Vojtěch Kyncl

Vojtěch Kyncl (* 5. dubna 1983^[1] Chrudim) je český historik se zaměřením na dějiny 20. století.^[2]

Životopis

V letech 2002–2007 vystudoval obory germanistika/historie na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, kde také v roce 2008 obhájil rigorózní práci Ležáky. Obyčejná vesnice, Silver A a pardubické gestapo v zrcadle heydrichiády. Současně začal studovat na Filozofické fakultě JČU doktorát, který ukončil roku 2011 na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice obhajobou disertační práce Nacistický teror druhého stanného práva.^[3] Zúčastnil se též studijních a stipendijních pobytů v Jeně, Berlíně, Pasově, Dublinu a Torontu.

Působí v Historickém ústavu Akademie věd ČR jako vědecký pracovník v oddělení 20. století, vyučuje též na několika fakultách Univerzity Karlovy.^[3] Badatelsky se zaměřuje na dějiny nacismu, druhou světovou válku i na poválečné dopady nacistické doby. Za svoji práci získal řadu ocenění – v roce 2013 získal prémii Otto Wichterleho AV ČR^[4] a tentýž rok obdržel za knihu Bez výčitek Cenu Akademie věd a Cenu Josefa Pekaře^[5]. Monografie Lidice. Zrození symbolu byla vybrána do celonárodního hodnocení výzkumných organizací Rady pro výzkum, vývoj a inovace Pilíř II, jako excelentní výsledek (významná publikace) Historického ústavu AV ČR  za léta 2011–2015.

Kauza Lidice

Roku 2015 publikoval v knize Lidice. Zrození symbolu zjištění, že v seznamu lidických obětí chybí jméno židovské dívky Štěpánky Mikešové, kterou měla podle poválečného hlášení udat Alžběta Doležalová, jedna z přeživších lidických žen. S odstupem několika let (2019) tato zjištění vyvolala kauzu, kdy se po reportáži ČT V předvečer tragédie proti historickým zjištěním ohradila lidická pobočka Českého svazu bojovníků za svobodu, prezentovaná Janou Bobošíkovou, a starostka Lidic Veronika Kellerová.^[6][7] Vzniklý spor nakonec vedl k rezignaci tehdejší ředitelky Památníku Lidice Martiny Lehmannové.^[8] Postavila se za ni významná část zaměstnanců památníku,^[9][10] která spolu s Lehmannovou také instituci opustila. Relevanci historických dokumentů opakovaně v médiích hájil také Kyncl,^[11] který reagoval též na polemiku archiváře Vojtěcha Šustka.^[12][13] Chybějící lidickou ženu a její udání poprvé veřejně zmínila poslední žijící lidická žena Jaroslava Skleničková ve své knize Vzpomínky mě stále tíží v roce 2016. Ve stejném roce avšak nezávisle uvedl příběh udání ve své práci také Kyncl. Poprvé se Šustek k tématu vymezil ve stati Nepravdivé obvinění z udavačství lidické ženy Alžběty Doležalové,^[14] na kterou v následujícím ročníku Slánského obzoru reagoval též Kyncl.^[15] Teprve pět měsíců po uvedené reportáži, nástupu nového ministra kultury Lubomíra Zaorálka a oznámení Eduarda Stehlíka o ukončení pracovního poměru v armádě vypukla mediální aféra rozpoutaná na dezinformačním kanálu Jany Bobošíkové. Eduard Stehlík existenci židovské oběti ve své práci "Lidice. Příběh české vsi" neuvedl zřejmě proto, že neodpovídala čistému obrazu českého nacionalismu. Jako nový ředitel Památníku Lidice nechal vypracovat posudky na dokumenty, které Kyncl zveřejnil na portálu Českého rozhlasu. Většina českých odborných pracovišť vypracování posudků odmítla, neboť účelově položená otázka zněla, zda se dá na sto procent uvést, kdo udání učinil. Z posuzujících nebyl nikdo v odpovídajících archivech v Praze, Kladně ani Brně, byli placeni novým ředitelem, který informaci o židovské oběti neuvedl ani jako autor publikace o Lidicích, ani jako spoluautor expozice a posuzujícím nepředložil podstatné dokumenty v plné šíři a plném znění. Ve stejný den 30. června 2022, kdy 13 posudků zveřejnil na webu Památníku Lidice a v ČTK, vyšla Kynclova rozsáhlá studie v mezinárodním odborném časopise Matice Moravské s názvem "Zapomenut je ten, jehož jméno je zapomenuto. Židovská oběť z Lidic Štěpánka Mikešová". Tuto jedinou studii schválenou dle odborných standardů Památník Lidice dosud nezveřejnil. Kauzu zaznamenala nejen domácí, ale také světová média, která se postavila na stranu svobodného bádání a prezentace výsledků bez politického vlivu.^[16][17][18] Eduard Stehlík opakovaně odmítl debatu v médiích a pro svá tvrzení o špatné interpretaci pramenů nepředložil žádné důkazy.

