Vlkodlak (opera)

Vlkodlak
Le Loup-garou
Louise Bertinová
Základní informace
Žánr	opéra comique
Skladatel	Louise-Angélique Bertinová
Libretista	Augustin-Eugène Scribe a Édouard-Joseph Mazères
Počet dějství	1
Originální jazyk	francouzština
Premiéra	10. března 1827, Paříž, Théâtre de l'Opéra-Comique (Théâtre Feydeau)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vlkodlak (ve francouzském originále Le Loup-garou) je komická opera (opéra comique) o jednom dějství francouzské skladatelky Louisy(-Angélique) Bertinové. Libreto k ní napsali Eugène Scribe a Édouard-Joseph Mazères. Premiéra opery se konala 10. března 1827 v pařížském divadle Théâtre de l'Opéra-Comique (v budově Théâtre Feydeau).^[1]

Vznik, historie a charakteristika

Louise-Angélique Bertinová patřila do jedné z nejvlivnějších francouzských rodin 1. poloviny 19. století. Byla dcerou Louise-Françoise Bertina (1766–1841), zvaného Bertin starší. Ten byl majitel a šéfredaktor jedněch z nejvlivnějších francouzských novin své doby, Journal des débats. Jeho bratr zvaný Bertin de Vaux byl bankéř a vlivný politik. Bertinové zprvu podporovali Restauraci, pak se ale postupně dostali do opozice proti konzervativní politice Karla X. a poté se stali jedněmi z nejvýznamnějších podporovatelů Červencové monarchie, za níž získali mnozí členové rodiny, včetně Louisiných bratrů, významné veřejné úřady. ^[2]

Louisa Bertinová samotná byla handicapovaná, zřejmě po prodělání dětské obrny, ale projevovala od dětství nadání pro výtvarná umění i pro hudbu.^[3] Díky tomu, že Bertin starší byl velkým milovníkem umění a shromažďoval kolem sebe řadu umělců všech oborů, mohla Bertinová získat potřebné vzdělání – v oboru hudby zejména u Antonín Rejchy a Françoise-Josepha Fétise.^[4] Na druhé straně však přináležitost k rodině, která byla vysoce angažovaná nejen politicky, ale prostřednictvím tisku i v různých kulturních debatách a bojích, značně zkreslovala přijetí jejích děl obecenstvem i kritikou.^[5] Louisa Bertinová uvedla ve 20. a 30. letech 19. století několik hudebně-dramatických děl: nejprve soukromě provedenou opéru comique Guy Mannering (1825) podle stejnojmenného románu Waltera Scotta, poté právě Vlkodlaka (1827), následně Fausta podle Goetha roku 1831 v Théâtre-Italien a nakonec Esmeraldu na libreto Victora Huga v Opeře (1836).^[6] Všechna tato díla se stala obětí boje uměleckých a politických frakcí a Louise Bertinová se pak do své smrti roku 1877 věnovala jiným oborům.^[7] Nicméně právě chvála, kterou pozvaní hosté zahrnuli první z nich, Guye Manneringa, přivedla mladou Bertinovou k prvnímu veřejnému pokusu o operu.^[8]

Libreto k Vlkodlakovi napsal v té době nejžádanější a nejplodnější libretista (Augustin-)Eugène Scribe (1791–1861), jehož spolupracovníkem byl v tomto případě Édouard-Joseph-Ennemond Mazères (1796–1866). Libreto je co do děje dosti konvenční a nepříliš dobře zpracované, jako mnoho jiných podobných děl této doby se odehrává na venkově, v renesanční, a zápletka je okořeněna lidovou pověstí o nadpřirozené bytosti, kterou představuje komická postava v baladě – podobně jako v Meyerbeerově Robertu ďáblovi, Boieldieuově Bílé paní nebo třeba Zlém oku Loïsy Pugetové z roku 1836, což byla příští opera zkomponovaná ženou, kterou Opéra-Comique uvedla. Jako v Bílé paní a Zlém oku – a jak odpovídalo dobovým konvencím opéry comique – ukáže se údajně nadpřirozený jev rozumově vysvětlitelným omylem a ti, kdo věří pověře, jsou zesměšněni. Slabiny zápletky byly zčásti vyrovnány kresbou charakterů a humorem dialogů.^[9]

