Vojtěch Mastný

JUDr. Vojtěch Mastný
Podobizna z roku 1928
6. vyslanec v Berlíně
Ve funkci: 1932 – 1939
Prezident	Tomáš Garrigue Masaryk Edvard Beneš
Předchůdce	František Chvalkovský
Stranická příslušnost
Členství	bezpartijní
Narození	18. března 1874 Praha-Nové Město Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	25. ledna 1954 (ve věku 79 let) Praha Československo Československo
Místo pohřbení	Olšanské hřbitovy
Národnost	česká
Choť	Zdena Mastná
Rodiče	Vojtěch Mastný otec
Sídlo	Londýn, Řím, Berlín
Alma mater	Právnická fakulta UK, Sorbona, École des Chartes
Profese	diplomat a právník
Náboženství	římskokatolické
Podpis
Commons	Vojtěch Mastný
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vojtěch Mastný (18. března 1874 Praha-Nové Město^[1] – 25. ledna 1954 Praha) byl československý diplomat první Československé republiky a český právník.

Pocházel z poměrně zámožné pražské průmyslnické rodiny, která během 19. století vybudovala textilní továrnu v Lomnici nad Popelkou. Jeho otec Vojtěch Mastný starší se angažoval od roku 1868 při budování a správě první české obchodní banky – Živnostenské banky; byl jejím dlouholetým pokladníkem a na pamětní desce ve vestibulu banky je k roku 1900 uveden jako ředitel Živnobanky. Z manželství s Paulou Steiner-Schmidtovou z Kamenice nad Lipou měl čtyři syny, z nichž Vojtěch byl nejstarší ze tří přeživších.^[2] Životní dráha Vojtěcha mladšího však podnikatelská spíše není.

V letech 1892–1898 studoval^[3] filozofii a práva na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze, z nich k doktorátu roku 1898 dovedl jen studium práv. Od 23. června 1898 do 7. července 1899 dostal povolení k zahraniční cestě a prohluboval si znalosti hostováním na renomovaných francouzských školách Sorbonna a École des Chartes. Dne 27. června 1899 se v kostele sv. Jindřicha v Praze oženil^[4] se Zdenkou Kodlovou^[5] z Bohušovic nad Ohří a v roce 1900 spolu cestovali po Evropě.^[6] Po soudní a bankovní praxi vstoupil do služeb Zemského výboru království Českého.

Po vzniku Československé republiky dal veškeré své schopnosti do služeb československé diplomacie a sloužil jí až do jejího pádu. Během druhé světové války působil v dozorčí radě Živnobanky. Po 2. světové válce byl krátce vězněn, avšak zproštěn obvinění. Po komunistickém převratu byl hospodářsky decimován a v polovině 50. let zemřel. Byl pohřben do rodinné hrobky s reliéfem Františka Rouse je na Olšanských hřbitovech.

Po vzniku Československa napomáhal vytvoření českého diplomatického sboru organizováním diplomatických a konsulárních kurzů. Dva roky přednášel na Univerzitě Karlově mezinárodní a diplomatické právo.

Byl členem komise ministerstva zahraničí a komise znalců pro výklad mírových smluv, místopředsedou Asociace pro mezinárodní právo (anglicky International Law Association) a předsedou její československé sekce. Od roku 1924 byl stálým členem komise pro kodifikaci mezinárodního práva při Společnosti národů, účastnil se mezinárodních kongresů.

Vzhledem ke svému vzdělání, hmotnému zázemí i diplomatické erudici může být považován po Janu Masarykovi a Edvardu Benešovi za jednoho z nejvýznamnějších diplomatů éry první Československé republiky vůbec. Jako bytostný konzervativec se neangažoval v politických stranách, považoval za potřebné sloužit vlasti a plnit úkoly zadané vládou bez ohledu na vnitropolitické třenice. Postupně působil jako vyslanec^[7] v klíčových evropských zemích:

• vyslanec v Londýně (1920–1925),
• vyslanec v Římě (1925–1932),
• vyslanec v Berlíně (1932–1939).