Zapomenut je ten, jehož jméno je zapomenuto. Židovská oběť z Lidic Štěpánka Mikešová (neúplná verze)

Lidický památník se v nedávné době stal středobodem zájmu médií. Bylo tomu tak v souvislosti s reportáží Miroslava Petráčka, kterou odvysílali Reportéři ČT 10. června 2019 s názvem V předvečer tragédie a na níž navazoval druhý pořad Reportéři ČT 27. ledna 2020 Historie na přání.1 Tématem těchto reportáží byl osud několika obyvatel Lidic, kteří se během války stali obětí udavačství. Smyslem reportáží bylo navrátit do historie obce Lidice opomenutou lidickou ženu původně židovského vyznání Štěpánku Mikešovou, která byla podle dostupných pramenů zatčena 2. června 1942 a zahynula v polovině srpna téhož roku v Osvětimi. Židovská oběť byla zavražděna v roce 1942 a její osud byl o několik let později „vymazán“ i z oficiální paměti nových Lidic a zbudovaného památníku. Stalo se tak v době, kdy se místo vypálené obce stalo důležitým opěrným bodem nastupující KSČ. Politická kauza zastřela původní téma reportáží, kterým bylo připomenutí zapomenuté oběti z Lidic. Zamlčení oběti nejen v době bezprostředně poválečné, ale i v soudobých podmínkách svobodného bádání odporuje jak etickému kodexu historika, tak platnému řádu Památníku Lidice. Tato „sakralizace“ Lidic a s ní související zpochybňování negativních historických společenských jevů mohou být nebezpečným precedentem v hodnocení dějin druhé světové války a jejích následků. Ukazují také na snahu manipulovat s historickými prameny a svědčí o tendenci k černobílému vidění dějin nacistické okupace. Lidice se staly nástrojem propagandy nejprve nacistického a později i komunistického režimu. Masakr civilistů za okupace a poválečný osud nově budované obce vytvářely pole střetů. V reportážích nezazněly kromě jmen oběti, pachatelky a svědků jména žádných dalších dotčených osob, šlo pouze o připomenutí zavražděné ženy a na ní spáchaném zločinu.

Tento článek reaguje na názory archiváře Archivu hlavního města Prahy Vojtěcha Šustka v článcích Pražského sborníku historického a Slánského obzoru, které zpochybňovaly krátkou pasáž z mé knihy Lidice. Zrození symbolu týkající se tohoto případu.2 Podstatou výtek bylo zpochybnění důvěryhodnosti očitého svědka, strážmistra Evžena Ressla, který se údajně snažil svést svou vinu na odhalení, zatčení a smrti židovské ženy Štěpánky Mikešové na její domácí Alžbětu Doležalovou. Okrajově pak reaguji na mediální vyjádření současného ředitele Památníku Lidice a spoluautora tamní expozice Eduarda Stehlíka, jenž je přesvědčen „o nesprávném výkladu jednoho historického dokumentu“, který vedl k odvolání bývalé ředitelky Památníku Lidice Martiny Lehmannové a který má z jeho popudu nyní zhodnotit nezávislá komise historiků.3 Text je orientován na důkazní a právní podstatu historických pramenů, jejich hodnocení a porovnání s obdobnými případy.

Židovská žena z Lidic

Štěpánka Mikešová, rodným příjmením Löwingerová (1906–1942), se narodila do rodiny obchodníka Mořice Löwingera (1873–1943) a Rosálie, rozené Taussigové (1880–?) ve Ždánicích u Kyjova.4 Z rozvětveného příbuzenstva nikdo nepřežil nacistickou okupaci. Štěpánka Löwingerová vystoupila z židovské náboženské obce dle matričního záznamu ke dni15. prosince 1938.5 Do Lidic se pak s manželem, kterého si údajně vzala 9. února 1939, přistěhovali 15. března 1939. Jelikož žili po dobu několika měsíců v nájmu v neobývaném domě u manželů Suchánkových, čp. 83, a ví se, že Jaroslav Suchánek se snažil v jiném případě pomoci ukrýváním židovským občanům, lze se domnívat, že je do Lidic přivedl právě on.

V průběhu roku 1939, když se manželé Suchánkovi s dcerami Jaroslavou (nar. 1926, později provdanou Skleničkovou) a Miloslavou (1922–2019, později provdanou Kalibovou) museli vrátit ze Slovenska do Lidic, pře- stěhovali se manželé Mikešovi do jedné místnosti v domě čp. 93 manželů Josefa (1901–1942) a Alžběty (1902–1946) Doležalových, s nimiž v domě žili ještě dcera Marie (1932–2021) a syn Josef (1927–1942). Z pramenů vyplývá, že nájemní smlouvu měla uzavřenou pouze Štěpánka Mikešová. V únoru roku 2005 vzpomněla dcera Alžběty Doležalové Marie v Obecním zpravodaji obce Lidice na jejich nájemnici a popsala ji jako pihovatou ženu, což je jediná informace vztahující se k podobě Štěpánky Mikešové, která je v pramenech k dispozici.7 Manželé Mikešovi se rozvedli v době zavádění norimberských zákonů v Protektorátu Čechy a Morava na podzim roku 1939, aby státní úředník František Mikeš nemusel předkládat úřadům doklad o rasovém původu své manželky, ale současně Štěpánce zůstalo vyvdané příjmení, které mělo odvádět pozornost od rodného příjmení Löwingerová.

