Vojenský ordinariát

; Hierarchie katolické církve; ; Sv. Petr přebírá klíče od Krista
církevní titul podle hierarchie
papež • patriarcha • kardinál (kardinál vikář) • moderátor kurie • kaplan Jeho Svatosti • papežský legát • papežský majordomus • apoštolský nuncius • apoštolský delegát • apoštolský syndik • apoštolský vizitátor • apoštolský vikář • apoštolský exarcha • apoštolský prefekt • asistent papežského stolce • eparcha • metropolita • patriarcha • biskup (arcibiskup • emeritní biskup • diecézní biskup • arcibiskup maior • primas • sufragánní biskup • titulární biskup • biskup koadjutor • pomocný biskup) • prelát • územní prelát • územní opat
Katolická církev

Podle kanonického práva je vojenský ordinariát, nazývaný také vojenská diecéze nebo vojenské biskupství je církevní jurisdikce katolické církve, latinské nebo východní církve, odpovědná za pastorační péči o katolíky sloužící v ozbrojených silách daného státu. Řídí vlastními stanovami vydanými Apoštolským stolcem. Vojenskému ordinariátu předsedá ordinář – zpravidla obdařený biskupskou hodností – který má všechna práva diecézního biskupa.

Historie a kanonický status

Potřeba poskytovat duchovní pomoc křesťanským vojákům má prastarý původ. Ve skutečnosti je přítomnost kněží a jáhnů v táborech doložena již od dob císaře Konstantina I.^[1] Od dob Karla Velikého (7. – 8. století) se přítomnost kněží po boku bojovníků stala obvyklou.^[2] V čele sboru kněží a jáhnů stál kaplan maior (neboli vikář castrense, z lat. castrum). Zpočátku byli vojenští kaplani závislí na místním biskupovi, ale v průběhu staletí se stávali stále více autonomními (ve Španělsku od roku 1571, v Rakousku od roku 1720, v Piemontu v roce 1733).^[3]

Za první dokument Svatého stolce týkající se přítomnosti kněží v ozbrojených silách je považován krátký dokument Cum sicut maiestatis papeže Inocence X. z 26. září 1645,^[4] kterým však papežové zasahovali pouze proto, aby upravili již existující situaci nebo udělili zvláštní jurisdikci v konkrétních případech.

Teprve od 20. století byla zavedena zvláštní legislativa, která zřídila stabilní církevní úřad pro pastoraci vojáků. Klíčovým datem byl 3. květen 1910, kdy papež Pius X. zřídil první chilský kastrální vikariát. V následujících desetiletích vznikly další vikariáty: Polsko (1919), Itálie (1925), Německo (1935), Peru (1943), Kolumbie (1949), Španělsko (1950), Brazílie (1950), Filipíny (1950) a Kanada (1951).^[4]

Dne 23. dubna 1951 vydal papež Pius XII. prostřednictvím konzistorní kongregace instrukci Solemne semper,^[5] která představuje první obecný předpis pro kastrální vikariáty. Na základě tohoto nařízení bylo zřízeno dalších 14 kastrálních vikariátů: v Argentině, Austrálii, Rakousku, Belgii, Bolívii, Ekvádoru, Salvadoru, Nizozemsku, Paraguayi, Portugalsku, Dominikánské republice, Spojených státech amerických, Jihoafrické republice a Ugandě.

Spirituali militum curae

Funkce vojenských ordinariátů upravil papež Jan Pavel II. apoštolskou konstitucí Spirituali militum curae (Duchovní péče o vojáky), která byla zveřejněna 21. dubna 1986.

Ve svém prvním článku uvádí, že jsou postaveny na roveň diecézím,^[6] a proto se všechna ustanovení magisteriálních dokumentů o regulaci diecézí musí s příslušnými úpravami vztahovat i na vojenské ordinariáty.