V roce 1926 udělil Řád Bílého lva I. třídy italskému vůdci Mussolinimu.^[8]

Nejvýznamnější diplomatická událost jej zastihla v době Mnichovské krize. Přímo na mnichovské jednání nebyli čeští zástupci (kromě Mastného též šéf kabinetu ministra zahraničí Hubert Masařík) vůbec připuštěni, trávili však čas v blízkém hotelu. Zde mu výsledný text byl předán, aby o něm informoval pražskou vládu^[9] s tím, že: „Nepřijmete-li, budete si muset uspořádat své záležitosti s Německem sami…“ Marně namítal: „Ale jaká je to volba – mezi vraždou a sebevraždou!“. Mnichovská dohoda znamená krach první republiky, zmar veškerých prostředků i jeho úsilí, které československému státu vydal. Po odeslání depeše několik dnů vůbec nemluví, a to ani v rodině. Odchází do diplomatické výslužby.

Vzhledem i ke svému věku se rozhodl zůstat ve vlasti a mírnit škody. Byl jedním z těch, kteří přemlouvali Emila Háchu k tomu, aby se ujal prezidentského úřadu, neboť funkci by mohly přijmout osoby záměrně kolaborující. Během 2. světové války zasedal v dozorčí radě Živnobanky a snažil se, aby prostředky této tehdy nejvýznamnější české banky byly stále investovány zejména do českých podniků a nikoliv na německé zbrojní účely, což by bylo rizikem pro české vkladatele i podporou války. I díky jemu prošla Živnobanka válkou nevydrancována. Zároveň si byl vědom ožehavosti jakékoliv funkce za Němců - vyplácené odměny za výkon činnost ukládal na vkladní knížku vedenou ve prospěch jeho rodné obce, Horního Slivna. Odmítl výhodnou nabídku nacistů na koupi zarizované vily v Bubenči po židovských majitelích, s nimiž před válkou uzavřel pouze nájem. Ještě z Německa se osobně znal s von Neurathem a zasahoval u něj ve prospěch různých českých občanů, stíhaných Němci. Zúčastnil se úvodní schůze Ligy proti bolševismu, protože byl antikomunistou, ale jakmile rozpoznal, že se jedná hlavně o německou agitační organizaci, odešel a dalších jejích aktivit se již nezúčastnil.

Po osvobození byl, zejména pro své objevení se v Lize, krátce uvězněn. Obvinění z kolaborace se však neprokázala. Po únoru 1948 se stal politicky nepřijatelnou osobou, pouze pro svůj věk již nestíhanou. Režim mu znepříjemňoval poslední léta jeho života aspoň ekonomicky. Stát, v jehož prospěch vydal většinu svého majetku, mu vyměřil penzi ve výši cca 200 Kčs, takže si ve svých téměř osmdesáti letech musel vydělávat na stravu poskytováním lekcí z jazyků.

Z doby svého působení si vedl systematické kartotékové zápisky. Ve stísněných podmínkách 50. let z nich sepisoval své memoáry, které se zejména soustřeďovaly na krizovou dobu okolí Mnichova. Před svou smrtí předal rukopis svému příbuznému Hugo Mastnému. U něho byl po zatčení a při domovní prohlídce v roce 1959 tento rukopis nalezen a zabaven státní bezpečností. Na dalších 30 let pak tyto memoáry zmizely v komunistických archivech, kde byly veřejnosti naprosto nepřístupné. Teprve po revoluci byly vydány tiskem pod názvem Vzpomínky diplomata. Zde je však uvedeno, že se Mastný nenarodil v Manětíně, ale v Praze.

Spolu s Benešovou knihou Paměti, Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství a knihou Huberta Masaříka V proměnách Evropy, Paměti československého diplomata se jedná o hlavní české informační zdroje vývoje diplomatických okolností doby předcházejících Mnichovu, včetně nástupu Hitlera k moci. Celkově jeho memoáry pokrývají dobu 1930-1945.

• DEJMEK, Jindřich a kolektiv: Diplomacie Československa, díl II. Biografický slovník československých diplomatů (1918–1992); Academia, Středisko společných činností Akademie věd České republiky, Praha, 2013; s. 157–158 (heslo Vojtěch Mastný) ISBN 978-80-200-2285-1
• MASTNÝ, Vojtěch. Vzpomínky diplomata. Praha: Karolinum, 1997. ISBN 80-7184-410-1. 
• MYŠKA, Milan a kolektiv: Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska, Filozofická fakulta Ostravské univerzity Ostrava, 2003; (heslo Mastný s. 291–293) ISBN 80-7042-612-8

• Seznam československých velvyslanců ve Spojeném království

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Vojtěch Mastný na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Vojtěch Mastný
• Soupis pražských domovských příslušníků 1830-1910, Mastný, Vojtěch 1874