Podle policejní přihlášky vydané obecním úřadem v Lidicích 1. srpna 1941 bydlela Štěpánka Mikešová u manželů Doležalových v domě čp. 93 sama, ačkoliv s manželem zřejmě dále žili v úzkém kontaktu až do doby jeho hospitalizace a smrti v kladenské nemocnici 22. března 1942.8 Pokud by zůstali manželi, byť v bezdětném manželství, nemusela by Štěpánka Mikešová nosit židovskou hvězdu, neboť pro židovské manželky árijců platila dle norimberských zákonů výjimka.9 Pokud by se o jejich rozvodu v obci nevědělo (kromě případného osobního sdělení Štěpánky Mikešové a policejní přihlášky nebylo odkud tuto informaci získat), ale její židovský původ by byl v okolí znám, mohla nenošení židovské hvězdy zdůvodnit árijským původem manžela. Soupis všech židovských obyvatel z Kladenska gestapem navíc již proběhl a došlo k jejich transportu do Terezína v únoru 1942, z toho tedy vyplývá, že se Štěpánka Mikešová k židovské národnosti nepřihlásila. Nebyl tak důvod podezřívat kohokoliv v Lidicích, že se skrývá jako nehlášený žid. Ani četníci buštěhradské četnické stanice neprováděli kontrolu dokladů, pokud je k tomu nenutily zvláštní okolnosti, jako na- příklad vyhlášené pátrání gestapa. K ničemu takovému však v Lidicích před 4. červnem 1942 nedošlo.

Paní Šupíková mi tuhle informaci potvrdila. Věděla dokonce, že zmíněná paní se jmenovala Mikešová a ve svých vzpomínkách ji má spojenu s modrým kloboukem s krempou do čela, který paní Mikešová nosila, a také s vůní naftalínu, kterou byl její pokoj prostoupen. Byla to zrzavá, pihatá paní s výrazným nosem. Zda musela nosit hvězdu, paní Šupíková neví. S lidickými ženami do koncentračního tábora neputovala, protože ji nacisté sebrali už při prvním zatýkání v Lidicích 4. června [sic!]. Ten den byli pozatýkáni rodinní příslušníci Horákových a Stříbrných, kteří byli následně zastřeleni v Praze-Kobylisích. Příjmení paní Mikešové však ani v těchto seznamech nefiguruje. Její pokoj, jak vzpomíná paní Šupíková, byl následně úředně zapečetěn. Pečeť porušili až Němci, kteří do Lidic přišli znovu 10. června 1942. Další osud paní Mikešové je tedy tak trochu záhadou. Poznámka na závěr: Budu nesmírně vděčný za jakoukoliv zmínku o tomto tématu, zejména pak o paní Mikešové. Děkuji pře- dem.“ Nově otevřená expozice Památníku Lidice jméno chybějící ženy neobsahovala, ačkoliv byla informace o Štěpánce Mikešové známa a expozice byla slavnostně uvedena do provozu 28. října téhož roku (2005). Doplněna nebyla ani v průvodních publikacích, ani v jiném médiu.

(...)