Spirituali militum curae stanoví, že každý vojenský ordinariát má mít svůj vlastní statut, který je nedílnou normativní součástí statutu Spirituali militum curae.^[4] Tyto úpravy jsou způsobeny tím, že diecéze jsou vymezeny výhradně svým územím, takže zahrnují všechny katolické věřící, kteří na tomto území žijí. Vojenské ordinariáty naopak zahrnují pouze katolický vojenský personál, který žije na jejich území. V čele vojenského ordinariátu stojí biskup (vojenský ordinář),^[7] který má církevní jurisdikci nad vojenskými kaplany, všemi katolickými vojáky a jejich příbuznými, kteří s nimi žijí ve společné domácnosti, a vojenským personálem. Biskup může mít osobní hodnost arcibiskupa. Pokud je v čele biskup je spíše diecézním biskupem než titulárním biskupem. Je pravděpodobné, že každodenními funkcemi pověří pomocného biskupa nebo nižšího duchovního.

Tato zvláštní instituce byla v církvi považována za nezbytnou vzhledem k tomu, že vojenský personál a ti, kdo s ním žijí, vedou náročný život, v němž by bylo ztíženo běžné přistupování ke svátostem a církevnímu životu. V závislosti na zemi mohou duchovní patřit k ordinariátu (prostřednictvím inkardinace) nebo k jiným diecézím či řeholním řádům. V některých zemích jsou biskupové a kněží plně zařazeni do ozbrojených sil a mají důstojnické hodnosti. Jmenování ordináře je v kompetenci papeže, ale obvykle musí být schváleno vládou dané země.

Některé národy mají vojenské ordinariáty anglikánského společenství,^[8] luteránství a východního pravoslaví.

Osobní ordinariáty pro anglikány, kteří vstupují do katolické církve, na základě vyhlášení Apoštolského stolce po 20. říjnu 2009, se v některých ohledech podobají stávajícím vojenským ordinariátům.^[9] Jurisdikce vojenských ordinariátů je však kumulativní s jurisdikcí diecézních biskupů.^[10]

Vojenský ordinář v různých zemích

Osoba vojenského ordináře má různou hodnost. Například v Německu je to vždy úřadující diecézní biskup, který zároveň zastává úřad vojenského ordináře. Může to však být i titulární biskup, jako například v Rakousku, který působí pouze jako vojenský ordinář. V některých zemích, například v Brazílii, se tyto pozice podle okolností střídají.

Vojenský ordinář je vždy členem národní biskupské konference. Velké vojenské ordinariáty, jako například USA, mohou mít také své vlastní pomocné biskupy.

Většina vojenských ordinariátů má také vlastní biskupský kostel nebo katedrálu. Například Cathédrale St-Louis-des-Invalides, která se nachází v pařížském Hôtel des Invalides a sousedí s katedrálou Invalidovna, je katedrálou francouzského vojenského ordinariátu (Diocèse aux Armées Françaises) a katedrála svatého Jiří ve Wiener Neustadt je biskupským kostelem rakouského vojenského biskupa. Od 1. února 2005 je bazilika svatého Jana v Berlíně biskupským kostelem německého vojenského biskupa. Na Ukrajině se vojenská kaplanská služba teprve vytváří, v současné době je za ni zodpovědné Oddělení pro vojenskou a vězeňskou kaplanskou službu při Kyjevsko-haličské velkofarnosti.

