby než vlastní medializace. Přesto se např. jako patron (spolu s Tomášem Baťou) zúčastnil znovuotevření zlínské Školy umění v r. 1994.

Posledních několik let byla jeho tvorba stejně přelomová, jako někdejší přechod do abstraktního projevu, možná jde i o období nejzávažnější. Výtvarná invence byla přes jeho věk překvapivá, jeho dřívější výrazný a typický kolorismus začal být překrýván složkou duchovní a filozofickou.

Dne 29. srpna 2003 Vladimír Vašíček náhle zemřel, doslova do posledního dne vytrval u malířského stojanu.

Veřejná ocenění

• 1995 – získal Cenu Masarykovy akademie umění
• 1996 – obdržel Cenu Františka Kupky
• 2002 – obdržel čestné občanství Kyjova

Výstavy

Vedle asi 250 výstav kolektivních měl autor téměř stovku výstav samostatných, v čemž je už řada výstav posmrtných. Více informací o jeho díle je možno získat v rámci širší internetové presentace (viz externí odkazy).

Ocenění

• 1995 Cena Masarykovy akademie umění
• 1996 Cena Františka Kupky
• 2002 Čestné občanství města Kyjova

Odkazy

Reference

Literatura

• DUNDĚRA, Jiří. 33 životů. Kyjov: Kyjovské Slovácko v pohybu, 2005. 184 s. ISBN 80-239-6292-2. Kapitola Vladimír Vašíček, malíř, s. 111–115. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Vladimír Vašíček na Wikimedia Commons
• Vladimír Vašíček v informačním systému abART
• Dokumentární stránky
• Faktografické stránky
• Videostránky
• Čestné občanství Kyjova – uděleno 2002
• Výstavy k 100. výročí narození