Podle názoru Vojtěcha Šustka museli o židovském původu Mikešové vědět četníci z buštěhradské četnické stanice, neboť „na základě její policejní přihlášky dochované ve fondech Archivu bezpečnostních složek Praha můžeme považovat za jisté, že protektorátní četníci v Buštěhradu se již v den příchodu Štěpánky Mikešové do Lidic dozvěděli, že je – z hlediska nacistické rasové pseudovědy a německého policejního aparátu – ‚Židovka‘ “.14 Autor tak usuzuje na základě své domněnky, že četníci v Buštěhradu měli policejní přihlášky ve správě. To je však zásadně mylný předpoklad, od kterého autor rozvíjí další navazující přesvědčení o tom, že četnická stanice tuto ženu dlouhodobě kryla. Policejní přihlášky, a dokonce ani trestní rejstříky15 nebyly uloženy ve správě četnických stanic ani jimi nebyly vydávány, nýbrž byly evidovány pouze na obecních úřadech, které stvrzovaly jejich platnost. V případě Lidic byly tedy v rukou lidického starosty Františka Hejmy nebo tajemníka obce Josefa Nováka. Tento zavedený správní postup byl později potvrzen vůbec první vydanou klíčovou vyhláškou celého stanného práva, kterou bezprostředně po atentátu na Heydricha, ještě 27. května 1942 večer, zveřejnil zastupující říšský protektor Kurt Daluege. V edici pramenů k heydrichiádě její znění v podobě záznamu z okresního úřadu v Třeboni Vojtěch Šustek dokonce sám cituje.16 Poprvé během války uzákonili nacisté v okupované Evropě tzv. Sippenhaft a současně explicitně specifikovali přihlašovací úřady: „Osoby, které se zdržují v protektorátu nepřihlášeny a do- vršily 15. rok věku, se musí okamžitě policejně přihlásit u přihlašovacího úřadu. Přihlašovací úřad je obecní úřad. V obcích, pro které je zřízen vládní policejní úřad, je tento úřad přihlašovacím úřadem. Poslední lhůta pro přihlášení je pátek 29. května 1942 večer ve 24 hodin. Přihlašovací úřady jsou otevřeny denně od 7 do 24 hodin. Kdo se zdržuje od soboty, 30. května 1942, v protektorátu ještě nepřihlášen, bude zastřelen. Stejně tak budou zastřeleny ty osoby, které u sebe budou nepřihlášené osoby od soboty 30. května 1942 přechovávat. Z přihlašovací povinnosti jsou vyjmuti němečtí státní příslušníci.“ 17 Shodou okolností musel starosta Hejma nebo tajemník Novák 28. května 1942 přijmout a potvrdit přihlášku Josefa Doležala mladšího a založit ji k přihláškám domu čp. 93, neboť věk dotyčného nově spadal pod přihlašovací povinnost.18 O uchovávání policejních přihlášek na obecním úřadě vypověděl jeden ze dvou mužů z Lidic, kteří díky náhodě přežili noc z 9. na 10. června 1942, Vladimír Mařík: „Důstojníkovi, ku kterému jsem byl předveden, jsem předložil své doklady. Tento si je ověřil srovnáním s bytovými přihláškami z Lidic, které byly přineseny z obecního úřadu na toto stanoviště. Sám starosta Hejma, který byl též přítomen u kartotéky, již jak mne spatřil, mával rukou a hlásil, že do Lidic nepatřím, že zde nejsem hlášen.“ 19 Z uvedených důkazů vyplývá, že policejní přihlášky četníci neměli na stanici k dispozici, jak mylně uvedl Vojtěch Šustek, a neexistuje tedy žádný důkaz, že by z nich mohli vědět o židovském původu Štěpánky Mikešové dříve, než došlo k osudné události dne 2. června 1942.20 Není logické, aby po celých sedm dnů od vydání uvedené vyhlášky (27. května 1942) přehlíželi židovku a lhůtu pro beztrestné přihlášení nehlášené osoby překročili o tři dny a ohrožovali tak sami sebe. Navíc by rovněž o řadu měsíců překročili lhůtu pro povinnou registraci obyvatelky protektorátu židovské rasy, což by bylo trestáno vykázáním do koncentračního tábora nebo věznice.

(...)

Lidice 2. červen 1942

Počínaje 28. květnem 1942 se po celém území protektorátu aktivizovaly bezpečnostní složky nacistického aparátu. Pátrání po podezřelých osobách probíhalo ve městech i nejmenších obcích za účasti německé pořádkové i kriminální policie, gestapa a dalších. Protektorátní četnictvo konalo dále svoji hlídkovou a kontrolní službu. 2. června 1942 dopoledne přistihli četníci buštěhradské stanice při běžné pochůzce Zdeňku Šímovou a Marii Čermákovou při polním pychu, o čemž byl učiněn zápis ve staniční služební knize pod čj. 283. Případ byl četníky „udán“, rozuměj úřední řečí „postoupen“, okresnímu úřadu v Kladně k došetření. Další dvě pochůzky proběhly toho dne dle plánu za standardních podmínek, ale ještě téhož dne odpoledne vykonali další mimořádnou pochůzku, zaznamenanou pod pořadovým č. 286 v daném kalendářním roce, která je označena jako zatčení Štěpánky Mikešové, a dotyčná byla předvedena gestapu.21 Nejednalo se o plánovanou pochůzku, ale o mimořádný zásah. Za celou polovinu roku 1942 zatkli místní četníci pouze šest osob. Úkolem byl pověřen strážmistr Evžen Ressl, který došel do Lidic na obecní úřad ke starostovi Hejmovi. Vyžádal si policejní přihlášku Štěpánky Mikešové, která byla řádně vyhotovena 1. srpna 1941 a kde je uvedeno, že Štěpánka Mikešová není židovského původu. Současně obsahuje přihláška počeštěná jména rodičů, tedy Löwinger je změněn na Levinger, Rosálie Taussigová je změněna na Růžena Tauziková. Policejní přihláška Štěpánky Mikešové podaná 1. 8. 1941 obsahuje také údaje dopsané perem, které jsou přeškrt- nuty: „Hroznová lhota, Morava, okr. Veselý, Břeclav, Ždanice, Kyjov.“22 Jde o údaje, které po telefonickém rozhovoru s obcí Ždánice v okrese Kyjov zjistil, zapsal a přeškrtl četnický strážmistr Evžen Ressl. Vyplývá z nich, že František Mikeš se narodil v Břeclavi a že Štěpánka Mikešová měla domovské právo po manželovi v Hroznové Lhotě v okrese Veselí nad Moravou. Do úředního dokumentu byla tedy jména zapsána v počeštěné podobě.