Seznam katolických vojenských ordinariátů

Země	Vojenský ordinariát	Poznámky
Afrika
Keňa Keňa	Vojenský ordinariát Keňa	vytvořen vojenský vikariát a první vojenský vikář jmenován 20. ledna 1964; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986
Jižní Afrika Jižní Afrika	Vojenský ordinariát Jihoafrických obranných sil	zřízen vojenský vikariát a jmenován první vojenský vikář 17. května 1951; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986; spadá pod arcibiskupa Pretorie
Uganda Uganda	Vojenský ordinariát Uganda	vytvořen vojenský vikariát a jmenován první vojenský vikář 20. ledna 1964; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986; pověřen metropolitou
Amerika
Argentina Argentina	Vojenský ordinariát Argentina	vytvořen vojenský vikariát 8. července 1957; první vojenský vikář jmenován v roce 1957; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986
Bolívie Bolívie	Vojenský ordinariát Bolívie	vytvořen vojenský vikariát 19. března 1961; první jmenování vojenským vikářem 26. července 1961; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986
Brazílie Brazílie	Vojenský ordinariát Brazílie	vytvořen vojenský vikariát a první jmenování vojenským vikářem 6. listopadu 1950; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986
Kanada Kanada	Vojenský ordinariát Kanada	první jmenování vojenským biskupem 20. září 1939; vytvoření vojenského vikariátu 17. února 1951; povýšení na vojenský ordinariát 21. července 1986
Chile Chile	Vojenský ordinariát Chile	vytvořen vojenský vikariát 3. května 1910; první vojenský vikář jmenován 27. května 1910; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986
Kolumbie Kolumbie	Vojenský ordinariát Kolumbie	vytvořen vojenský vikariát 13. října 1949; první jmenování vojenským vikářem 14. července 1950; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986
Dominikánská republika Dominikánská republika	Vojenský ordinariát Dominikánské republiky	vytvořen vojenský vikariát 23. ledna 1958; první vojenský vikář jmenován 1958; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986
Ekvádor Ekvádor	Vojenský ordinariát Ekvádor	vytvořen vojenský vikariát 30. března 1983; první jmenování vojenským vikářem 5. srpna 1983; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986
Salvador Salvador	Vojenský ordinariát Salvador	vytvořen vojenský vikariát 25. března 1968; první jmenování vojenským vikářem 4. listopadu 1968; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986
Paraguay Paraguay	Vojenský ordinariát Paraguay	vytvořen vojenský vikariát 20. prosince 1961; první jmenování vojenským vikářem 7. prosince 1965; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986
Peru Peru	Vojenský ordinariát Peru	vytvořen vojenský vikariát 15. května 1943; první jmenování vojenským vikářem 13. ledna 1945; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986
Spojené státy americké Spojené státy americké	Arcidiecéze pro vojenské služby, USA	první jmenování vojenským biskupem 24. listopadu 1917; vytvořen vojenský vikariát v listopadu 1939; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986; v čele arcibiskup se třemi pomocnými biskupy
Venezuela Venezuela	Vojenský ordinariát Venezuela	vytvořen vojenský ordinariát 31. října 1995; první vojenský ordinář jmenován 11. února 1996
Asie
Indonésie Indonésie	Vojenský ordinariát Indonésie	vytvořen vojenský vikariát 25. prosince 1949; první vojenský vikář jmenován 1949; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986
Filipíny Filipíny	Vojenský ordinariát Filipíny	vytvořen vojenský vikariát 8. prosince 1950; první jmenování vojenským vikářem 10. prosince 1951; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986
