Vlk

Vlk
Vlk obecný
Vědecká klasifikace
Říše	živočichové (Animalia)
Třída	savci (Mammalia)
Řád	šelmy (Carnivora)
Čeleď	psovití (Canidae)
Rod	vlk (Canis, popř. Cuon)
Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vlk je český název pro některé druhy rodu Canis^{[pozn. 1]}, někdy užívaný i pro rody Cuon a Chrysocyon^[1]. Nejznámější je vlk obecný.

• vlk obecný (Canis lupus) a jeho poddruhy jsou:
  • vlk arabský (Canis lupus arabs)
  • vlk černý (Canis lupus pambasileus)
  • vlk eurasijský (Canis lupus lupus)
  • vlk indický (Canis lupus pallipes)
  • vlk kanadský (Canis lupus occidentalis)
  • vlk mongolský (Canis lupus chanco)
  • vlk polární (Canis lupus tundrarum)
  • vlk iberský (Canis lupus signatus)
  • vlk arktický (Canis lupus arctos) – spekulovaný poddruh
  • † vlk arizonský (Canis lupus mogollonensis)
  • † vlk horský (Canis lupus fuscus)
  • † vlk japonský (Canis lupus hodophilax)
  • † vlk kenajský (Canis lupus alces)
  • † vlk koloradský (Canis lupus youngi)
  • † vlk novofoundlandský (Canis lupus beothucus)
  • † vlk ostrovní (Canis lupus hattai)
  • † vlk prériový (Canis lupus nubilus)
  • † vlk španělský (Canis lupus deitanus)
  • † vlk texaský (Canis lupus monstrabilis)
  • k druhu vlk obecný patří také pes dingo (Canis lupus dingo) a dingo pralesní (Canis dingo hallstromi).
  • postupnou domestikací vznikl poddruh pes domácí (Canis lupus familiaris).
• vlk rudohnědý = vlk červený = vlk červenohnědý (Canis rufus)
• vlk himálajský (Canis himalayensis) – někteří vědci ho považují jen za poddruh vlka obecného.

Jako vlci jsou někdy označováni i šakal obecný Canis aureus (vlk šakalovitý) a kojot prériový Canis latrans (vlk stepní) z rodu Canis a pes hřivnatý Chrysocyon brachyurus (vlk hřivnatý) a dhoul Cuon alpinus (vlk rudý).

Vlci mají, stejně jako ostatní psovité šelmy, celkem 42 zubů: 20 v horní čelisti a 22 v dolní. Vlčí tesáky mohou být dlouhé až 6,25 cm. Jsou ostré a lehce zakroucené, čímž umožňují pevné uchopení kořisti. Řezáky jsou také ostré a umožňují vlkovi ukusovat z kořisti velké kusy masa. Vlk dokáže čelistmi vyvinout tlak až 10 MPa, což mu dovoluje rozkousávat i velké kosti. Pro srovnání – německý ovčák dokáže vyvinout tlak 5 MPa.

Vlci jsou stejně jako psi nebo kočky citliví na vibrace a dokáží rozpoznat blížící se zemětřesení několik dní před jeho příchodem. Dokáže se podle intuice dorozumět s ostatními členy smečky. Ve smečce je vždy jen jeden „alfa samec“. Ten může mít mláďata. Ostatní členové smečky se o mláďata pomáhají starat. Mládě se v těle matky vyvíjí 62 dnů, tedy dva měsíce. Během prvního týdne jsou slepá.

Když si nějaký vlk troufne na samce „alfa vlka“ a porazí ho, z alfy se stává samotář a z vlka se stává alfa vlk. Poražený vlk se stává vlkem „samotářem" a žije sám. Výjimečně se stane, že vlka přijme jiná smečka.

Vlk je největším zástupcem psovitých šelem^[zdroj?], váží 35 až 52 kg. Je dlouhý 150 až 190 cm a vysoký 65 až 80 cm. Samice jsou menší – váží zhruba o 25 % méně než samci. Mezi různými poddruhy vlka jsou rozdíly v hmotnosti i ve velikosti. Například červený vlk (Canis rufus) žijící na dolním toku Mississippi může vážit jen pouhých 15 kg. Na velikost vlků má také vliv zeměpisná šířka – čím severněji žijí, tím jsou větší (Bergmannovo pravidlo). Jedinou výjimkou z tohoto pravidla je arktický vlk (Canis lupus arctos) který je, i přes to, že žije severněji, drobnější než vlci žijící na severu Kanady a Aljašky. Na velikost má také vliv hojnost kořisti v oblasti kde vlci žijí. Plné velikosti vlk dosáhne ve věku okolo jednoho roku.

Na území současné České republiky byl vlk vyhuben na konci 19. století a začátkem 20. století. V Čechách je uváděno datum 2. prosince 1874 a na Moravě 5. března 1914.^[2] V pozdějších letech docházelo v ČR pouze k náhodnému výskytu, když osamělí jedinci zabloudili na české území ze zahraničí.

V současné době lze hovořit o návratu vlčí populace na území České republiky, protože v roce 2015 byl zaznamenán výskyt vlků v pohoří Šumava, Lužici, v Beskydských horách, v oblasti Kokořínska či na území bývalého vojenského výcvikového prostoru Ralsko.^[3] V dalších letech se dá tedy předpokládat rozšíření populace do dalších oblastí, jako např. do Krkonoš, Krušných hor či Českého Švýcarska. V roce 2016 byl potvrzen trvalý pobyt vlků na Broumovsku, kam se vrátili po 250 letech; v roce 2017 byli doloženi čtyři vlci.^[4][5] K 7. květnu 2019 potvrdili členové honebního společenstva výskyt v Orlickém Záhoří a v katastru Mezilesí, k témuž datu chovatel na Borové. „Očekáváme, že brzy v Orlických horách zdomácní. Možná ještě letos. Nejblíže Broumovsku je Olešnice, kde podle dosavadních poznatků sondují budoucí teritorium.“^[6] Někteří z vlků se nebojí přiblížit k lidskému obydlí.^[7]

Na Broumovsku vlci zabijí desítky ovcí za rok, podobně hradecký kraj vyplatil jen za rok 2019 na náhradách škod po vlcích rekordních více než 2,2 milionu korun. [1][2]

V řecké mytologii byl zpupný král Lykáón proměněn ve vlka kvůli špatné povaze a proto, že se vzepřel bohům. Vlk byl také jedním ze symbolů boha Apollóna.

V severské mytologii hrál významnou roli vlk Fenrir.

V roce 1995 byl vlk (Canis lupus) reintrodukován do několika oblastí v severních Skalnatých horách ve Spojených státech. V Yellowstonském národním parku došlo v souvislosti s návratem vlka nejen ke změně skladby živočišstva, ale i vegetace a toku řeky. Navrácení vlka jako vrcholového predátora způsobilo tzv. trofickou kaskádu.^[8][9]

Vlci dokážou při skupinovém vytí vyvinout hlasitost až kolem 90 decibelů.^[10]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu vlk na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo vlk ve Wikislovníku
• Téma Vlk ve Wikicitátech
• Živý přenos z výběhu vlků Archivováno 5. 5. 2020 na Wayback Machine.