Štěpánka Mikešová byla ztotožněna, zatčena a předvedena na četnickou stanici do Buštěhradu. Zde s ní byl učiněn krátký zápis: „Jak bylo zjištěno, zdržovala se v Lidicích v domě č. 93 Židovka Štěpánka Mikešová, nar. 22. 11. 1906 v Ždánicích, okr. Kyjov, příslušná do okr. Hodonín. Tato se hlásila na obecním úřadu v Lidicích 15. 3. 1939 jako árijka (římsko-katolického vyznání). Rodiče: Mořic Löwinger a Růžena, roz. Tausigová, oba Židé. Štěpánka Mikešová se nechala v roce 1939 rozvést se svým manželem Františkem Mikešem, neboť měl strach, že jako zaměstnanec ministerstva zemědělství bude kvůli tomu propuštěn. V roce 1942 zemřel. Zmiňovaná je bezdětná a bez zaměstnání. Při výslechu, který provedl vrchní strážmistr, Mikešová uvedla: ‚Přihlášku jsem zfalšovala, protože jsme já a můj tehdejší manžel měli obavy, že by kvůli tomu byl propuštěn. Z toho důvodu jsem se také nechala 9. února 1939 římsko-katolicky pokřtít v Solivaru, okr. Prešov.‘ Zmiňovaná vlastní následující majetek: Je uveden ve zvláštním seznamu, který je přiložen jako příloha. Po celou dobu nenosila označení (židovskou hvězdu), přestože věděla, že je to její povinností jako Židovky. Mikešová byla 2. června 1942 zatčena a téhož dne předvedena tajné státní policii. Velitel četnické stanice. Nadstrážmistr Vojtěch Babůrek.“ 23 Na originálu podepsaného dokumentu je tužkou ručně dopsáno „udání učinila stará Káclová“. Je pravděpodobné, že tato tužkou dopsaná věta vznikla až po květnu roku 1945, neboť stejný typ písma je patrný v poznámce „zatčena 2. 6.“, připojené k jménu Štěpánky Mikešové na strojopisném seznamu lidických občanů sestaveném v pozdním jaru tohoto roku. Lze se domnívat, že zápis tužkou svádí vinu za udání na Antonii Káclovou, která ovšem byla zavražděna plynem v Ravensbrücku.

(...)

Motiv sporu o finanční náhradu za odvedené služby nebyl nic neobvyklého. Svést odhalení takto se skrývající osoby, která ale v Lidicích žila tři roky běžným relativně nenápadným životem, na četníky, nelze, protože pro to neexistují žádná podložená fakta. Stejně tak nemáme oporu v pramenech pro odpovědi na sugestivní a kapciózní otázky nebo konstatování Vojtěcha Šustka, z nichž zde některé cituji: „V případě zatčení Štěpánky Mikešové zde žádné udání nebylo, a proto si Evžen Ressl obvinění Alžběty Doležalové tři čtvrtě roku po válce vymyslel. Pochopitelně vyvstává otázka, jaký motiv měli buštěhradští četníci k vydání Štěpánky Mikešové gestapu a po válce četník Evžen Ressl k ne- pravdivému obvinění Alžběty Doležalové? […] Proč cítil Evžen Ressl potřebu podávat vylhané svědectví o zločinu Alžběty Doležalové údajně spáchaném na její podnájemnici Štěpánce Mikešové? Byla to nějaká osobně motivovaná nenávist. […] Nepochybně měla tato věta [míněna úvodní formulace: Jak bylo zjištěno] buštěhradské četníky v očích úředníků gestapa zbavit podezření, že o židovství Štěpánky Mikešové věděli už dlouhá léta. […] Ostatně na osudu bývalého velitele četnické stanice v Buštěhradu Vojtěcha Babůrka mohl Ressl pozorovat, jak snadno a rychle se na adresu někdejších protektorátních četníků a policistů vznášela obvinění z nadměrné služební horlivosti a z kolaborace. Proto napsal Evžen Ressl půl roku po válce své falešné svědectví. Resslovo prohlášení je zjevně tendenční, plné zloby a působí velmi nevěrohodně. Ovšem Ressl, jako zkušený četník, si určitě všiml, jak často dopadení kriminální zločinci s úspěchem používají zcela banální a primitivní lži, když popírají trestné činy, které evidentně spáchali.“ 35