Pokud jde o hudbu, moderní muzikolog Matéo Crémades hovoří o poměrně jednoduché struktuře. „Harmonický jazyk je málo vyvinutý a nevzdaluje se příliš od základních stupňů stupnice, tonální plán díla je soudržný i přes některé odvážné modulace do vzdálených tónin. Po stylistické stránce si lze všimnout v některých číslech vliv italské hudby, zejména používání pevných forem,“ jako tzv. solita forma del duetto nebo model rossiniovské předehry.^[10]

První představení Vlkodlaka bylo příležitostí ke scénám, které se v Opéra-Comique hned tak neviděly.^[11] Fétis v recenzi pro Revue musicale popisoval: „Bohužel zjevné nepřátelství části diváků způsobilo takové bruhaha od počátku prvního představení, že nebylo vůbec možné poslouchat toto dílo v klidu, a tento povyk mířil na slova i hudba tak bez rozdílu, že nebylo možné rozpoznat, co zasluhovalo chválu a co hanu. Sál vypadal jako aréna, ve které se zdá se bojovalo o něco zcela jiného než o vlastnosti dané hry nebo hudby.“^[12] Deník Le Constitutionnel odhadl negativní frakci na asi stovku lidí a konstatoval na základě toho – s politováním – že dílo propadlo.^[13] Deník Le Figaro – Bertinům nepřátelský – bral obecenstvo v ochranu a ironicky podotknul, že „Opéra-Comique prostě bestie nerada“.^[14] Le Constitutionnel doufal, že při reprízách obecenstvo zvrátí nepříznivý dojem z premiéry – což se i stalo, s přispěním potřebných úprav a škrtů.^[1] Fétis referuje, že již druhý den sklidil Vlkodlak „svorný potlesk nestranného obecenstva“.^[12] Tato drobná opera se hrála do následujícího roku^[1], dosáhla v Opéra-Comique solidního počtu čtyřiadvaceti repríz – čímž byla v tomto divadle nejúspěšnější premiérou roku^[11] – a převzala ji i některá provinční divadla,^[15] což mohlo být pro Bertinovou povzbuzením.

Hodnocení textu i hudby v tisku probíhalo spíše po stranických liniích, i když s různými akcenty. Bertinův Journal des débats se libreta příliš silně nezastával, ale připomínal, že divákům přišel text velmi zábavný;^[16] recenzentovi Le Constitutionnel se dílko zdálo pikantní, příjemné, duchaplné;^[13] zato Le Figaro ho kaceřoval jako „absurditu“ a „pitomost“.^[14][17] I k hudbě se Journal des débats skladatelčina otce vyjadřoval obezřetně, nevyslovoval vlastní názor a jen tvrdil, že „[d]iváci zdá se nalézali v této hudbě půvab, svěžest a hlavně mnoho původnosti, což je vlastnost dnes v hudbě dosti vzácná.“^[16] Le Constitutionnel mínil, že „melodie sice nepoukazují na skladatele zkušeného a zručného ve svém uměni, ale ve většině se zdají půvabné a lehké; jejich motivy jsou šťastné a mnoho diváků je poslouchalo ještě raději z toho důvodu, že byly výtečně zpívány, zejména Cholletem.“^[13] Le Figaro nejprve neutrálně referoval, že „[h]udba není příliš silná v orchestraci, ale nechybí jí půvab ani lehkost,“^[14] při repríze však už tvrdil, že „tato partitura je slabá a bezbarvá,“ a jeho předpověď zněla: „Souhrnně na dámu – což budiž řečeno bez urážky tohoto pohlaví, ví se, že muži mají mnohem více možností přístupu ke vzdělání – je to dobré dílo; ale obecenstvo, které tento aspekt nezajímá, Vlkodlakovi velkou přízeň nedá.“^[17]

Důkladněji se hudbě věnoval ve své recenzi Fétis, přičemž nejprve upozornil na svou spřízněnost se skladatelkou. Hlavní kvalitou hudby podle něj je „ nezávislost přístupu, která zprvu připadá spíše cizí než svůdná; ale pod těmito nezvyklými formami, pod touto zvláště připojenou harmonií, pod tímto doprovodem obsahujícím špetku bizarnosti brzy nalezneme sílu, která zdá se nenáleží k pohlaví autora, originální myšlenky, zvláštní, živý a hluboký způsob vcítění; je to něco, co se nepodobá ničemu, co se dělalo dosud, a to je co říci.“ Shledával, že zpěvní melodie jsou často melancholické – více, než by člověk v komické opeře očekával – a ž skladatelka prokázala spíše sklon k vypjatě dramatickým věcem než ke komice. Za nepovedené označil předehru a finále. „Zkrátka, toto dílo přináší hodně naděje, protože obsahuje originalitu, velmi vzácnou věc; ale autor potřebuje hodně pracovat…“^[12]