Jižní Korea Jižní Korea	Vojenský ordinariát Jižní Korea	zřízen vojenský vikariát a jmenován prvním vojenským vikářem 22. listopadu 1983; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986
Evropa
Bosna a Hercegovina Bosna a Hercegovina	Vojenský ordinariát Bosna a Hercegovina	vytvořen vojenský ordinariát 1. února 2011
Belgie Belgie	Vojenský ordinariát Belgie	vytvořen vojenský vikariát 7. září 1957; první vojenský vikář jmenován v roce 1957; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986; svěřen arcibiskupovi z Mechelenu a primasovi Belgie
Česko Česko	Vojenský vikariát České republiky	první vojenský vikář jmenován v roce 1998
Chorvatsko Chorvatsko	Vojenský ordinariát Chorvatsko	vytvořen vojenský ordinariát a první vojenský ordinář jmenován 25. dubna 1997
Francie Francie	Francouzský vojenský ordinariát	první jmenování vojenským biskupem v roce 1949; vytvořen vojenský vikariát 26. července 1952; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986
Itálie Itálie	Vojenský ordinariát v Itálii	vytvořen vojenský vikariát 6. března 1925; první jmenování vojenským vikářem 23. dubna 1929; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986
Irsko Irsko	Kaplanská služba obranných sil	Poskytuje pastorační péči, duchovní podporu a vedení všem příslušníkům obranných sil doma i ve službě v zahraničí.
Litva Litva	Vojenský ordinariát Litva	zřízen vojenský ordinariát a jmenován první vojenský vikář 25. listopadu 2000
Maďarsko Maďarsko	Vojenský ordinariát Maďarsko	první jmenování vojenským biskupem 23. března 1920; v letech 1947-1994 v provizoriu; 18. dubna 1994 vytvořen vojenský ordinariát.
Německo Německo	Vojenský ordinariát Německo	první jmenování vojenským biskupem 22. května 1868; vytvořen vojenský vikariát 20. července 1933; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986
Nizozemsko Nizozemsko	Vojenský ordinariát Nizozemí	zřízen vojenský vikariát a jmenován první vojenský vikář 16. dubna 1957; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986
Polsko Polsko	Vojenský ordinariát Polsko	vytvořen vojenský vikariát a jmenování prvního vojenského vikáře 5. února 1919; pozastaveno v letech 1947-1991; povýšen na vojenský ordinariát 1991
Portugalsko Portugalsko	Vojenský ordinariát Portugalsko	vytvořen vojenský vikariát 29. května 1966; první jmenování vojenským vikářem 1966; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986
Rakousko Rakousko	Vojenský ordinariát Rakousko	první jmenování vojenským biskupem v roce 1773; vytvořen vojenský vikariát 21. února 1959; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986
Slovensko Slovensko	Vojenský ordinariát Slovenska	zřízen vojenský ordinariát a jmenování prvního vojenského vikáře 20. ledna 2003
Slovinsko Slovinsko	Vojenský vikariát Slovinsko	zřízen vojenský vikariát a jmenován první vojenský vikář 21. září 2000
Spojené království Spojené království	Biskupství vojenských sil ve Velké Británii	první jmenování vojenským biskupem 30. října 1917; vytvořen vojenský vikariát 21. listopadu 1953; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986
Španělsko Španělsko	Vojenský arcibiskupský úřad Španělsko	první jmenování vojenským biskupem 4. června 1819; vytvořen vojenský vikariát 5. srpna 1950; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986; v čele stojí arcibiskup
Oceánie
Austrálie Austrálie	Katolická diecéze australské vojenské služby	první jmenování vojenským biskupem v roce 1912; vytvořen vojenský vikariát 6. března 1969; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986
Nový Zéland Nový Zéland	Vojenský ordinariát Nový Zéland	zřízen vojenský vikariát a jmenován prvním vojenským vikářem 28. října 1976; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986; v současné době podřízený metropolitovi ve Wellingtonu