Motivace Ressla k tomu, aby odvedl pozornost od své osoby coby zatýkajícího orgánu, nepodložil Vojtěch Šustek žádným důkazem. Kdyby Ressl ve snaze zakrýt svůj jakýkoli podíl na udání veškerou dokumentaci k případu zničil, nikdy bychom se o udání a o Štěpánce Mikešové nedozvěděli – možná až od paní Jaroslavy Skleničkové (Suchánkové) v roce 2016, nebo jen o existenci nájemnice v domě Doležalových z okrajové vzpomínky paní Marie Šupíkové (Doležalové) z roku 2005.36 Kdyby Štěpánku Mikešovou zatkli četníci z vlastní iniciativy, byla by poválečná postupně budovaná idealizace Lidic ještě výraznější a pozitivní pomoc poskytnutá židovské ženě i během stanného práva by byla o to více medializována a místními obyvateli každoročně připomínána. Jenže ve dnech udání byl přímým bezprostředním sousedem Doležalových a Mikešové také mladý četník František Cába, který již řadu měsíců žil u rodiny Říhových a který 3. června přímo na místě sepisoval majetek židovky. Svést vinu na zatčení Š. Mikešové na jeho osobu by problém, kterým je udání samo o sobě, opět spojovalo s Lidicemi. Pro Ressla by nebylo nic snazšího než svést vinu na nějakého prokazatelně mrtvého podatele udání, ale přesto zřetelně označuje jeho autorku. Tvrzení o prolhanosti četníků pouze na základě faktograficky nepodložených domněnek a bez logické návaznosti je účelové.

Vyšetřování událostí v Lidicích po květnu 1945

Informace o podnětu k zatčení Štěpánky Mikešové podal v roce 1945 a 1946 ve třech oficiálních hlášeních strážmistr Evžen Ressl, který byl zatýkání přítomen. Doplnil důkazní prostředky svým úředním záznamem o události, která mohla být dle jeho názoru jednou z příčin vypálení Lidic. Vysvětlení, proč učinil zápis až šest měsíců po skončení války, není složité. Vyšetřování všech dílčích událostí kolem vyhlazení vesnice se teprve postupně začalo rozvíjet v závislosti na stabilizaci policejního a soudního systému v osvobozené ČSR. Musíme mít stále na paměti, že až do 28. října 1945 šlo o dobu zvýšeného ohrožení republiky, kdy byly bezpečnostní orgány orientovány na konsolidaci poměrů ve válkou poničené zemi. Svůj zápis Evžen Ressl učinil jako odpověď na žádost jiného úřadu ze 4. srpna 1945 a v souvislosti s pátráním po důvodech přežití manželů Maříkových z Lidic. Udání na Štěpánku Mikešovou označil jako dodatečné vysvětlení vyhlazení vesnice. Podrobné informace k případu Lidice získali vyšetřovatelé od K. H. Franka až v polovině září 1945 a jeho archiv byl objeven u Štěchovic a předán do ČSR až v březnu 1946. Teprve v průběhu prosince 1945 byli vyslýcháni všichni důležití aktéři kladenského gestapa, neboť velitele kladenské úřadovny tajné policie Haralda Wiesmanna vydala americká okupační správa z Německa do ČSR 1. prosince 1945. Resslovo oznámení o událostech v Lidicích 11. prosince 1945 tak časově přesně zapadá do vyšetřovacích úkonů (viz Příloha III). Navíc bylo na konci listopadu 1945 již známo, zda své svědectví o udání podá i Štěpánka Mikešová. Protože se nepři- hlásila v posledním vyhlášeném termínu mezi repatriované přeživší věz- ně koncentračních táborů, bylo nanejvýš pravděpodobné, že oběť udání válku nepřežila. Povinnost evidovat všechny repatrianty a osoby, které pro válečné poměry opustily svá řádná bydliště a nevrátily se tam do 1.

10. 1945, měly místní národní výbory. Ressl ve svém záznamu o udání popsal příchod Alžběty Doležalové, rozené Káclové, na četnickou stanici a její oznámení, že nájemnice Štěpánka Mikešová je židovského původu a nehlásila se židovkou. Popudem k tomuto udání měl být podle Ressla spor o finanční vyrovnání provedených služeb, které chtěla Štěpánka Mikešová proplácet: „Mikešová, které jsem sdělil příčinu, důvody zatčení, sdělila mi, že Doležalová jest proto proti ní nepřátelsky zaujatá, že jí nechce zdarma šít, ač tak dříve činila, a toto jednání Mikešová omlouvala tím, že po úmrtí manžela dostala pouze menší odstupné, jiného příjmu nemá, proto nemůže nikomu, ani majitelce domu, zdarma šít a jest odkázána pouze na svůj příjem.“ 37

V médiích opakované tvrzení Eduarda Stehlíka a Vojtěcha Šustka, že existuje pouze jeden dokument o udání Štěpánky Mikešové, je zcela nepravdivé.38 Ve Státním okresním archivu Kladno je uložen kratší zápis o udání v pamětní knize četnické stanice Buštěhrad, v Národním archivu je založen delší, podrobný zápis ve vyšetřovací složce manželů Maříkových z 11. prosince 1945, jeho nepodepsaná kopie pak společně s originály záznamu o zatčení Štěpánky Mikešové z roku 1942 je evidována v Archivu bezpečnostních složek v Kanicích u Brna. K těmto archiváliím je třeba přiřadit ještě svědectví Jaroslavy Skleničkové (Suchánkové).

