Vodárenská věž

Vodárenská věž nebo věžový vodojem je jednou z možných podob vodojemu, kdy je zásobník vody umístěn nad úrovní terénu.

Vodárenská věž je vyvýšená konstrukce podpírající vodní nádrž. Nádrž je umístěna ve výšce dostatečné k natlakování rozvodného systému pitné vody a k zajištění nouzového skladování pro požární ochranu. Vodárenské věže často fungují ve spojení s podzemními nebo povrchovými nádržemi, které ukládají upravenou vodu blízko místa, kde bude použita. Jiné typy vodárenských věží mohou uchovávat pouze nepitnou vodu pro požární ochranu nebo průmyslové účely a nemusí být nutně napojeny na veřejný vodovod.

Vodu do věžového vodojemu dodává čerpadlo.

Vodárenské věže jsou schopny dodávat vodu i při výpadcích proudu, protože hydrostatický tlak zvýšené úrovně vody tlačí vodu do rozvodů; nemohou však dodávat vodu po dlouhou dobu bez napájení, protože k doplnění věže je obvykle vyžadováno čerpadlo. Vodárenská věž také slouží jako nádrž, která pomáhá s potřebami vody v době špičky. Hladina vody ve věži obvykle klesá během hodin nejvyššího využití dne a poté ji čerpadlo během noci znovu naplní. Tento proces také chrání vodu před zamrznutím v chladném počasí, protože věž je neustále vypouštěna a doplňována.

Historie vodárenských věží sahá do dob antického Říma. Hlavní město říše mělo v roce 100 n. l. 19 akvaduktů, 250 vodárenských věží et 1 352 fontán.^[1] Další historie věžových vodojemů přes 600 let stará. Za nejstarší takovou věž v Německu je považována Velká vodní věž (Grosse Wasserturm) v Augsburgu z roku 1416.

V Praze je nejstarší vodárenská věž Šítkovská. Původní dřevěná věž z roku 1495 byla nahrazena kamennou, dodnes stojící stavbou v letech 1588 až 1591. Kamenná vodárenská věž v Jičíně z roku 1543 nahradila původní dřevěnou, poprvé zmiňovanou v roce 1502.

(c) ŠJů, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0

Zvláštním druhem vodojemů jsou nádrže umístěné na továrních komínech, které se stavěly ve 2. polovině 19. a 1. polovině 20. století. Sloučením funkce komínu a vodojemu došlo k úspoře zastavěné plochy a nákladů (výstavba jednoho objektu místo dvou).^[2] V Česku jsou příkladem takového řešení např. tovární komín v Mělníku, vybudovaný v letech 1948–1949.^[3]

Ke zbrojení parních lokomotiv vodou byly u železničních stanic stavěny drážní vodojemy. První vodojemy byly stavěny jako samostatné věžové zděné budovy s vodní nádrží v patře (Drážní vodojem (Zbytiny)) případně s křídly, kde bylo technické zařízení, parní čerpadlo nebo sklad (Drážní vodárna (Kasejovice)). Tyto stavby většinou byly stavěny podle typizovaných plánů jednotlivých železničních společností.^[4] V Praze-Běchovicích je vodojem postavený dle návrhu Josefa Dandy. Čtyřpatrová vodárenská věž s válcový skeletem ze železobetonu. V Bohumíně je unikátní vodojem v areálu lokomotivního depa, byl postaven na přelomu třicátých a čtyřicátých let 20. století. Zásobníky vody byly umístěné v nejvyšším patře sedmipatrové administrativní budovy depa.^[5]

Mnohé vodárenské věže již neslouží původnímu účelu a jsou využívány např. jako muzea (vodárenská věž v Třeboni), spolkové prostory (Praha–Letná), byty (Karviná–Hranice^[6]), galerie či penzion (Jičín). Více bývalých vodárenských věží slouží jako rozhledny (např. Kolín^[7])

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Water tower na anglické Wikipedii a Wasserturm na německé Wikipedii.

• KOŘÍNEK, Robert. Věžové vodojemy – možnosti nového využití specifického stavebního dědictví [online]. tzb.info, 2019-11-23. Dostupné online. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu vodárenská věž na Wikimedia Commons