Už ve Vlkodlakovi se tedy projevilo, co o kompozicích Bertinové napsal později skladatel a hudební historik Eugène Sauzay: „Nadána sama vysokou inteligencí a smyslem pro poezii, slečna Bertinová při skládaní mnohem méně sledovala pravidla než poslouchala vlastního tvůrčího ducha. Její díla byly plody její představivosti. Pudově, bez napodobování kohokoli, směřovala k cíli vlastními prostředky. Ale to, co tvořilo její originalitu, příliš často zabránilo znejistěnému posluchači v tom, aby ocenil veškeré její kouzlo a veškerou její moc.“^[18]

Osoby a první obsazení

Děj opery

(Odehrává se na vsi poblíž Vézelay v Burgundsku; světnice v Raimbaudově domě)

Starý Raimbaud je vysloužilý voják a důvěrník zesnulého pána zdejší vesnice, hraběte Albérica. Nyní je zámek osiřelý, jelikož mladého hraběte Albérica vykázal burgundský vévoda ze země pro nezřízený život. Raimbaud vychoval dvě siroty, svou schovanku Catherine a kmotřenku Alice. Právě se chystá svatba Alice se sokolníkem Bertrandem, místní děvčata strojí nevěstu. Do místnosti vtrhne Catherine s arkebuzíry a se zprávou, že se opět objevil vlk, který sužuje zdejší okolí, a že na jeho hlavu vypsali vézelayští konšelé cenu 200 carolů. Muži se za povzbuzování svých děvčat vydávají na lov; s nimi i Bertrand, zručný arkebuzír, který věří své zdatnosti a ví o vlku více než ostatní (č. 1 introdukce Reçois, jeune fiancée… Quelle rumeur! quel bruit dans le vilage… Courez! le sort prospère).

Na místě zůstanou Alice a Catherine. Alice se přítelkyni svěřuje, že se vdává nerada, protože se zamilovala do jiného. Před dvěma měsíci ji v lese zachránil před utonutím mladý muž jménem Hubert, žijící stranou od vesnice. Pak se s ním denně scházela, ale jednoho dne čekala marně (č. 2 romance Le soleil dans la plaine), proto kývla na chystanou svatbu s Bertrandem. Na Bertranda, nejbohatší partii v okolí, si myslela i Catherine, jež je po matce urozeného původu. Proto Alici radí, aby Bertrandovi přiznala, že ho nemiluje, a ze svatby sejde. – Raimbaud a Bertrand se vracejí a sokolník vypráví, že vlka nechytili – ostatně není divu, protože to není obyčejné zvíře, ale vlkodlak, který se objeví až v noci. Bertrand má s vlkodlaky zkušenosti – několik jich měl v rodině – a tohoto hodlá také zneškodnit.

Bertrand drží i na jiné pověry, a když zjistí, že je k zásnubní večeři pozváno třináct hostí, ztropí z toho povyk; nakonec se Catherine nabídne, že vyhledá prvního lepšího dodatečného hosta. – Alice si vyžádá rozhovor se svým nastávajícím a svěří se mu, že její srdce patří jinému, jenže Bertrand je o jejích schůzkách podrobně zpraven. Navíc dívce přesvědčivě dokazuje, že její ctitel je onen obávaný vlkodlak. Alice váhá, ale dostává strach.

Catherine přivádí hosta, jímž není nikdo jiný než „Hubert“. Alice i Bertrand jsou ohromeni a zděšeni, ale i Raimbaud návštěvníka zdá se zná a je jeho objevením nemile překvapen, protože ho považuje za neopatrné (č. 3 ansámbl Entrez, entrez, beau chevalier! ... O surprise extrême!). „Hubert“ se těší ze shledání s Alice a je překvapen o něco později, když se dozvídá o jejích vdavkách. Přede všemi upomíná Alice na jejich románek a sám žádá o její ruku, k čemuž mu je Raimbaud ochotně hotov udělit požehnání. (Bertrand se domnívá, že ze strachu před hněvem krvelačné bestie.) To vyhovuje i Catherine, která by si vzala uvolněného Bertranda. Ale Alice váhá a poté, co zváží potíže spojené s manželstvím s vlkodlakem, jeho nabídku překvapivě odmítá. Raimbaud je otřesen, „Hubert“ zuří nad Alicinou věrolomností a Catherine jí zazlívá změnu plánu (č. 4 ansámbl Qu'entend-je? … Sans avenir, sans espérance… Jamais! ah! quelle offence!). Jen Bertrand je spokojen a odvádí svou nevěstu.