Evžen Ressl dokument z 11. prosince 1945 podepsal a vložil do originálu vyšetřovací složky týkající se manželů Maříkových, která je dnes součástí fondu Referát Lidice v Národním archivu. Tento originální záznam přijal a do této složky zařadil Resslův nadřízený referent Čulík 14. prosince 1945. Dne 9. ledna 1946 jej parafoval referent Ladislav Šíma a 18. ledna vládní rada JUDr. František Kropáč,39 který zastupoval ministra vnitra Václava Noska a byl spolu s ním a generálem Bártíkem podepsán pod pátracími oběžníky lidických obyvatel.

Památník četnické stanice Buštěhrad

Z hlediska interpretace pramenů je velmi důležité zabývat se ještě jedním zásadním pramenem. V době mezi 6. únorem a 9. únorem 1946, kdy Evžen Ressl odpovídal ministerstvu vnitra ohledně Maříkových, dostal příkaz Zemského četnického velitelství k doplnění zápisů v památníku četnické stanice Buštěhrad. Památníky byly po dobu války z jednotlivých četnických stanic staženy a uloženy u zemských četnických velitelství a po válce byly předány stanicím Sboru národní bezpečnosti – coby nástupnické organizace četnictva – k doplnění. Své svědectví do památníku četnické stanice v Buštěhradu dopsal velitel četnické stanice Ressl hned, jakmile to bylo možné.48

Na přelomu 19. a 20. století, respektive po roce 1918 zažilo kronikářství v Československé republice mimořádný rozkvět. Mezi státní instituce, které si vedly vlastní pamětní knihy – památníky, se řadilo také četnictvo. Památníky četnických stanic jsou pamětními prameny institucionálního původu. Jde o úřední dokumenty, do kterých byly zapisovány nejdůležitější události v obvodu dané stanice, jež měly být zachovány pro budoucí paměť.49 Podoba chronologicky vedených zápisů měla striktně daná pravidla, která zůstala od nařízení Zemského četnického velitelství z roku 1915 téměř nezměněna. Památníky měly být vedeny „za použití ještě existujících protokolů, dále jiných aktů a pomůcek, dotazováním u penzionovaných četníků, u obcí atd.“ tak, aby na každé četnické stanici vznikla „kronika ve formě protokolu.“ 50 Jednalo se tudíž o úřední zápis, který ve své prvorepublikové podobě plnil funkci záznamu význačných událostí a v době po druhé světové válce se změnil v protokol. Vedení památníků bylo násilně přerváno nacistickou okupací, kdy příkazem protektora dne 10. listopadu 1939 byly památníky, slovy protektora „legionářské symboly“, staženy do úschovy četnických zemských velitelství. Vydány k dopsání byly příkazem Ministerstva vnitra – Hlavním velitelstvím ze dne 15. prosince 1945.51 Dle výnosu hlavního velitele Sboru národní bezpečnosti měly být do památníků z doby oku- pace doplněny údaje o významných událostech v obvodu stanice, zprávy o službě, ale i o událostech na oblastní a národní úrovni, které se dotýkaly četnické služby. Konkrétně byly důležité zápisy, v nichž byly podchyceny:

„a) zatýkání osob pro politickou činnosti, b) popravy osob pro politickou činnost,

c) zatčení a popravy příslušníků sboru, d) mučení osob v koncentračních táborech,

e) prokázaná činnost příslušníků sboru v národním odboji ať již v podzemním hnutí nebo v zahraničí, v partyzánských jednotkách atd.“ 52 Výnos hlavního velitele Sboru národní bezpečnosti také zdůrazňoval, že „zprávy musejí býti zpracovány ve formě úzkostlivě objektivní opírajíce se toliko o události pod- ložené fakty a dokumenty; před zápisem do památníku nechť jsou přezkoušeny osvětovým důstojníkem oblastního velitelství a oblastním velitelem po stránce věcné, obsahové i gramatické.“ 53 Zápisy musely projít po formální, ale také obsahové stránce kontrolou nadřízených orgánů – tedy schválením, teprve poté mohly být zapsány do pamětních knih. V některých případech jsou zachovány také koncepty strojopisů, které byly do kronik vloženy, avšak zápisy do památníků jsou zapsány po provedené kontrole (faktografické i pravopisné) ručně. Okresní velitel Sboru národní bezpečnosti ve Slaném vydal dne 12. března 1946 následující rozkaz všem velitelstvím Sboru národní bezpečnosti v okrese a místnímu veliteli Sboru národní bezpečnosti ve Slaném: „Hlaste sem obratem všechny důležité události, které se od 11. 7. 1937 až do dnešní doby udály v tamním obvodě a o kterých by měla býti učiněna zmínka v okresním památníku. Hlaste zvláště těžké trestné činy a jaký výsledek mělo pátrání po pachatelích těchto, změny na stanicích, živelní pohromy, úmrtí četníků, přibližný počet v okupaci Němci zatčených osob, počet popravených a umučených v koncentračních táborech, počet padlých a zraněných za revolučních bojů a všechny význačné události ve Vašich obvodech. Stručné ale výstižné hlášení předložte zdejšímu okresnímu vel. SNB nejpozději do 18. března 1946. Lhůtu bezpodmínečně dodržte.“ 54

