Vojnuci

Vojnuci (turecky voynuklar, bulharsky войнуци) byli privilegovaní[1] nemuslimští příslušníci osmanského vojska, obvykle Slované,[2] případně Valaši. Pocházeli z Balkánu, zejména z jižního Srbska, Makedonie, Thesálie, Bulharska a Albánie, v menší míře pak z Bosny a oblastí okolo Dunaje a Sávy.[3][4] Vojnucké jednotky byly zřizovány od konce 14. století a jejich příslušníci náleželi do zvláštního vojnuckého sandžaku.

Vznik

Termín vojnuk je odvozen jihoslovanského vojnik – voják. Tato vrstva obyvatelstva pocházela ze středověké šlechty v balkánských státech, která se v 14. století připojila k Turkům a které bylo dovoleno si zachovat její společenský stav. To odpovídalo obvyklé osmanské politice zahrnout do své armády ozbrojené skupiny z dobytých území, a tak další výboje usnadnit. Sociální stav vojnuků vznikl mezi lety 1370 až 1389.[4]

Popis

Vojnuci byli během války osvobozeni od daní pro nemuslimské obyvatelstvo.[5] Jedinou daní, kterou platili, bylo maktu, což byla pevná částka, kterou odváděly vojnucké obce a která nezávisela na počtu obyvatel.[6] V dobách míru se živili zemědělstvím nebo pastevectvím.[7] Mohli vlastnit ornou půdu a v dobách války mohli rabovat.[7] Hlavním úkolem vojnuků bylo zprvu hájení tureckých hranic. Později se stali pomocnými oddíly zabezpečujícími dopravu a koně pro osmanskou armádu během tažení.[3]

Do 16. století tvořili významnou část osmanské armády a poté začal jejich význam upadat, až se dostali na úroveň muslimských vojenských skupin.[8] Kvůli ztrátám výhod se mnozí připojili k Benátčanům nebo Habsburkům jako hajduci.[9] V 16. století bylo na bulharském území registrováno na 40 tisíc vojnuků a tvořili zde největší vojenské uskupení.[10] V průběhu 16. a 17. století se pojem vojnuk stal v osmanských dokumentech synonymem pro Bulhary.[11] Počátkem 18. století se zhruba třetina křesťanských mužů žijících poblíž turecké hranice dala na zboj.[9]

Hodnosti

Vojnuci měli vlastní hierarchii s následujícími hodnostmi (od nejvyšší): vojnuk sandžak-bej – vojnuk bej – čeribašı – lagator. Vojnuci byli organizováni v rámci vojnuckého sandžaku (turecky voynugân sancağı), který nebyl definován územně jako jiné sandžaky, nýbrž tvořil oddělenou organizační jednotku Osmanské říše pro vojáky a ozbrojené skupiny. Největší z těchto jednotek byli vojnuci, akindžijové, juruci, cikáni a vlaši.[12]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Voynuks na anglické Wikipedii.

  1. ↑ TURAN, Ömer. The Turkish minority in Bulgaria, 1878-1908. [s.l.]: Türk Tarih Kurumu Basımevi, 1998. 350 s. Dostupné online. ISBN 978-975-16-0955-7. S. 26. (anglicky) 
  2. ↑ KIRÁLY, Béla K.; ROTHENBERG, Gunther E. War and Society in East Central Europe: The fall of medieval kingdom of Hungary: Mohacs 1526-Buda 1541. [s.l.]: Brooklyn College Press, 1989. 307 s. Dostupné online. S. 275. (anglicky) 
  3. ↑ a b UYAR, Mesut; ERICKSON, Edward J. A Military History of the Ottomans: From Osman to Atatürk. Santa Barbara: ABC-CLIO, 2009. 379 s. Dostupné online. ISBN 978-0-275-98876-0. Kapitola Auxiliary Corps Units, s. 64. (anglicky) 
  4. ↑ a b OLSEN, John A.; GRAY, Colin S. The Practice of Strategy: From Alexander the Great to the Present. [s.l.]: Oxford University Press, 2011. 324 s. Dostupné online. ISBN 978-0-19-960863-8. S. 116. (anglicky) 
  5. ↑ DARLING, Linda T. evenue-Raising and Legitimacy: Tax Collection and Finance Administration in the Ottoman Empire, 1560-1660. [s.l.]: R. BRILL, 1996. 372 s. Dostupné online. ISBN 978-90-04-10289-7. S. 83. (anglicky) 
  6. ↑ GUBOGLU, Mihail. Enjeux politiques, économiques et militaires en Mer noire (XIVe-XXIe siècles): études à la mémoire de Mihail Guboglu. [s.l.]: Musée de Braïla, 2007. 760 s. Dostupné online. ISBN 978-973-9469-94-4. S. 298. (francouzsky) 
  7. ↑ a b KATIĆ, Tatjana. Österreichische Osthefte. [s.l.]: LIT Verlag Münster, 2005. 854 s. Dostupné online. ISBN 978-3-8258-9539-6. S. 148. (anglicky) 
  8. ↑ HAJDARHODŽIĆ, Hamdija. Hercegovačke porodice u XVIII. vijeku. In: Glasnik Zemaljskog muzeja Bosne i Hercegovine u Sarajevu. [s.l.]: [s.n.], 1977. Dostupné online. S. 93. (srbochorvatsky)
  9. ↑ a b STOIANOVICH, Traian. Balkan Worlds: The First and Last Europe. [s.l.]: M.E. Sharpe, 1994. 433 s. Dostupné online. ISBN 978-0-7656-3851-9. S. 168. (anglicky) 
  10. ↑ HUPCHICK, Dennis P. The Bulgarians in the Seventeenth Century: Slavic Orthodox Society and Culture Under Ottoman Rule. [s.l.]: McFarland, 1993. 314 s. Dostupné online. ISBN 978-0-89950-822-1. S. 23. (anglicky) 
  11. ↑ VANKOVSKA, Biljana; WIBERG, Haken. Between Past and Future: Civil-Military Relations in Post-Communist Balkan States. [s.l.]: I.B.Tauris, 2003. 355 s. Dostupné online. ISBN 978-1-86064-624-9. S. 101. (anglicky) 
  12. ↑ MATKOVSKI, Aleksandar. Otpor na Makedonija vo vremeto na turskoto vladeenje. [s.l.]: Misla, 1983. 372 s. Dostupné online. (makedonsky)