Zhrzení Catherine a ještě rozlícenější „Hubert“ se dohodnou na pomstě a na vlastním sňatku. „Hubert“ je k tomu ostatně nucen okolnostmi, neboť je to ve skutečnosti mladý hrabě Albéric; to ale ví pouze Raimbaud. Albéric se vrátil z vyhnanství nepovoleně, proto se straní lidí, ale – jak VAlbéric po straně vysvětluje Raimbaudovi – vévoda je ochoten Albéricovo vykázání odvolat pod podmínkou, že mu na důkaz polepšených mravů nazítří představí svou zákonitou manželku. Catherine a Albéric se proto zasnubují, ač zjevně s menším nadšením, než by se slušelo (č. 5 duet-kuplet Dame de ma pensée). Albéric si dává s Catherine a Raimbaudem schůzku v devět hodin večer v lese, kde se zdržuje, a odchází.

Odchází i Raimbaud, zmatený, ale potěšený tím, že si přece jen jedna z jeho svěřenek hraběte vezme. Vracející se Bertrand tedy nachází jen Catherine. Dvěřuje se jí, že se na svatbu s Alicí už tak moc netěšil, a tím méně teď, když se jí vystavuje pomstě „Huberta“. Vyznává svou náklonnost Catherine, která je polichocena, ale nabídka přichází pozdě, právě se zasnoubila. Když Bertrand slyší s kým a dozví se o smluvené schůzce v kritickou devátou hodinu, kdy vlkodlaci mění formu, bere svou ručnici běží na místo se svými druhy: konečně budou moci zasáhnout a netvora zabít. To zaslechne i Alice a s Bertrandem potvrdí Catherine, že její čerstvý snoubenec je vlkodlak. Bertrand pílí pryč, ale Alice se obává o milencův život a ani Catherine si nepřeje mladíkovu smrt, proto ho běží varovat a Bertrandovu léčku zmařit; na druhé straně se ráda vzdává „Hubertova“ zásnubního prstenu v Alicin prospěch.

Alice trne strachem o „Huberta“; ten se ale objeví u ní. Alice se děsí – devátá právě odbíjí – ale je ochotna i za cenu vlastního života ochránit „vlkodlaka“ tím, že ho zamkne v této místnosti a nepustí do lesa. Albéric nyní chápe, proč ho Alice odmítla, a je dojat tím, jak ho miluje i nad svůj život (a to ani neví, že je šlechtic!). Proto ji přesvědčí, že ho její věrná láska zbavila prokletí. Milenci si tak mohou bez obav spočinout v náručí (č. 6 duet Hélas! hélas! n'approchez pas! … Oui, dans mon sort funeste… Mon amour, je le vois).

Celá ves se vrací s nadšením: Bertrand zabil vlka a přináší jeho hlavu, je však překvapen, když nachází Albérica živého. Ten shazuje inkognito, a protože se jeho prstenem nyní může prokázat Alice místo Catherine, mohou zásnuby pokračovat. Catherine se chtíc nechtíc spokojí s Bertrandem a lidé provolávající brzkým manželům slávu (č. 7 finále Victoire! Victoire! … Fêtons leur hyménée!).^[19]

Instrumentace

Dvě flétny, dva hoboje, dva klarinety, dva fagoty; dva lesní rohy, dvě trubky; bicí souprava; smyčcové nástroje (housle, violy, violoncella, kontrabasy).^[20]

Odkazy

Reference

Literatura

• MCWICKER, Mary F. Women Opera Composers: Biographies from the 1500s to the 21st Century. Jefferson, North Carolina: McFarland & Company, 2016. 284 s. ISBN 978-0786495139. (anglicky) 
• LETELLIER, Robert Ignatius. Opéra-Comique. A Sourcebook. Newcastle upon Tyne: Cambridge Scholars Publishing, 2010. 851 s. ISBN 978-1-4438-2140-7. (anglicky) 
• CRÉMADES, Matéo. Louise Bertin. Une compositrice sous Louis-Philippe. Paris: Opéra-Comique / Palazzetto Bru Zane, 2013. 18 s. Dostupné online. (francouzsky)  Archivováno 4. 6. 2023 na Wayback Machine.

Externí odkazy

• Partitury Vlkodlaka v databázi IMSLP
• Partitura Vlkodlaka ve Francouzské národní knihovně
• Libreto Vlkodlaka v Knihovně Kongresu