Vlasta Pospíšilová

Vlasta Pospíšilová (rozená Jurajdová, 18. února 1935 Praha – 15. dubna 2022) byla česká scenáristka, animátorka a režisérka.^[1][2][3] Spolupracovala na mnoha krátkometrážních i celovečerních filmech společně s řadou oceňovaných českých režisérů. Byla velice oceňovanou animátorkou, a to i na mezinárodní scéně, především na poli loutkové animace. V roce 1979 debutovala jako režisérka krátkým animovaným filmem O Maryšce a vlčím hrádku.

Život

Vystudovala loutkářství a scénické výtvarnictví na Vyšší škole uměleckoprůmyslové v Praze u profesora Richarda Landera.^[4] Již na škole se setkala s prací Jiřího Trnky a navštěvovala ateliéry animovaného filmu v Chourových domech na Národní třídě, kde Trnka zrovna natáčel loutkový celovečerní film Bajaja (1950). Po ukončení studií nastoupila do cestovní kanceláře Turista, kde působila dva roky jako propagační grafička.^[4] Po této pracovní zkušenosti nastoupila do Krátkého filmu Praha do studia kreslených a loutkových filmů (později Studio Jiřího Trnky). Jako samostatná animátorka začala pracovat v sedmdesátých letech.

Do svého osobního života nechala nahlédnout v televizní seriálu Teď vedou, babička s dědou (2009), kde se objevila i se svými vnoučaty. Kromě představení v roli babičky, také mluvila o své roli režisérky a jejich pracovních zvycích.^[5] V té době pracovala také na výstavě představující natáčení Fimfára, jejíž příprava je v seriálu také zachycena.

V roce 2015 jí byla na Mezinárodním festivalu animovaných filmů Anifilm v Třeboni udělena Cena za celoživotní dílo. Festival aktivně navštěvovala až do své smrti v roce 2022.^[6][7]

Dílo

Spolupráce

Prvních dvanáct let pracovala ve studiu kreslených a loutkových filmů jako asistentka. O svých začátcích u Jiřího Trnky do rozhovoru pro Film a doba řekla:

Pracovala jsem zprvu v přípravě. Dělali se elfíci do Snu noci Svatojánské; lepila jsem kytičky, z bužírky jsem dělala plášť Titanie. Přitom se točily animátorské zkoušky. Dostali jsme kameru a praktikábl. Vymysleli jsme si malý příběh, měli jsme oblouk z Bajaji a Trnka nám půjčil loutku Šaška… Říkali nám děti, i když třeba Janu Adamovi bylo už třicet šest let. Dělali jsme žaludy, elfíky, ale už i samostatné záběry. Úvodní záběr Snu se točil tři týdny…^[4]

S Jiřím Trnkou kromě filmu Sen noci svatojánské spolupracovala také na filmech Kybernetická babička (1962) a Archanděl Gabriel a paní Husa (1964). Jako asistentka při svém působení v Krátkém filmu pracovala i na filmech dalších režisérů Jana Karpaše Fikmik (1959) či Půlnoční příhoda (1960) Břetislava Pojara.

Až počátkem sedmedesátých let začala pracovat již jako samostatná animátorka. S režisérem a scenáristou Jaroslavem Bočkem pracovala hned na třech snímcích – Sochařka z poličky (1970), Vdova z Efesu (1971) a Tři etudy pro animátora s dohrou (1977). Právě poslední zmíněný film bývá v její filmografii vyzdvihován pro její animační zručnost. V polovině sedmdesátých let animovala snímky Račte prominout (režie Lubomír Beneš, 1974) a Čára a já (režie Zdeněk Smetana, 1975),^[8] který byl oceněn na festivalech v Gottwladově (dnešní Zlín) a v Kroměříži. Na konci sedmdesátých let se podílela také na dvou historicky situovaných animovaných filmech Faustův dům (režie Garik Seko, 1977) a Jeruzalémská ulice (1978) režírovaný Ivanem Renčem. S Ivanem Renčem natočila v témže roce také film Daliborka (1978).^[4] Odklon od klasické loutky k práci s hlínou či k objektové animace si vyzkoušela na filmech Jana Švankmajera Možnosti dialogu (1982) nebo Žvahlav aneb šatičky slaměného Huberta (1971).^[7]

Jako trikařka pak pracovala i na dvou hraných filmech režiséra Jindřich Poláka s postavou Pana Tau – Od zítřka nečaruji (1978) a Poplach v oblacích (1978). Pospíšilová je přímo autorkou loutky postavy Pana Tau.^[7]

Její poslední spolupráce v pozici animátorky na celovečerním animovaném snímku byla s režisérem a animátorem Stanislavem Látalem na filmu Dobrodružství Robinsona Crusoe, námořníka z Yorku (1981)^[4], s nímž spolupracovala již na animaci snímků Jiřího Trnky.