Pro historiky a etnografy jsou památníky mimořádným úředním pramenem z hlediska pohledu do dějin každodennosti, zvláště kriminality a kriminalistiky na konkrétním území. Zanechaná svědectví četníků popisují kriminální činy (vraždy, krádeže, znásilnění, žhářství, zločiny spojené s nacistickou perzekucí – zatýkání, deportace, vraždy, umučení). Zvláště z doby nacistického teroru a závěrečné fáze války i prvních poválečných let přináší řadu dokladů o nevyřešených vraždách místních obyvatel nacistickými vojáky před zhroucením okupačního režimu, vraždách a sebevraždách kolaborantů, divokém odsunu a chování vojáků sovětské nebo americké armády na československém území. Často probíhal proces schvalování zápisů za současného předkládání dobové zachované dokumentace – vyšetřovacích spisů, fotografií apod.55

(...)

Udavačství představovalo mimořádně nebezpečný a rozšířený zdroj informací okupační správy, zvláště pak gestapa a bezpečnostní služby Sicherheistdienst. Motivy udavačství a příběhy jeho obětí tvoří jednu ze zásadních částí každodennosti protektorátního života (a smrti) v době nacistické nadvlády. V souvislosti s činem Alžběty Doležalové lze o možné motivaci dotyčné ženy uvažovat o strachu v době druhého stanného práva. Udání ze strachu v době mimořádného ohrožení republiky, kterým bylo zvláště první a druhé stanné právo, bylo soudy hodnoceno ještě daleko přísněji. Jedinec zapojený do jakékoliv formy protinacistického odporu či přímo odboje musel čelit vedle dohledu profesionálních nacistických uskupení i pozornosti českých organizovaných kolaborantů a nenápadných udavačů. Fenomén udávání je společný pro diktaturu nacistickou i komunistickou napříč Evropou, přičemž oba režimy využívaly těchto informačních zdrojů v bezprecedentní míře pro téměř neomezenou kontrolu obyvatelstva. Ale spojovat společnost pod vládou KSČ s udavačstvím nesouznělo s komunistickými vizemi budoucnosti. Zvláště v Lidicích, kde po válce komunistický režim naznačoval, jak by měla vypadat beztřídní společnost (obec bez obnoveného kostela, znárodněné pozemky), nezapadalo udání židovské ženy do budovaného symbolu bezúhonné československé národní oběti. Udávání židovského obyvatelstva nežidovskými sousedy nebylo nic výjimečného a stalo se bohužel během nacistické okupace běžnou praxí, která přispívala k likvidaci obětí. Ve stanovisku k případu Štěpánky Mikešové se zřejmě také odráží střetávání rozdílného generačního hodnocení doby druhé světové války. Na jedné straně je to smířlivé potlačování traumatických událostí, které je přirozenou součástí vyrovnávání se s následky deprimujících životních situací, na druhé straně je to snaha o pochopení událostí v širokých souvislostech a jejich nestranné zhodnocení. Objektivními zjištěními vyšetřovatelů nebo svědků lze doložit aktivní spolupráci části českých civilistů s nacistickými represivními složkami, někdy skrze protektorátní četnictvo, někdy přímo s gestapem. Častým motivem k udání byl hmotný zisk, vedle pomstychtivosti, rasové nenávisti, ale také strachu z postihu, nebo potřeby ocenění oznamovatele odpovědnými úřady. I v Lidicích se tato motivace objevila a český národní symbol utrpení je tak doplněn i o tuto negativní stránku nacistické okupace.

85 NA, f. Norimberský soud – čs. komise pro vyšetřování válečných zločinců 1946–1948, fond AMV 316, 316-185-4, záznam důvěrné depeše Československého velvyslanectví v Londýně Ministerstvu zahraničních věcí v Praze z 3. března 1947. Součástí jsou přílohy dvou zpráv komise z února a března 1947.

Odkazy

Reference

Externí odkazy

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Vojtěch Kyncl
• Seznam prací v Bibliografii dějin českých zemí (Historický ústav AV ČR)
• Vojtěch Kyncl v Databázi knih
• KYNCL, Vojtěch. Židovka, neonacisté a Památník Lidice: O jedné „normalizaci“ českých dějin. FORUM 24 [online]. Forum 24, 6. 10. 2021 [cit. 2021-10-8]. Dostupné online. 
• KORCOVÁ, Lucie. Komunisté ho neprávem odsoudili za vypálení Lidic. Nalezené dopisy přinášejí nový pohled na jeho osud. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2022-10-26 [cit. 2022-10-26]. Dostupné online.