Odkazy

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Militärordinariat na německé Wikipedii, Military ordinariate na anglické Wikipedii a Ordinariato militare na italské Wikipedii.

↑ PUGLIESE, A. La cura castrense. Turín: [s.n.], 1943. S. 5–6. (italština)
↑ VIANA, A. Territorialidad y personalidad en la organización eclesiástica. El caso de los ordinariatos militares. Pamplona: [s.n.], 1992. S. 23–30. (španělština)
↑ SICCARDI, Cristina. I «soldati di Dio», in Radici cristiane. [s.l.]: [s.n.], březen 2014. (italština)
↑ ^a ^b ^c BAURA, Eduardo. Il cammino giuridico degli ordinariati militari. A venticinque anni dalla Costituzione Apostolica "Spirituali militum curae". In: "Spirituali militum curae". A 25 anni dalla promulgazione della Costituzione Apostolica. Atti del VI Convegno Internazionale degli Ordinariati Militari. III Corso di formazione dei Cappellani Militari Cattolici al Diritto Umanitario. Vatikán: Congregatio pro Episcopis – Officium Centrale Coordinationis Pastoralis Ordinariatuum Militarium, 2011. S. 2. (italština)
↑ AAS 43 (1951), s. 562–565.
↑ Spirituali militum curae, I §1
↑ Kodex kanonického práva, kán. 134 §1. Praha: Zvon, 1994. 318 s. ISBN 80-7113-082-6. S. 52–53.
↑ viz Anglican Military Ordinariate [online]. The General Synod of the Anglican Church of Canada [cit. 2022-03-02]. Dostupné online. (angličtina)
↑ Note of the CDF about personal ordinariates for Anglicans entering the Catholic Church [online]. Svatý stolec, 2009-10-20 [cit. 2022-03-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2009-10-24. (angličtina)
↑ Spirituali militum curae, IV

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Vojenský ordinariát na Wikimedia Commons
Text Spirituali militum curae (německy), (španělsky), (francouzsky), (italsky), (latinsky) a (portugalsky)
Dokumentace k vojenským ordinariátům (španělsky) na prelaturaspersonales.org
Internetauftritt der Katholischen Militärseelsorge für Deutschland (německy)
Website der Katholischen Militärseelsorge in Österreich (německy)
Military Ordinariates in the world na GCatholic.org (anglicky)
Catholic Hierarchy.org (anglicky)

[1] PUGLIESE, A. La cura castrense. Turín: [s.n.], 1943. S. 5–6. (italština)

[2] VIANA, A. Territorialidad y personalidad en la organización eclesiástica. El caso de los ordinariatos militares. Pamplona: [s.n.], 1992. S. 23–30. (španělština)

[3] SICCARDI, Cristina. I «soldati di Dio», in Radici cristiane. [s.l.]: [s.n.], březen 2014. (italština)

[Baura-4] BAURA, Eduardo. Il cammino giuridico degli ordinariati militari. A venticinque anni dalla Costituzione Apostolica "Spirituali militum curae". In: "Spirituali militum curae". A 25 anni dalla promulgazione della Costituzione Apostolica. Atti del VI Convegno Internazionale degli Ordinariati Militari. III Corso di formazione dei Cappellani Militari Cattolici al Diritto Umanitario. Vatikán: Congregatio pro Episcopis – Officium Centrale Coordinationis Pastoralis Ordinariatuum Militarium, 2011. S. 2. (italština)

[5] AAS 43 (1951), s. 562–565.

[6] Spirituali militum curae, I §1

[7] Kodex kanonického práva, kán. 134 §1. Praha: Zvon, 1994. 318 s. ISBN 80-7113-082-6. S. 52–53.

[8] viz Anglican Military Ordinariate [online]. The General Synod of the Anglican Church of Canada [cit. 2022-03-02]. Dostupné online. (angličtina)

[9] Note of the CDF about personal ordinariates for Anglicans entering the Catholic Church [online]. Svatý stolec, 2009-10-20 [cit. 2022-03-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2009-10-24. (angličtina)

[10] Spirituali militum curae, IV

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

zelená	rendered as `RGB 000 119 073`	Pantone 3415 C
žlutá	rendered as `RGB 255 184 028`	Pantone 1235 C
červená	rendered as `RGB 224 060 049`	Pantone 179 C
modrá	rendered as `RGB 000 020 137`	Pantone Reflex Blue C
bílá	rendered as `RGB 255 255 255`
černá	rendered as `RGB 000 000 000`

Flag of Bolivia*
country	Template:I18n/Republic of Bolivia
used by	Bolivia
from	1851
until	Present
created by	Government of Bolivia
format	15:22
shape	rectangular
colours	červená, žlutá, zelená flag has 3 horizontal stripes
other characteristics	A horizontal tricolor of red, yellow and green.

Navigation

Navigace

Tématické portály