Samostatná tvorba

Filmy

Pospíšilové režijním debutem se stala hororová pohádka O Maryšce a vlčím hrádku (1979), který spolurežírovala společně se scenáristou Edgarem Dutkou.^[4] O pět let později samostatně režírovala snímek Paní Bída, v němž se výrazně otiskl rukopis výtvarnice Šárky Vachové, zvláště na podobě loutek.^[9] O postavě paní Bídy Vlasta Pospíšilová řekla:

Pro mě paní Bída nebyla jen symbolem hmotné bídy a chamtivosti. Viděla jsem v ní to, co každého občacs navštíví formou nemoci, nesnází, rodinných tablů a čemu se člověk nemůže ubránit jinak než statečností, prací a humorem. A to je případ mé Bídy.^[4]

Následoval její pravděpodobně nejznámější snímek Lakomá Barka (1986), který byl adaptací jedné z humoristických pohádek z knihy Jana Wericha Fimfárum. Výtvarníkem snímku byl tentokrát Petr Poš. . Na práci Pospíšilové a Poše navázal po patnácti letech producent Martin Vandas se společností Maurfilm – postupně vznikly tři celovečerní animovaná pásma Fimfárum Jana Wericha (2002), Fimfárum 2 (2006) a Fimfárum – Do třetice všeho dobrého 3D (2011). Lakomá Barka se stala součástí prvního z nich.

Seriály

V polovině devadesátých let se kromě krátkometrážní filmové tvorby, se začala věnovat také tvorbě seriálů. Na tomto poli debutovala adaptací knihy Jana Karafiáta Broučci. Stejnojmenný seriál vznikal v koprodukci s francouzskými a britskými partnery. Výtvarnou podobu adaptace vytvořila výtvarnice Jitka Walterová.^[10] V roce 1998 pak navázala seriálem Dobrodružství na pasece a o dva roky později seriálem Broučkova rodina.^[9]

Režírovala také několik dílů ze seriálu Pat a Mat se vracejí (2003 a 2004)^[9], která navazovala na předchozí série Lubomíra Beneše, s nímž spolupracovala již před lety na krátkém filmu Račte prominout (1974).^[11]

Filmografie

Animace

Krátkometrážní

• Fikmik (režie Jan Karpaš, 1959)
• Půlnoční příhoda (režie Břetislav Pojar, 1960)
• Kybernetická babička (režie Jiří Trnka, 1962)
• Archanděl Gabriel a paní Husa (režie Jiří Trnka, 1964)
• Sochařka z Poličky (režie Jaroslav Boček, 1970)
• Vdova z Efesu (režie Jaroslav Boček, 1971)
• Žvahlav aneb šatičky slaměného Huberta (režie Jan Švankmajer, 1971)
• Račte prominout (režie Lubomír Beneš, 1974)
• Čára a já (režie Zdeněk Smetana, 1975) – získána 1. cena za animaci v roce 1976 v Gottwaldově (dnes Zlín)
• Tři etudy pro animátora s dohrou (režie Jaroslav Boček, 1977) – oceněno v roce 1978 Bronzovým kroměřížským tolarem na ARSfilmu v Kroměříži
• Faustův dům (režie Garik Seko, 1977)
• Jeruzalémská ulice (režie Ivan Renč, 1978) – oceněno v roce 1979 na ARSfilmu v Kroměříži
• Daliborka (režie Ivan Renč, 1978) – získána cena za animaci v roce 1979 v Gottwaldově (dnes Zlín)
• Pat a Mat - Tapety (režie Lubomír Beneš, 1979)
• Možnosti dialogu (režie Jan Švankmajer, 1982)

Celovečerní

• Sen noci svatojánské (režie Jiří Trnka, 1959)
• Dobrodružství Robinsona Crusoe, námořníka z Yorku (režie Stanislav Látal, 1981)
• Tisíc a jedna noc (režie Garik Seko, 1993)

Režie

• O Maryšce a vlčím hrádku (1979) – oceněno v roce 1980 na Mezinárodním festivalu filmů pro děti a mládež
• Paní Bída (1984)
• Lakomá Barka (1986)
• Až opadá listí z dubu (1991)
• Broučci (1995) – seriál
• Dobrodružství na pasece (1998) – seriál
• Broučkova rodina (2000) – seriál
• Splněný sen (2001)
• Pat a Mat se vracejí (2003-2004) – vybrané epizody
• O kloboučku s pérkem sojčím (2007)

Reference